Menu Zavřít

Esej: Covidové plusy

27. 9. 2020
Autor: Richard Cortés

Co dobrého může přinést celosvětová katastrofa?

Všechno špatné je k něčemu dobré. Je možné tuto lidovou moudrost, ověřenou
staletími, přijmout jako platnou i ve vztahu k pandemii nemoci, která už zabila
statisíce lidí po celém světě a další statisíce ještě zabije?

Karel Stöhr, odborník na šíření chřipky, který vedl „chřipkový“ odbor
Světové zdravotnické organizace (WHO) a podílel se na vývoji léků proti
chřipkám ve světovém farmaceutickém gigantu Novartis, svého času prohlásil, že
„jednou z nejhorších věcí, která se dá veřejnosti po jakékoli pandemii vysvětlit,
je to, proč jsme nebyli připraveni, když bylo k dispozici tolik varování“. Když
se pokusíme na pandemii podívat pozitivně jako na zprávu o tom, co do budoucna
musíme udělat jinak, pak je Stöhrova věta důležitým vodítkem.

Šok z toho, že se něco takového vůbec mohlo stát, vystřídají přirozené otázky, proč jsme jako lidstvo a jednotlivé státy nedbaly varování, která byla k dispozici nejen na úrovni mezinárodních institucí.

Katastrofa tak odhaluje skutečný stav fungování světa v době všemožných
globálních rizik, která rozhodně neodejdou s covidem-19 a nebudou omezena na
šíření infekčních nemocí.

Masové maso

Globální šíření dosud neznámého koronaviru je dobrou případovou studií, na
níž je leccos podstatného viditelné, takže si každý z nás může daleko lépe
srovnat v hlavě, v jakém světě vlastně žije, a podle toho se do budoucna
zařídit. Americký publicista Mike Davis si dal velkou práci se shrnutím situace
před koronakrizí, která byla plná stöhrovských varování. Svá zjištění shrnul do
knihy The Monster Enters (Obluda vstupuje na scénu), v níž se podrobně
probírají předchozí epidemie ptačích chřipek a infekčních nemocí, jako jsou
SARS nebo MERS.

Davis spolu s odborníky došel k závěru, že za zvýšenou virulencí a mutacemi virů stojí industrializace výroby masa v Asii, při níž došlo k obrovské koncentraci chovů, v nichž se lidské životy tak silně prolínají s těmi ptačími, že bylo jen otázkou času, kdy se vzájemně „obohatí“ i o novou virovou nálož.

K podobné industrializaci výroby masa došlo i v části Afriky, zejména v
zemích, které vlivem globálního rybolovu ztratily tradiční zdroj bílkovin v
rybách a lidé se museli přeorientovat na proteiny v mase divokých zvířat v
buších a pralesích, které dříve lovili v daleko menší míře.

Masovost lovu vedla k masovému kontaktu s divočinou, v níž se kumulují viry,
s nimiž se lidé, dříve bezpečně oddělení od divokých zvířat lesní bariérou,
nesetkávali. Všude tady se vaří možné budoucí pandemie, které mohou být daleko
horší než ta právě probíhající, jakkoli o jejím vývoji a konci zatím nevíme
nic.

Davisova kniha je poučná pro budoucnost mimo jiné v tom, jak velmi přesvědčivě dokládá byznysově-politické okolnosti vzniku a šíření nových vzduchových infektů. Vydělat co nejvíce peněz na masových chovech drůbeže je nejen v zájmu velkých asijských oligarchů, ale například i v zájmu čínského komunistického režimu, který, jak dokládá pečlivá Davisova analýza, již několikrát v minulosti přikryl nebezpečně se šířící epidemie, protože ve hře bylo příliš mnoho peněz, než aby se nákaza mohla přiznat.

Jedním z nejděsivějších míst knihy je pasáž, v níž Davis popisuje, jak
čínské úřady nechaly projít do oběhu miliony kusů drůbeže, které již byly
napadeny ptačí chřipkou, jen to kvůli výdělkům politici zatajovali. Místní
lidé, kteří byli nemocí přímo zasaženi, pak byli uklidňováni tím, že ptačí
chřipky zná tradice čínského drůbežího chovu po dlouhá staletí a nikdy se
potenciálně nakažená zvířata nelikvidovala, nýbrž prostě snědla.

