Slavnostní summit k Římským smlouvám je poslední sbohem federalistickému mýtu.
Když druhá světová válka rozmetala téměř tři sta let od vestfálských dohod fungující uspořádání Evropy, bylo zřejmé, že rozhodující mocnosti budou hledat nějakou novou cestu, která by zabránila opakování tragické válečné katastrofy. Německo dokázalo schopnost vybudovat takové průmyslové a vojenské kapacity, že může napadnout všechny ostatní mocnosti v Evropě a dosáhnout hegemonie na kontinentu. A jenom vstup mimoevropských Spojených států do války dokázal zvrátit poměr sil. Stav, kdy evropské velmoci taktickým uzavíráním spojeneckých svazků udržovaly mocenskou rovnováhu a zabránily dominanci jednoho národa v Evropě, se stal minulostí. A sešněrování Německa do pevné svěrací kazajky bylo po válce nepochybně příkazem dne.
Pochopení tohoto kontextu, v němž se zrodila v padesátých letech evropská integrace, je zásadní pro to, abychom pochopili situaci, do níž se Evropská unie dostala v současnosti, i limity, které má nyní politika klíčových unijních zemí.
Smysluplné „ever close"
Vznik Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO) v roce 1951 znamenal pokus překonat u Francouzů disponujících železnou rudou jejich nedůvěru k Němcům držícím tehdy rozhodující zásoby koksovatelného uhlí. Logické bylo vyrábět ocel, tehdy strategický produkt, u zdroje uhlí, tedy v Německu. Nicméně zásadní bylo, že Němci nevyužijí vyráběnou ocel pro obnovu své vojenské síly. ESUO to dokázalo garantovat a tím se otevřela cesta k jednáním o vytvoření Evropského hospodářského společenství konstituovaného před šedesáti lety. Těch šedesát let je dějinami držení Německa na francouzském řetězu a ostatní evropské země tomu svou účastí dodávaly legitimitu.
Německo hnané slavným hospodářským zázrakem nastartovaným Marshallovým plánem proti tomu ani za mák neprotestovalo. Princip „ever close“ integrace členských států měl své opodstatnění, protože pomáhal odbourávat obchodní bariéry, a nutno říci, že to nebylo jednoduché.
Šedesát let od Říma: po počátečním úspěchu v Evropě následoval přehnaný optimismus
Vytvoření plné celní unie v EHS trvalo patnáct let. Podařilo se ale vybudovat funkční společný trh se zbožím i kapitálem. Motorem tohoto propojování Evropy byly stále Francie a Německo, nicméně syndrom studu za minulost u Němců držel Francii v pozici starších bratrů. Německo tak celkem ochotně přistupovalo na politiku, která byla v rozporu s jeho zájmy. Takto si de Gaulle vymohl už v roce 1962 společnou zemědělskou politiku, která je dodnes dominantním zdrojem prosperity krásného francouzského venkova.
V 80. letech ekonomická integrace narazila na své hranice. V roce 1979 osm z tehdy devíti členských zemí EHS založilo Evropský měnový mechanismus a pevně navázalo na sebe kurzy svých měn, které směly kolísat vůči sobě jen v úzkém šestiprocentním tunelu. Byla vytvořena společná zúčtovací jednotka ECU. Představovalo to jednak reakci na rozpad brettonwoodského systému, ale také krok k dalšímu ekonomickému propojení. Nikdy to moc nefungovalo. Kurzy se stále upravovaly. Při prvním otřesu v letech 1992 až 1993 systém přestal fungovat. Vypadla britská libra a italská lira, kurzový tunel musel být rozšířen na 15 procent a bylo jasné, že Evropa fakt není optimální měnovou zónou.
Tajný byznys plán
Přesto přišlo zásadní a z dnešního pohledu evidentně chybné politické rozhodnutí pokračovat ve stejném směru, ba dokonce ještě přitvrdit a EHS proměnit v Evropskou unii s federálními ambicemi. A neposlušné měnové kurzy svázat úplně napevno společnou měnou. Bylo po sjednocení Německa a obsese z jeho obnovující se ekonomické síly vedla k Maastrichtské smlouvě, která poslala pod „ever close“ vlajkou otců zakladatelů z Říma evropskou integraci do slepé ulice.
Jakkoli si o tom nikdo netroufal mluvit nahlas, vyhlášená cesta ke společné měně implicitně obsahovala nevyhnutelné propojení fiskálu, masivní mezistátní transfery kapitálu a společné ručení za dluhy. Naopak příslušné smlouvy o euru všechny podobné transakce zakazovaly. Nastoupená cesta si tedy vynucovala postupný a plíživý vznik politické unie a degradaci národních států na regiony zcela bez suverenity.
Stačilo devět let fungování společné měny a první krize, aby se ukázalo, jak je to doopravdy, a aby tyto smlouvy neměly ani cenu papíru, na němž byly napsány. Nastal okamžik, kdy měl být naplněn od počátku tajný byznys plán a mělo dojít k fiskální federalizaci eurozóny jako předstupni funkční politické unie. Ale to se nestalo a už nestane. Masivní a mnohaletá propaganda nějak nezvládla vytlouct z evropských národů pocit, že každý má žít za své. Migrační krize pak naplno odkryla skutečnost, že národy se nehodlají vzdát zbytků suverenity a mají stále své zájmy odlišné od zájmů svých sousedů.
A tím začal konec projektu zrozeného před šedesáti lety. Slavnostní summit k Římským smlouvám je už jen pohřbem federalistického mýtu. O další podobu spolupráce evropských národů se ale povede tvrdý střet mezi realisty, kteří nesní svůj sen o evropském občanovi, a těmi, kdo Evropu do té slepé ulice zavedli a nyní se brání přijmout politickou odpovědnost za bolest, kterou náprava přinese. Bez rozdělení eura, fungujícího dnes tak, že kumuluje bohatství jen v jedné části Unie, nejméně na dvě nové měny totiž není možné dát Evropě novou, dlouhodobou perspektivu prosperity a blahobytu pro všechny členy společenství. A to bude drahé. Tím dražší, čím déle se to bude odkládat.
