Šíření koronaviru započalo v Číně, kde v souvislosti s ním zemřel první
pacient 9. ledna. První případ mimo Čínu byl potvrzen 13. ledna v Thajsku. S
výjimkou Kanady, která první indikaci ohlásila 7. února, registrovaly do konce
ledna první potvrzené případy všechny hlavní světové ekonomiky skupiny G7. Dnes
je jasné, že čelíme bezprecedentní krizi a ekonomické dopady budou mimořádné.
Hlavním úkolem hospodářské politiky musí nyní být v prvé řadě ochránit lidi
od enormních ekonomických nákladů, které pandemie bezprostředně přinese. V té
druhé musí hospodářská politika usilovat o vytvoření podmínek, které umožní
rychlé hospodářské zotavení v momentě, kdy bude bezprostřední zdravotní riziko
viru překonáno.
Síla slova v časech krize
Z makroekonomického pohledu představuje pandemie viru komplexní šok pro
celou ekonomiku a má tři základní negativní ekonomické dopady. Za prvé je to
šok na straně nabídky, kdy jsou lidé nemocní či v karanténě, a nemohou tedy
chodit do práce. Za druhé negativní poptávkový šok, kdy lidé omezují svoji
vlastní poptávku, jelikož důvodně předpokládají zhoršení své ekonomické
situace. A konečně třetím negativním efektem je dopad na to, jaká očekávání
lidé formují ohledně budoucího vývoje celé ekonomiky. Právě tvorba očekávání
přitom může být z pohledu hloubky a doby trvání ekonomické recese, která nás
nepochybně nyní čeká, klíčová.
V této souvislosti nelze nepřipomenout dnes již slavné prohlášení
(respektive slib) Maria Draghiho, tehdy prezidenta Evropské centrální banky
(ECB), v době vrcholící krize eurozóny v červenci 2012. Konstatoval tehdy, že
ECB udělá „cokoli bude potřeba“ k záchraně společné měny. Díky Draghiho
nezpochybnitelné autoritě lidé tomuto prohlášení uvěřili, upravili svá
očekávání budoucího vývoje a kolaps společné evropské měny pro ně přestal být
reálnou možností. Posun očekávání se stal sebenaplňujícím a euro bylo
zachráněno.
Přesně toto by mělo být dnes cílem tvůrců hospodářské politiky. Stejnou sílu
a efekt, jaký mělo Draghiho „cokoli bude potřeba“ v roce 2012, může mít silné a
důvěryhodné vyjádření i dnes.
Cokoli a hlavně rychle
V případě globální ekonomické krize v letech 2008 a 2009 byla podobně jako v
případě krize eurozóny hlavním nástrojem hospodářské politiky politika měnová,
což bylo logické s ohledem na příčiny obou krizových epizod. V případě aktuální
krize, jejíž kořeny jsou v reálné ekonomice (nikoli ve finančním sektoru), by
měla hrát prim naopak politika fiskální.
Ta ovšem musí být nyní rychlá a přesvědčivá. Zatím se zdá, že jsou si toho
minimálně některé státy dobře vědomy. Například vláda Hongkongu jako jedna z
prvních oznámila fiskální opatření ve výši přibližně čtyř procent tamního HDP.
Španělsko před pár dny přijalo balíček opatření odpovídající zhruba 20
procentům HDP, tedy 200 miliardám eur.
Obáváte se ekonomických důsledků koronakrize?
Rétorika české vlády dosud v podstatě kopíruje hlavní proud toho, jak
reagují ostatní evropské státy. U nás stejně jako jinde platí, že prvořadým
adresátem podpory nyní musejí být domácnosti a firmy. Cílená, adresná podpora
těch, kteří to nejvíc potřebují, by byla ideální. Důležitější než adresnost je
ale nyní rychlost, se kterou podpora přijde. Rychlost je teď naprosto
nejdůležitější.
Tikající bombou jsou především smluvené mzdové nároky zaměstnanců firem.
