Připomínky třiceti let svobody probíhaly po celý loňský rok v jakémsi euforickém nadšení, jež si lidé nenechali kazit ani tím, že současná vláda existuje jen díky toleranci komunistické strany. Té jsme se přitom chtěli právě před oněmi třiceti lety definitivně zbavit. Odvrácenou stránkou nadšení lidí, kteří 17. listopadu 2019 vyšli do ulic připomenout si konec komunistického systému, ale nebyl jen aktuální politický vliv strany, jež programově zastává stejnou ideologii jako minulý - a zákonem prohlášený za zločinný - režim. Množila se i různá ekonomická srovnání, která sice ukazovala, že se fakticky máme ekonomicky mnohem lépe než dříve, avšak s doháněním Západu, což byl hlavní porevoluční motor společnosti, to zas tak slavné není.
Všechny ty vzdechy, že už i potraviny jsou na Západě levnější a lepší, že byty v Praze jsou dražší než v Berlíně nebo ve Vídni, že platy na Západě jsou pořád nesrovnatelné s tím, co si vyděláme u nás doma, byly až depresivní. Vývoj společnosti se přece neodehrává jen na finanční úrovni, civilizační sbližování probíhá i v jiných oblastech, jako jsou životní prostředí, vztah k postiženým a vylučovaným lidem, v mezilidských vztazích, v modernizaci zdravotnictví, v kultuře. Není tak nesnadné všude tam najít něco, v čem jsme dohnali, ba předehnali svět, i když jsou to často věci, které spíše souvisejí s negativními stránkami moderních společností. Vždy jsou však spojené s celkovou masovou modernizací pozdní euroatlantické civilizace, která zásadním způsobem ovlivňuje náš každodenní život. A někdy jsou to dokonce přímo základní symboly modernizace, modernizační ikony, které v Česku i jinde, a v Česku ještě mnohem víc než jinde, často plnily roli znaku vyššího sociálního statusu tak, jak jsme tomuto složitému socializačnímu procesu po roce 1989 porozuměli.
Americký sociolog norského původu Thorstein Veblen o těchto znacích společenské příslušnosti mluví jako o „okázalé spotřebě“, u níž není ani tak důležitá nějaká užitečnost věci, nýbrž její vnější efekt, který dělá na okolí. Když v roce 1899 vydal svou slavnou práci Teorie zahálčivé třídy, asi netušil, že o sto let později bude o takové statusové uznání usilovat celá masa bývalých socialistických dělníků a příslušníků střední třídy. Každý chtěl mít tu svou modernizační ikonu a rozvinutý kapitalismus jim tuto demokratizaci luxusu měl umožnit.
První na obzoru se vynořuje auto. Dříve symbol svobody a rychlosti a také společenského statusu, protože už za komunistů platilo, že kdo jezdí mercedesem, je někdo. Dnes už je auto pro mnohé předmět nadbytečné spotřeby, luxus, který vyjadřuje tendenci masové společnosti k ucpávání komunikací všeho druhu. Už není potřeba rychle a pohodlně někam dojet, přednost získává větší rychlost moderních počítačových technologií. Podstatnější je mít dobrý mobil a počítač než krásné a výkonné auto. A když už někdo dnes předvádí auto jako svůj odznak sociálního statusu, vystavuje elektromobil nebo hybridní vůz, protože reprezentuje moderní ekologický a technologický trend globálního myšlení. Jistě, v Kalifornii, Dánsku nebo Německu víc než v Česku.
Z nakupování se stal národní sport, v němž jsou Češi velmi dobří.
Češi přece auta dál milují, možná i proto, že se tu ve velkém vyrábějí. Pro mnoho lidí je automobil stále víc než jen užitný spotřební předmět - výraz jistého společenského postavení. Zejména ta velká, SUV. Obliba těchto aut roste všude na světě, třeba i v Německu, a to kvůli pohodlí a bezpečnosti. Že to bere trochu víc nafty a že i uhlíková stopa při výrobě je větší než u menších vozů, nikdo moc neprobírá.
V roce 1989 bylo v Česku dva a půl milionu vozů, dnes dvaapůlkrát více, skoro šest milionů. Podle údajů Eurostatu je v Evropské unii v průměru 602 aut na tisíc obyvatel, automobil má tedy méně než každý druhý. Češi jsou s 596 auty na tisíc lidí opravdu jen těsně pod průměrem. V počtu aut jsme dohnali Němce (607), předehnali Francouze (590), Belgičany, Finy, Švédy, ale i Američany. Ano, na tisíc obyvatel je u nás více automobilů než v Americe! Neuvěřitelné! Úžasný úspěch! Snad jen ti Rakušané jsou stále o krůček před námi, což ovšem neplatí pro Vídeň. Ve Vídni je registrováno 870 tisíc aut, v Praze více než milion. Všichni, kdo někdy řídili automobil ve Vídni, přitom moc dobře vědí, že organizace silniční dopravy je tu mnohem plynulejší než v Praze. Všichni by chtěli jezdit, ale v Praze vzhledem k hustotě automobilové dopravy už jaksi není kde.
