ÉRA PŘECHODU

Léta devadesátá

Vzpomínáte? „Začátek devadesátých let byl obdobím totálního osvobozování společnosti. Ze dne na den se na trhu objevily stovky dosud zakázaných knih, letenek do exotických zemí, ale i množství sexshopů a léčitelských zařízení. Staré normy padly a nové se dosud nevytvořily a každý si užíval závanů trochu anarchistické svobody, otevřených hranic a možností, které se zdály neomezené. (strana 17) Novinář Bohumil Pečinka a kreslíř Vladimír Jiránek vydali společně další knihu – To byla léta devadesátá (malý společenský příběh). Upozorňují v ní na mnohé z dnes již polozapomenuté atmosféry tohoto období, zejména z jeho počátků. Publikace jako celek i její jednotlivé části svojí strukturou připomínají koláž. Skládá se ze čtyř samostatných textů a desítek kreslených vtipů. První esej Zlatá devadesátá je nejpovedenější částí – vypráví společenský příběh uplynulých deseti let. Proplétají se v něm citace z beletrie, dobových novin, vtipy a lidová rčení, ale i texty sociálních vědců nebo odpovědi politiků. Tento příběh je potom hustě protkán konkrétními daty a fakty o různých fenoménech let devadesátých (například televize Nova, rozvoj mobilních telefonů, reklamní kampaň Harvardských fondů Viktora Koženého nebo stavba Tančícího domu). Na malém prostoru padesáti stran bez zbytečného slovního balastu a kýčovitého moralizování, věcným a svižným stylem Pečinka nabízí pohled mladého úspěšného novináře z metropole na tuto „éru přechodu . Druhý esej se skládá z deseti menších, které popisují stejnou dobu i téma jako esej první. Jen není tak zaměřen na atmosféru a společnost, ale mnohem více na politiku a republiku. Pečinkovo hodnocení domácí i zahraniční politiky transformačních let ale již není natolik originální jako koláž prvního eseje. Na několika místech připomíná názory Václava Klause a ODS. A v těchto chvílích se Pečinka dopouští trochu nekorektní kritiky. Píše například: „Tvůrci zahraniční politiky Československa v letech 1989-1992 byli prezident Václav Havel a ministr zahraničí Jiří Dienstbier. Tato dvojice musela jednak řešit otázky pragmatické, jako byla prezentace republiky v zahraničí, podepisování bilaterálních smluv o přátelství a jednání o odchodu okupačních vojsk. Současně se pokusili o velkorysá mezinárodní gesta typu návrhu na řešení vztahů mezi Araby a Izraelci. Snad nejméně povedeným tahem byl nápad na souběžné rozpuštění vojenské organizace NATO a Varšavské smlouvy s odůvodněním, že Evropa vojenské pakty nepotřebuje. Prezident Havel později tuto ideu zavrhl a od poloviny devadesátých let se stal hlavním zastáncem vstupu do NATO. (strana 98–99) U tohoto „nejméně povedeného tahu totiž chybí uvedení mezinárodního dobového kontextu. Odzbrojení a rozpuštění vojenských paktů nebylo osamoceným nápadem Havla a Dienstbiera. V pamětech bývalého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera se mimo jiné dočteme: „Západní úvahy o evropské bezpečnosti byly zatím v plenkách. Jeden z Bakerových náměstků Schifter při obědě s velvyslankyní Klímovou 6. března 1990 „vřele souhlasil s československým stanoviskem, pokud jde o rostoucí úlohu procesu KBSE, a s tím, že bude třeba vytvořit jakési skupiny, které sice nebudou mít velký úřednický aparát, nicméně budou stálé. Pan Schifter navrhl, aby „Československo dalo podnět ke svolání konference zemí, které podepsaly helsinskou dohodu, buď ještě letos, nebo v roce 1991 do Prahy. Tato konference by se zabývala novým uspořádáním v Evropě a budoucností Evropy . Podle Schiftera „je NATO stejně na cestě k zániku (strana 89). Euforie začátku let devadesátých prostě ukazovala věci v jiném světle než skepse jejich druhé poloviny. A pokud jde o „velkorysá mezinárodní gesta , záleží na tom, nakolik aktivní či pasivní mezinárodní politiku chceme hrát. Třetí částí knihy je bodový přehled významných událostí, které se v jednotlivých letech od roku 1989 staly, a výroků významných osobností. Přehled dodržuje chronologickou linku a každý rok uvozuje pár vět z novoročního projevu prezidenta republiky. Je to zajímavý pohled, jak se vyvíjely Havlovy projevy a zejména v kontextu Pečinkou vybraných událostí. Vidíme, že Havlovi není „blbá nálada tématem až poslední dva nebo tři roky. V novoročním projevu 1992 kupříkladu řekl: „Milí spoluobčané, už delší dobu si kladu tuto základní otázku: proč v době, kdy nás neohrožuje ani do našich věcí nezasahuje žádná cizí moc a my máme – jako stát i jako občané – svůj osud poprvé po staletích skutečně ve vlastních rukách, máme tak málo důvodů k radostné spokojenosti? Kde vlastně tkví příčiny naší nervozity, bezradnosti, netrpělivosti, ba mnohdy i beznaděje? (strana 118) Zaznamenáníhodná jsou i prezidentova slova z roku 1991: „Vážení spoluobčané, bývaly doby, kdy mohl prezident na Nový rok přečíst týž projev, který četl před rokem, a nikdo by nic nepoznal. Ty doby naštěstí pominuly… (strana 115) Ty doby, pane prezidente, definitivně nepominuly, zase se navracejí. V poslední části svazku Vladimír Jiránek hovoří o svých kreslených postavičkách. Knížka opisuje kruh a vrací se k obálce, kde rozjásaný dav křičí: „Máme holou prdel!

Vladimír Jiránek & Bohumil Pečinka: To byla léta devadesátá. Barrister & Principal, Brno 2000, 149 stran, doporučená cena 159 Kč.