Řada z nich je dnes zcela zavřena a míří do hlubokých ekonomických ztrát, mzdy
zaměstnancům je ale třeba zaplatit.
Správným krokem je proto návrh tzv. kurzarbeitu ministryně práce a
sociálních věcí Jany Maláčové, která doporučuje vyčlenit ze státního rozpočtu
8,5 miliardy korun na pokrytí části mezd zaměstnanců. Kurzarbeit dává firmě na
rozdíl od vyplácení podpor v nezaměstnanosti šanci přežít a zvyšuje
pravděpodobnost, že se po čase vrátí do plného provozu.
Naopak nevýhodou kurzarbeitu jako každého plošného programu je jeho
mimořádně vysoká nákladnost. Český stát si takový program nemůže dovolit platit
příliš dlouho. Z úst vládních představitelů také v souvislosti s ním zaznělo,
že náhrady mezd mají být vypláceny přes úřady práce. Rád bych se mýlil, ale
myslím si, že při notoricky známé dlouhodobě nevysoké efektivitě české státní
správy zde můžeme narazit na úzké hrdlo a litovat, že jsme netlačili na vyšší
efektivitu úřadů v době, kdy bylo vše „zalité sluncem“.
Jako správné opatření, které vláda také již avizovala, je vzhledem k
rychlosti dopadu odklad splátek pojistného živnostníkům, rozšíření výplaty
opatrovného či garance pro podnikatele. Ministryně financí Alena Schillerová
také navrhne zrušení daně z nabytí nemovitostí. To je krok správným směrem, jen
se měl realizovat již dávno. S krizí nesmyslnost této daně nijak nesouvisí.
Zvýšené výdaje státu spojené s fiskálním programem na podporu strádající
ekonomiky samozřejmě nevyhnutelně povedou u nás i jinde ve světě ke zvýšení
veřejného dluhu. V době, jako je ta dnešní, je ale zadlužování vlády v pořádku.
Hluboká ekonomická krize vyvolaná epidemií viru je podobně jako třeba válka
ukázkovým případem, kdy je správné tvořit (třeba i rozsáhlý) deficit veřejných
financí a zadlužovat se.
Jsme připraveni?
Mé obavy tak nevyvolává samotný fakt rostoucí úrovně zadlužení, ale již dnes
existující dluh některých evropských ekonomik. V zemích, které již nyní
vykazují nebezpečně vysoké úrovně zadlužení (v Evropě bohužel třeba dnes
skutečně těžce zasažená Itálie), může snadno vypuknout či se navrátit takzvaná
dluhová krize. Toto riziko bude významné především v rámci eurozóny, kde
dluhovou krizí v letech 2009 až 2014 procházelo postupně Řecko, Portugalsko,
Irsko, Španělsko a Kypr a s nimi i zbytek eurozóny. Musíme zabránit tomu, aby
se z koronavirové krize stala krize dluhová.
V situaci, kdy většina ekonomik eurozóny bude velmi pravděpodobně brzy
nucena rychle generovat rozsáhlé deficity veřejných financí, je také mimořádně
nepříjemné, že nebyla včas dokončena reforma makroekonomických základů společné
měny. Eurozóna tak dodnes nemá smysluplný společný nástroj fiskální
stabilizace, chybí společný nástroj pojištění depozit a ve výčtu nedostatků
bychom mohli pokračovat. Nástroje, kterými eurozóna dnes naopak disponuje a které
byly konstruovány v období zhruba posledních deseti let, nejsou vhodné jako
účinný instrument pro typ krize, která nás dnes čeká. Jsou účinné jako obrana
proti takzvanému asymetrickému šoku, který postihne malou část eurozóny a jehož
kořeny jsou ve finančním nebo veřejném sektoru.