Češi dohánějí svět i v moderních technologiích, jakkoli to vždycky chvíli trvá. Je-li ale mobilní telefon považován za hlavní nástroj pro ovládání světa 21. století tak, jako to byl ve 20. století automobil, nejsme na tom vůbec špatně. Mobilní telefon má dnes 96 procent Čechů, 63 procent vlastní chytrý telefon (smartphone), 55 procent lidí přes mobil surfuje na internetu, jinými slovy, už ho nepoužívá primárně na telefonování, nýbrž na připojení do komunikačních a sociálních sítí. Nutno ovšem dodat, že v autech jsme na tom ve srovnání s ostatními nepoměrně lépe.
Už z komunistické doby pochází touha postavit si vlastní dům nebo alespoň bydlet ve vlastním bytě. Normalizační komedie a detektivky jsou plné situací, v nichž se odhaluje, co všechno byli lidé ochotni pro bydlení ve vlastním udělat, klidně krást a jinak přestupovat zákon. Tak silná byla touha mít své bydlení. To s rokem 1989 neskončilo. Eurostat vykazuje Česko na 11. místě v tabulce zemí Evropské unie, kde se bydlí víc ve vlastním. V Česku je to 80 procent domácností, jakkoli je číslo zkresleno tím, že vlastní tu znamená většinou družstevní. Z víc než čtyř milionů bytů, které jsou v Česku obydlené, je pak 44 procent v rodinných domech. To je zcela opačný poměr ve srovnání se zeměmi, které jsou nám kulturně tradičně nejbližší a které jsme proto také po revoluci chtěli rychle dohnat (vzpomínáte, za 15 let to tu bude jako v Německu…), tedy s Německem a Rakouskem. Kupříkladu v Berlíně bydlí v nájmu 85 procent lidí, ve Vídni tři čtvrtiny, v Praze jen třetina. Češi chtějí mít své jisté a bydlením to začíná.
V tomto směru jsme tedy západní Evropu, především Německo, dohnali bleskem a ještě o hodně předehnali. Není to ale zase taková výhra; z porovnání přepočtu na počet obyvatel vychází, že v českém bytě bydlí v průměru dva až tři lidé, což je víc než v Rakousku a Německu.
Esej: Klub vyvolených
Ve sklonu k vlastnickému bydlení se podobáme spíše anglosaským zemím, Spojenému království a Spojeným státům. Proběhla i amerikanizace českých zahrad, protože ke každému domu přece patří bazén. Je to neuvěřitelné, ale od roku 1989 se Česko stalo bazénovou velmocí. Bazén v různorodé podobě najdete na každé třetí české zahradě, víc bazénů na hlavu má v Evropě podle statistik už jen Francie a Španělsko. Některé zdroje na internetu, které v minulosti převzal i český tisk, ale mluví o tom, že v Česku je bazénů ještě víc. Jedno domácí koupaliště připadá na 40 obyvatel, což je poměrně neskutečná představa. Bazén se stal stejnou statusovou záležitostí jako automobil nebo dům, a kdo má dům, auto a bazén, ten se má prostě dobře. Geniálním způsobem tuto českou představu o bohatství a dolce vita ve svém filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág karikovala režisérka Věra Chytilová. Bazén s protiproudem na Bohušově moravské zahradě měl důležitou statusovou roli a stal se jakousi ikonou zlatých 90. let českého podnikání.
S touto vulgární představou o smyslu bohatství souvisí i posedlost konzumem, s jejímž pěstováním začal už komunistický režim v 60. letech. Po ideologickém masakru 50. let přichází v tehdejším Československu politické uvolnění, jehož projevem je pokus soupeřit se západními zeměmi v relativním konzumním luxusu, za nějž se pak vykupuje loajalita obyvatelstva vůči politickému uspořádání. Z nakupování se stal národní sport, v němž jsou Češi velmi dobří, minimálně ve srovnání s ostatními kolem nás. Konec socialismu bez lidské tváře, zato se silnou konzumní touhou, ba závislostí, přišel mimo jiné i proto, že už lidé nebyli spokojeni s tím, co si mohli koupit, protože měli stále větší srovnání s cizinou. Proto ani tak nepřekvapí, že se po revoluci začaly intenzivně budovat nákupní sítě, které se zahušťují dodnes. Na českých městech je to vidět, nákupní centra jsou na okraji většiny z nich. Nákupní centra, i to je silný amerikanizační proud, který jsme tak snadno převzali. Dokonce se na něm vezeme mnohem radostněji a ochotněji než lidé v Evropě, kteří jsou v západních zemích konzumem už dostatečně nasyceni, ba přesyceni a hledají životní realizaci v jiných „sportech“.