Masová jatka drůbeže a prasečího masa, která se v globálně největší míře koncentrují v Asii, jsou i podle odborníků, které Davis cituje, časovanou bombou dalších pandemií, které dříve nebo později mohou vypuknout, pokud se v organizaci „výroby masa“ řízené čistě tlakem na zisk a výnosy něco podstatného nezmění. A protože jde o velké peníze, velké změny se čekat nedají. Money first má přednost před health first.

Díky propuknuvší pandemii covidu-19 je na tyto souvislosti najednou mnohem
lépe vidět, takže i nepříliš informovaní voliči mohou nyní na své politiky
tlačit, aby industrializaci chovu zvířat přibrzdili a dali si násobně větší
pozor před globálním obchodem s drůbežím a prasečím masem (ostatně momentálně
probíhající prasečí chřipka na jatkách v Německu, přinesená pravděpodobně z
Číny, je důkazem relevantnosti a aktuálnosti Davisovy analýzy). Pokud svět něco
neudělá s průmyslem masa a podmínkami, za kterých se maso pro konzumenty
připravuje, je další pandemie jen otázkou času.

USA, náš vzor

Díky koronakrizi je také lépe vidět na dysfunkci státních systémů, které
mají na starost předběžné varování před nákazami a organizují akce na jejich
zastavení.

Davis se samozřejmě nevěnuje České republice, ale probírá systém, který má nejblíže na očích, a to je státní struktura USA. Zatímco prezidenti George Bush junior a Barack Obama ještě dokázali dávat peníze na přípravu státu na epidemické hrozby, Donald Trump, ostře nabroušený proti vědě jako takové, zejména pak jde-li o vědce, kteří dokládají globální změny klimatu, všechny tyto staré fondy radikálně omezil. Ironií dějin se stalo, že poslední obrovský škrt provedla Trumpova administrativa měsíc před vypuknutím pandemie covidu-19.

Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí zasáhla i personální
pohroma. Řada lidí, kteří se prevenci infekčních nemocí věnovali a jezdili
pravidelně na místa velkých nákaz SARS, MERS nebo eboly, z agentury odešla.
Trumpův útok na „deep state“ (administrativní struktura, kterou prezident může
přímo ovlivnit, čítá šest tisíc lidí), paranoidně považovaný za semeniště
podvratných demokratů, tak vážně ovlivnil počáteční chabou reakci na pandemii
covidu-19.

Podfinancovanost a ležérní přístup k jakýmkoli přípravám na epidemii
jakéhokoli druhu charakterizuje i český přístup k potenciálním epidemiím. Český
„deep state“ je evidentně ve stejně špatném stavu jako ten americký, jakkoli
příčiny zanedbávání systémů státní správy mají jinou příčinu než narcismus
jednoho prezidenta.

Rekonstrukce této životně důležité sítě je něco, co by nyní mělo mít prvořadou prioritu, protože bez tohoto společenského tkaniva se stát promění ve více méně volné sdružení politiků a jejich osobních zájmů, jež nemají nic společného s hlavním úkolem státu, a tím je ochrana vnější i vnitřní bezpečnosti.

Koronakrize nám tedy pomohla nahlédnout do propastných hlubin státních
systémů, které vzdor modernímu technologickému pokroku povážlivě selhávají.
Nemá to primárně technologický či finanční důvod, nýbrž důvod lidský. Mezi
politiky prakticky není nikdo, kdo by si svou odpovědnost za celek připouštěl
natolik, že by se staral o možnost donedávna pro běžnou českou představivost
tak vzdálenou, jakou je pandemická rána.

V českých souvislostech covid-19 bohužel odhalil i nepřipravenost
technologickou. Je vskutku šokující, že teprve v průběhu pandemie se deset
minut po dvanácté vybavují hygienické stanice příslušnou výpočetní technikou,
kterou navíc nemá kdo obsluhovat. Podobná „digitální debilita“ prostupuje celý
systém veřejné správy. Sen o e-governance, jak na dřeň odhalila koronakrize, je
v Česku pořád jen snem.

