Na turecké referendum o změně zřízení na prezidentský systém lze nahlížet z různých úhlů. Všechny jsou zhruba stejně platné. Pravdou ale zůstane, že země je ve vážné krizi.
Západní pohled říká, že plebiscit demokratický nebyl, protože vůdci opozice (třeba kurdský předák Demirtas) seděli ve vězení, tábor příznivců získal 90 procent vysílacího času a jeho billboardy (často přes celé budovy) početně převyšovaly plakáty odpůrců asi dvacet ku jedné. To všechno je pravda.
Podle jiného, spíše dlouhodobého náhledu je Recep Tayyip Erdoğan naopak nejúspěšnějším demokratem světa, neboť po pěti vítězných parlamentních a jednom prezidentském vyhrál i sedmé hlasování za posledních 14 let, a to jen a pouze díky podpoře lidu, jež je i přes různé deviace systému neoddiskutovatelná. Jeho vítězství je tedy spíše legitimní než nelegitimní.
Znalec Turecka řekne, že v zemi vlastně nebyla demokracie nikdy, jen vojenský režim v pravidelných intervalech dosazoval sekulární vůdce, jejichž hlavní náplní bylo vycházet vstříc oligarchii operující v kalných vodách rozbujelé byrokracie. Sekulární stát sice udržoval naživu základní instituce, ale pod touto fasádou kosmopolitní kemalisté (tzv. „bílí Turci“) šikanovali tradicionalisty (tzv. „černé Turky“), častovali je nadávkami typu „retardi“ nebo „švábi“ (na adresu žen zahalených v burkách) a vylučovali je z institucí i kvůli obyčejné modlitbě o polední pauze.
Čtěte více o tureckém referendu:
Další tři měsíce. Turecko po referendu znovu prodloužilo výjimečný stav
Na poslední vývoj můžete koneckonců uplatnit i „alternativní“ výklad „vlastenců“ a „realistů“ o dění na celém světě, neboť i v Turecku proběhla vzpoura „obyčejných lidí“ proti „zvrhlým elitám“ odtrženým od reality. Když se podíváte na mapu, tábor „ne“ získal kromě velkých měst pobřežní regiony a kurdský jihovýchod, zatímco vnitrozemská Anatolie vytvořila krásně jednolitý červený blok volební bašty „ano“. Čeští vlastenci budou ovšem zrovna toto tažení popisovat jako vítězství islamismu (který v něm ve skutečnosti hrál jen druhé housle).
Tak či onak, Erdoğana lze považovat za autoritářskou úchylku stejně jako za symptom nemocné demokracie na celém světě. Jako představitel „majoritního nacionalismu“ (i v EU žije dost lidí, podle nichž je demokracie především „vůlí většiny“ – viz Orbán) je dost možná předvojem budoucího světa, v němž se „lid“ vypořádá s institucemi, které mu nevyhovují. Jiná věc je, že Erdoğanův experiment s obnovou osmanské říše je dlouhodobě odsouzen spíše ke krachu.
Ekonomika země není v dobré kondici:
S deficitem v Turecku roste i nezaměstnanost. Je nejvyšší za sedm let
Za slavnostní frází o „novém Turecku“, jež se „emancipovalo“ od Evropy a brzy se stane jednou z největších ekonomik světa („jaký požehnaný národ jsme, nikdo na světě se vám nevyrovná,“ řekl Erdoğan svým příznivcům po zmařeném puči), se skrývá skličující hospodářská pravda. HDP loni ve třetím čtvrtletí poklesl téměř o dvě procenta, lira ztratila za půl roku čtvrtinu hodnoty a je v tomto století na historickém minimu vůči dolaru, nezaměstnanost vystoupala až na 13 procent a ratingové agentury Moody’s a Standard & Poor’s udělily tureckým dluhopisům rating „odpad“ (junk). Zahraniční kapitál prchá ze země jako před potopou a to má Turecko za sebou již několik zákrut sestupné hospodářské spirály.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro, které vychází 24. dubna. V elektronické verzi ke stažení na www.alza.cz/euro.