Že je to jen teorie, které realita dost zásadně odporuje? Pokud nestačí vizuální dojem z českých měst, v nichž se chrámy konzumu staly hlavními komunikačními centry obce, stačí se podívat na pár čísel. Už před dvěma lety agentura Nielsen prostřednictvím novinových titulků hlásila, že „Česko je královstvím supermarketů. Těch v té době bylo v Česku neuvěřitelných 1334, k tomu je ale třeba připočíst ještě 318 hypermarketů. Nikde na světě není tak hustá nákupní síť jako v Česku, a to se ještě velmi dynamicky rozvíjí nakupování, nejen potravin, přes internet. Online prodeje však síť supermarketů zatím nijak neomezuje, naopak některé obchodní řetězce budou ještě stavět další.
Svět, jak jsme si slibovali, jsme dohnali. Bohužel svět šel dál trochu jiným směrem.
K nákupnímu centru patří i multikino. Těm se v Česku sice nedaří jako v Americe, ale od roku 1996, kdy bylo otevřeno první v Praze-Hájích, jich přibylo dalších třicet. Podstatné je, že multikina produkují dvě třetiny kinotržeb, skoro jako by platilo: když do kina, tak do multikina a pěkně po americku, s kolou a popcornem. Anebo s burgerem či s nějakým jiným produktem rychlého občerstvení. V Česku je z čeho vybírat, je tu skoro 100 McDonaldů, 96 KFC, dvacet Burger Kingů. K americké módě burgerů a jejich české oblibě je potřeba přičíst desítky specializovaných českých burgráren. A pak je tu americká káva, boom posledních pěti deseti let. Od té doby je tu už 46 poboček britské sítě Costa Coffee, 35 amerických Starbucksů, 26 českých CrossCafe.
Poměrně svižný přechod na „rychlé“ americké jídlo a kalorické pití a především jeho relativně laciný nadbytek možná přispěly i k dalšímu českému „úspěchu“ - doháníme vyspělý svět ve výskytu obezity. V Evropské unii jsme šestým nejtlustším národem, ale nejhorší je postupující epidemie obezity dětské. Američané sice evidují ve statistikách 32 procent dětí, které mají problémy s nadváhou, českých 25 procent je také už docela velké číslo. Tvrdí to alespoň odborníci, podle nichž je obezita dětí do budoucna vůbec tím nejhorším ohrožením zdraví celé populace, které celou společnost vyjde hodně draho.
I v obezitě jako v autech, supermarketech nebo v bazénech vyspělý svět nejen doháníme, ale už jsme ho i předehnali. Konzumní okouzlení bylo mnohem silnější a vůle tak slabá? Nebo je to takzvaný „efekt Obecná škola“, v níž se v jedné slavné scéně sousedka hlavního hrdiny Svěrákova filmu náruživě cpe chlebem silně namazaným sádlem a říká: „Za války jsme nemohli…“
Ve svobodném prostoru žijeme už třicet let. Konzumní štěstí jsme si dostatečně zažili a pořád přibývá těch, kteří ani nic jiného neznají, takže nemohou podléhat srovnáváním s minulým nedostatkem. Tady už není moc co dobývat. Svět, jak jsme si slibovali, jsme dohnali. Bohužel svět šel dál trochu jiným směrem, který zdomácňuje v Česku zase jen pomalu. Ale i to už brzy snad přijde, až definitivně přejde opojení konzumními radostmi a vynoří se otázka, co s tím vším polykáním, když nevíme, kam, za čím a proč jako jednotlivci i společnost jdeme.
Je-li Česko v mnoha ohledech jakousi mini Amerikou střední Evropy, jak jsme právě viděli, nebylo by od věci, kdyby se jí stalo i v jiných oblastech, než jsou velikosti menu a nákupního košíku. Třeba ve vzdělání, vývoji a inovacích. Síla malých národů není v tom, že soutěží s velkými v přejídání, ale skrývá se ve zkoumání a zkoušení cest, které velcí kvůli svému pohledu z výšky nevidí. Proto zpátky na zem a hledejme.