Turecko přes všechen ohromný pokrok zůstává citlivé na změny sentimentu vůči rozvíjejícím se zemím
Nenechte se zmást těmi vnějšími znaky naší příslušnosti k Západu, tím, že se potkáváte s lidmi, jako jsem já, řekl autorovi Makra před nějakými dvanácti lety jeden profesor ekonomie z prestižní istanbulské univerzity. Do vstupu Česka do Unie zbývaly už jen měsíce, Turecko zase mělo nového premiéra Recepa Tayyipa Erdogana. Někdejšího oblíbeného istanbulského starostu do úřadu vyneslo přesvědčivé vítězství jeho „sociálně konzervativní“ strany AK, která rok předtím získala v parlamentu supermajoritu. Právě reálná perspektiva členství v Unii se podle tohoto předvídavého profesora měla stát pojistkou dalšího „pozápadňování“ země. Odmítavý postoj Evropanů vůči tureckému členství by podle něj naopak mohl vést k odklonu od Evropy a postupnému návratu k „islámským kořenům a tradicím“ a opouštění sekulárních a republikánských základů, na nichž kdysi Mustafa Kemal Atatürk novou republiku postavil. „Ve skutečnosti je lidí, kteří žijí a myslí jako jejich protějšky na Západě, u nás jenom pár procent. V sedmdesátimilionovém Turecku jsme jen taková kosmopolitní kapka v moři,“ řekl tehdy můj společník na lodi, proplouvající Bosporem kolem krásných dřevěných vil yali.
Profesor měl pravdu. Tahle nepočetná vrstva to prohrála, beznadějně přečíslená převážně chudými tradicionalistickými voliči původem z vnitrozemské Anatolie, pro něž se praktikující muslim Erdogan stal modlou a dodnes jí je. Nic na tom nemění jeho čím dál autoritářštější manýry a čím dál bizarnější výroky. Vztahy s EU jsou po posledním zatýkání čelných představitelů mediálního světa na bodě mrazu a členství v EU pořád v nedohlednu. Erdogan má však po loňském vítězství v prezidentských volbách hned v prvním kole sebevědomí na rozdávání. Nový prezidentský palác Ak Sarayi (Bílý palác) s cenovkou přibližující se patnácti miliardám korun a velikostí odpovídající Versailles prozrazuje, kde Erdogan hledá inspiraci – u těch největších ze sultánů kdysi vládnoucích někdejší obrovské Osmanské říši. Nádherný istanbulský Ciragan Sarayi z konce 60. let 19. století, postavený za vlády sultána Abdulazíze na evropském břehu Bosporu, je oproti Erdoganovu paláci nad Ankarou v podstatě skrovná, i když skvěle umístěná vilka.
RÁJ STAVBAŘŮ Ohromné stavební projekty jsou jednou ze základních charakteristik Erdoganovy éry a z většiny z nich má na rozdíl od Ak Sarayi turecká ekonomika a obyvatelstvo užitek – počínaje železniční superexpresní tratí mezi Istanbulem a Ankarou přes deset tisíc kilometrů nových dálnic a miliony bytů až po tunel metra pod Bosporem nebo třetí most nad ním. Právě stavební boom byl a je jedník z motorů tureckého ekonomického růstu, který od roku 2010 dosahoval v průměru šesti procent ročně. Když se podíváte na grafy, rychle zjistíte, kde má Turecko svoji Achillovu patu: v deficitu běžného účtu, který je zapříčiněn velmi nízkou mírou národních úspor, jež ani zdaleka nestačí na pokrytí investic.
(Běžný účet není nic jiného než rozdíl mezi mírou investic a mírou úspor.) To by samozřejmě nemuselo vadit; rozvíjející se země s relativně mladou populací, kterou zasloužilý otec vlasti pobízí k tomu, aby každá rodina měla čtyři děti (jako on sám), nabízí investiční příležitosti a nasává kapitál (čili úspory) ze zahraničí. Tak to má být a nebylo by to spojeno s velkým rizikem, kdyby schodek běžného účtu pokryl příliv přímých zahraničních investic. Jenže Turecko si půjčuje venku prostřednictvím bankovní soustavy. Ta sice přesouvá kurzové riziko na svoje klienty a regulátor dbá na to, aby si devizové půjčky nebralo obyvatelstvo (a nedopadlo jako svého času Maďaři), ale jen velké konglomeráty, které dovedou svoje pozice ošetřit, nebo exportéři, kteří mají přirozený hedging, ale riziko to je.
Zároveň nelze přehlédnout jednu věc – poslední dva tři roky není růst nijak hvězdný, ale především je růst nižší než deficit běžného účtu. A to není ani dobrá, ani bezpečná kombinace, zvlášť když se financujete přes banky a většina jejich závazků je „nakrátko“. Navzdory levné ropě, což Turecku jako velkému dovozci fouká do plachet, by se deficit běžného účtu měl nadále pohybovat na vysoké hladině. Turečtí makroekonomové doufají, že monetární přitvrzení v USA bude mírné, a že navíc bude kompenzováno uvolněním měnových podmínek v eurozóně i jinde.
ERDOGANOVA NOČNÍ MŮRA Když se podíváte na ta čísla, dospějete k závěru, že Turecko přes všechen ohromný pokrok zůstává v jednom klíčovém aspektu pořád stejné – vždycky bylo citlivé na změnu sentimentu vůči rozvíjejícím se zemím. Dřív se zadlužoval stát, teď je zdrojem zranitelnosti bankovní soustava. Pro Erdogana, který si velmi zakládá na tom, že země splatila všechny závazky vůči Mezinárodnímu měnovému fondu, musí být strašlivá představa, že by se historie mohla opakovat svými méně lichotivými stránkami… a jeho úředníci by opět jednou s prosíkem zamířili do Washingtonu. Stát se to nemusí, ale stát se to může.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
