Jaká škola, taková budoucnost. Na začátku devadesátých let
minulého století to byla dost omílaná moudrost. Zdála se být samozřejmá jako
málokterá jiná a byla všeobecně přijímaná. Vždyť i komunisté, jejichž vlády se
Češi a Slováci na konci osmdesátých let přejedli, dobře věděli, že kdo ovládá
školství, ovládá budoucnost, a tak si i tehdy v těch „zlatých devadesátých“
všichni mysleli, že stačí jen školu do široka otevřít, zbavit ji ideologické
náplně a všechno bude v pořádku. Jenže to nestačilo a v pořádku není nic, spíše
naopak.
Česká společnost je po třiceti letech permanentní školské
reformy tam, kde byla. Nejenom že neví, jak a co učit, na co děti a mladé lidi
ve školách připravovat, ale neví ani to, zda se do vzdělání vyplatí investovat.
Zda má, či nemá školy a lidi v nich lépe platit, nebo zda dát peníze raději
jinam.
Že to není pravda? Že politici o školství a zejména o
penězích pro učitele mluví prakticky pořád? Ano, když jde o to někoho svést,
chytit na pěkná slova, to jistě zvládne kdekdo, od regionálních politiků po
předsedu vlády. Všichni dokážou - a někteří velmi hezky - vystoupit s tím, že
školství potřebuje peníze. Když se ale má přistoupit k činům, je to horší.
Současný premiér Andrej Babiš se rád chlubí tím, že to byl
on, kdo učitelům konečně přidává systematicky, jenže ve srovnání s vyspělým
světem je to pořád málo.
V posledním přehledu úrovně vzdělávání Education at a Glance 2019, který vydává sdružení nejvyspělejších států světa OECD, je na tom Česko skoro nejhůře ze všech. Na vzdělávání dávají větší část svého bohatství i Slováci, Poláci, Maďaři, Izraelci nebo Irové. Češi jsou pod průměrem výdajů jak v základním a středním školství (tady nám na průměr OECD 3,5 procenta HDP chybí jeden procentní bod), tak ve školství vysokém (na průměrných 1,5 procenta HDP Česku chybí půl bodu).
Dělníci, nebo flexibilní absolventi. Tuzemské školství stojí na křižovatce
Kdybychom měli ve výdajích na vzdělání ve chvíli dohnat
průměr vyspělého světa, muselo by do systému spadnout kolem osmdesáti miliard
korun navíc, což je pro představu osmkrát více, než kolik vláda letos přidala
učitelům na platech. Politikům zjevně nedošlo, že když bohatne společnost, musí
se také o to více peněz investovat do její budoucnosti ve školách.
Peníze jsou sice až na prvním místě, což o reformě školství
platí trojnásob, musí se ale také vědět, kam přesně je dát, tedy k čemu mají
sloužit. Například, že když se bude investovat do odměňování učitelů, je
zatraceně dobré vědět, co od nich chceme. Co se mají děti ve školách, které z
definice vždy míří k budoucnosti, vlastně učit. A jakými cestami se k tomu
nejlépe dostat.
Česko mělo tu smůlu, že od ideologicky řízeného socialismu k
demokratické liberální společnosti založené na tržním hospodářství přecházelo v
době, kdy liberálně organizovaný kapitalistický systém vstupoval do intenzivní
globalizační fáze, kterou velmi rychle uspíšila digitální revoluce a sítě.
České školství se tak v devadesátých letech stále ještě přestavovalo na
klasickou demokratickou organizaci Německa let osmdesátých, v němž Češi viděli
svůj společenský ideál, zatímco svět letěl do institucionálně nejisté
budoucnosti rychlých toků a síťování všeho: informací, peněz, energií, lidí.
Česká politika zaznamenala nějaký pohyb až s desetiletým
zpožděním, když se začalo mluvit o vzdělanostní společnosti a do škol se ve
velkém začaly nakupovat počítače.
Nebylo ale lehké přesvědčit politické lídry, že se děje něco velmi podstatného a osudově důležitého a že se na to musí připravit i celý školský systém. Instruktivní v tomto smyslu byla debata budoucích prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana v televizi Nova na Nový rok 2000 (první v roli šéfa sněmovny, druhý v roli předsedy vlády), kdy se předháněli v tom, kdo více opovrhuje počítači a kdo z nich je víc nepoužívá. O zbytečnosti internetu nemluvě. Dvacet let poté vypadá jejich tehdejší diskuse jako debata omezených starců z předminulého století, bohužel to také dokládá, jak nebezpečná může být slepota politiků k probíhajícím proměnám světa.
„Policejní“ Montessori. Americká síť školek chce monitorovat každý pohyb dítěte
Má-li současná politická garnitura z této slepoty
prohlédnout, musí především pochopit, že školství se nemůže dál soustřeďovat na
kumulaci faktů a znalostí či na vyrábění diplomů pro zdárný průchod systémem,
ale že musí být místem tvůrčího poznávání a jakousi laboratoří společnosti.
Škola jako vzdělávací instituce začíná mít velkou konkurenci v internetovém
síťovém vzdělávání, což se kvůli robotizaci světa bude dál stupňovat.
Umělá inteligence a digitální přiblížení čehokoli, co díky
sítím můžeme mít hned po ruce, utlumí funkci školy jako primárního zdroje
vědění, předpovídá analytik vzdělávacích systémů Bob Kartous, který se tématu
proměny vzdělání věnuje ve svém vizionářském eseji nazvaném No Future opatřeném
podtitulem Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?