Hlavní zbraní, kterou ve svém arzenálu na obranu eura ECB má, jsou takzvané
přímé měnové transakce (Outright Monetary Transactions - OMT). Tento nástroj
umožňuje ECB nakupovat vládní dluhopisy členských zemí, ale pouze v případě, že
tato členská země přistoupila k Evropskému stabilizačnímu mechanismu, který
ovšem předpokládá úsporná rozpočtová opatření. Tato kombinace je v dnešní
situaci zcela nevhodná. Ekonomický šok, kterému čelíme, je symetrický
(postihuje všechny bez rozdílu) a smysluplná reakce rozhodně vyžaduje zvýšené
fiskální deficity, nikoli úsporná opatření.
Společná reakce EU nutná
Je evidentní, že krize má a bude mít globální charakter, a proto je nezbytná
mezinárodní koordinace hospodářských politik. Jako motivaci pro společný postup
je potřeba zdůraznit velmi významné pozitivní (či negativní) externality, které
efektivní (či neefektivní) opatření na omezení šíření viru v jedné zemi
přinášejí zemím ostatním. Laicky řečeno a zasazeno do reálného kontextu -
nekompromisní uzavření celé Itálie sice nezastavilo šíření viru přes italské
hranice, ale ostatní státy díky tomu získaly alespoň trochu času lépe se
připravit. A to je velmi vítaná pozitivní externalita pro každého.
Jaká je tedy v tuto chvíli vhodná hospodářská politika na celoevropské
úrovni? Evropa společně potřebuje efektivní reakci ve dvou hlavních oblastech.
Za prvé je potřeba ambiciózní evropský plán „boje s katastrofou“, který umožní
sdílet náklady s těmi nejpostiženějšími zeměmi a podpoří jednotlivé národní
vlády v jejich protipandemických opatřeních.
Tento plán by měl zahrnovat pomoc s financováním přímých nákladů spojených
se zdravotnickou infrastrukturou, s platy zdravotnického personálu, ale i
nepřímých nákladů, které budou generovány ve všech hlavních ekonomických
sektorech.
V této souvislosti si dovedu představit celoevropský program kurzarbeitu –
tento program by firmám umožnil zachovat pracovní místa, zaměstnancům by se
snížil počet odpracovaných hodin (třeba i výrazně) a stát by kompenzoval
významnou část ušlé mzdy. Pokud má ovšem být takovýto evropský plán boje s
katastrofou úspěšný, bude velmi nákladný.
Nebojím se odhadnout, že reálné náklady se budou muset pohybovat ve vyšších
stovkách miliard eur.
Jak takový ambiciózní program financovat? Možností je několik. Rozpočet EU
se bude muset realokovat. Společný EU rozpočet však představuje pouhé jedno
procento HDP Evropské unie, takže zde rychle narazíme na horní limit. Jako
vhodné se proto jeví něco, čemu můžeme říkat „společný pandemický dluhopis“.
Ten má z mého pohledu hned dva pozitivní efekty. Primárně by pochopitelně
pomohl financovat náklady spojené s krizí, sekundárně by vyslal jasný signál
finančním trhům, firmám a obyvatelstvu, že Evropa drží pospolu a spolupracuje
ve prospěch členských států.
Současně je nezbytné myslet na stabilitu společné měny, fragmentace
finančních trhů by v tuto chvíli mohla mít skutečně katastrofické politické,
ekonomické a společenské následky.
Zjednodušeně řečeno, je potřeba ujistit finanční trhy, že kolaps společné
evropské měny není a nebude reálnou možností a že existují nástroje, které se o
stabilitu měny postarají i v případě rostoucího zadlužení členských států Unie.
Domnívám se, že v této oblasti bude potřeba rychle vytvořit nový nástroj,
protože ty existující, jak je ostatně uvedeno výše, nesplňují naše dnešní
požadavky.
Rychlost je teď naprosto nejdůležitější. musíme zabránit tomu, aby se z
koronavirové krize stala krize dluhová. Je nezbytné myslet na stabilitu
společné měny, fragmentace finančních trhů by v tuto chvíli mohla mít skutečně
katastrofické politické, ekonomické a společenské následky.
Autor je ekonomem