Vstup do století robotiky

O to víc by po této tristní až trapné zkušenosti mohla nyní vláda urychlit
digitalizaci státní správy, a to nejen proto, aby všechny příští krizové
situace byly snadněji zvladatelné, ale i pro celkovou větší efektivitu a
snadnost komunikace mezi občany a vládou. Píše se rok 2020, ale z hlediska
designu komunikačního rozhraní mezi úřady a občany to stále vypadá, že žijeme
před dvaceti lety.

Tlak na rychlou digitalizaci roste díky pandemii i ve vzdělávání. Ministr školství Robert Plaga posílá každému učiteli dvacet tisíc korun na pořízení počítače. Pokud se tyto peníze skutečně podaří využít, bude to skok vpřed.

Covidové plus ve vzdělávání bude zřejmě ještě větší, než je pouhá distribuce
počítačů mezi kantory. Mnoho rodičů, žáků i učitelů si během uzávěry
společnosti na vlastní kůži ověřilo, že velkou část výuky lze dnes zvládnout
virtuálně a že je to v řadě případů mnohem efektivnější než běžná výuka ve
škole. Některé děti jsou schopné látku u počítače lépe pochopit a vyhovuje jim
i to, že nejsou vystaveny konkurenčnímu stresu.

Dnes už to ví i ministr Plaga. Není to zdaleka jen zkušenost česká, totéž se
potvrzuje i v sousedních zemích, v Polsku, Rakousku, Německu. Pandemie a strach
z jejího dalšího nástupu by mohly paradoxně urychlit potřebnou proměnu školy,
která se musí přizpůsobit podmínkám začátku 21. století, jež bude stoletím
robotiky a umělé inteligence.

Výukové programy, tedy čisté učení a získávání vědomostí, lze z velké části svěřit algoritmům či prezentačním videoprogramům, pobyt ve škole, který bude zcela jistě ještě nepravidelně přerušován karanténou nebo uzávěrou, by měl být využíván k socializačním cvičením, která rozšíří sociální imaginaci žáků a pomůže jim vyzkoušet si, jak probíhá rozhodování o společných věcech a spolupráce na jejich uskutečňování.

Výuka přes počítač nesmí být dalším extrémem, který by zcela vymazal lidský
kontakt, jenž je součástí názorného učení i pevnějšího, protože emocionálně
prožitého zápisu vědomostí do paměti. Všechny tyto školní sociální dovednosti,
které zahrnují i techniky a postupy kritického myšlení a vytváření vlastního
relevantního úsudku, nechybějí jen v českých školách, ale v celé české
společnosti.

Covidových plusů může být mnohem víc. Politikům by třeba mohlo dojít – a
některým v zahraničí to opravdu dochází –, že žijeme v době radikálnějších
změn, než jsme si doposud připouštěli, a že politika betonu, železa a starého
průmyslu musí být nahrazena digitální vizí budoucnosti, která zahrnuje i novou
ekologickou a sociální politiku. Už se dnes někdo stará strategicky a koncepčně
o to, co bude se všemi těmi lidmi, kteří kvůli robotizaci a další automatizaci
výroby i služeb vypadnou z produkčního řetězce?

Koronakrize ukázala, že rizika, která si lidstvo ani nepřipouštělo, jsou
reálná a že i doposud z dějinného hlediska vlastně velmi malá pandemie jednoho
neznámého viru dokáže ochromit celou jednu civilizaci, která byla tak hrdá na
své bohatství a sílu. Tuto sílu teď může udržet jedině tím, že využije maximum
možností nutné změny, které řádění nemoci najednou otevřelo a s novou životní intenzitou
nasvítilo. Všechno zlé opravdu může být k něčemu dobré, ale jen když se lidem
bude chtít něco pro to udělat.

CIF24

Místní lidé, kteří byli nemocí přímo zasaženi, pak byli uklidňováni tím, že
ptačí chřipky zná tradice čínského drůbežího chovu po dlouhá staletí a nikdy se
potenciálně nakažená zvířata nelikvidovala, nýbrž prostě snědla. Je vskutku
šokující, že teprve v průběhu pandemie se deset minut po dvanácté vybavují
hygienické stanice příslušnou výpočetní technikou, kterou navíc nemá kdo
obsluhovat. Podobná „digitální debilita“ prostupuje celý systém veřejné správy.

  • Našli jste v článku chybu?