Kartous v této souvislosti mimo jiné připomíná příběh
Salmana Khana, amerického finančního analytika indicko-bangladéšského původu,
který před sedmnácti lety začal na dálku učit svou sestřenici v Indii
matematiku. Jeho kurzy se rychle dostaly na YouTube a zaujaly spoustu lidí,
kterých byly časem miliony. Dnes je z původního doučování sestřenice celá
Khanova škola, která distribuuje na internetu vzdělávací kurzy zdarma.
V Česku se podobné aktivitě věnuje například matikář Marek
Valášek, kterého na YouTube najdete, třeba když vysvětluje geniální intuitivní
metodu, jak řešit obávané příklady o pohybu. Takovýchto popularizátorů a
vykladačů (zadarmo i za peníze) přibývá a řada studentů jim dává přednost před
klasickou školou, ať už z lenosti, kvůli učiteli, jehož výklad jim nesedí,
kvůli zvyku „mít všechno na počítači“, nebo kvůli vzdálenosti a penězům.
Co tedy ze školy, jak ji známe, zůstane, když se důležité
informace a vědecké algoritmy dozvíme snadněji z jiných zdrojů na virtuálních
místech sítě, a to klidně v několika jazycích, které zrovna budeme potřebovat?
„Škola má a bude mít pro společnost zcela zásadní roli
instituce, která už sice nedrží monopol nad věděním, neboť vědění se
rozprostírá v širokém informačním prostoru a je z velké části přeneseno mimo
individuální a společenské vědomí, do algoritmů umělých kognitivních systémů,
zato pořád naplňuje nenahraditelnou roli sociálního, kulturního, občanského
tmelu,“ píše Kartous a vysvětluje, že právě ve škole se děti budou učit
základním sociálním dovednostem: spolupráci, ohledu k druhým, demokratickým
hodnotám, vědomí, že individualita vždy vyrůstá z celku, že východiskem všeho
je společnost a starost o ni. Velmi to připomíná snahy reformních pedagogů ze
začátku devadesátých let, kteří chtěli na první místo vzdělávání postavit
občanský princip, teprve potom individuální a znalostní.
Podstatnější je vychovat odpovědné a sebevědomé občany
demokratického státu než vychytralé paměťové automaty, které lze úspěšně
zařadit na kdejaký pomyslný i skutečný výrobní pás. Nesmíme nikdy zapomínat, že
slovo škola pochází z řeckého scholé vyjadřujícího volný čas a prostor k
poznávání, k učení a experimentu, ne z nutnosti projít zkouškou, abych mohl jít
dělat.
Revoluce pro nemehla aneb Jak chce stát vychovávat techniky
Kartousovo vizionářské nadšení možná až příliš přehlíží
školní roli filtru či orientace ve vědění, které je takříkajíc po ruce a v němž
se už dnes jen stěží kdo bez základního návodu vyzná. Jak už před deseti lety
vysvětloval známý propagátor „nové“ pedagogiky Ondřej Hausenblas: „Být vzdělaný
znamená, že student má mít své znalosti uložené zároveň s trvalým porozuměním a
v souvislostech. Děti se mají víc učit ,bádáním‘. Ve všech přírodovědných a
technických předmětech se ve světě prosazuje badatelský přístup - pojďme něco
vyzkoumat, a tím získáme znalosti. Ano, je to pomalé, rychlejší je se naučit,
kolik noh má pavouk, ale probádat ho je účinnější.“
Kdysi to velmi přesně aforisticky vyjádřil jeden z otců
zakladatelů Spojených států Benjamin Franklin: „Něco mi vyprávěj, zapomenu.
Něco mě uč, zapamatuji si to. Do něčeho mě vtáhni a zapoj, naučím se to.“
Důraz na socializační charakter budoucího školství, které
předpovídá Kartous, je ale něco mimořádného. V české společnosti totiž
sledujeme spíše opačnou, odstředivou tendenci. Je to dáno tím, že rodiče i
politici od školy očekávají především razítko na vzdělání svých milovaných
potomků, jež přece dětem umožní dobré uplatnění na trhu práce; individuální
praktický zájem bez ohledu na ostatní, včetně učitelů, kteří mají sloužit podle
objednávky zákazníků-rodičů, dominuje nad zájmem společenským, o který ani
nikdo moc nedbá. Kartousova vize školy coby místa sociální soudržnosti by byla
skutečnou revolucí, a to nejen školní, ale hlavně celospolečenskou.
Znamenalo by to ale rozetnout začarovaný kruh
rodiče-politika-škola, v němž bohužel dál převládá představa školy jako stroje
na výrobu budoucích pracovníků. Dokud rodiče nebudou chtít po škole něco jiného
a nebudou žádat politiky a potom učitele, aby jejich představu nové školy
prosazovali, nic se nezmění a Česko do 21. století dál pojede na traktoru.
Jak a co učit v době, kdy se náš sdílený svět mění skoro pod
rukama a nikdo neví, co bude za dvacet třicet let, se samozřejmě neptá jen
české školství.
Trenéři, do škol! Mise: naučit děti znovu se hýbat
Jisté zmatení je cítit všude, v řadě zemí se ale učitelské
kormidlo už dávno otočilo a má alespoň obecně jasný směr. „Co bychom tedy měli
vyučovat? Pedagogové navrhují čtyři,k‘: kritické myšlení, komunikaci, kooperaci
a kreativitu,“ píše ve své poslední knize 21 lekcí pro 21. století populární
izraelský filozof Yuval Noah Harari. „Technická zručnost je méně důležitá než
tvůrčí přizpůsobivost a schopnost se stále učit. Udržet se na výši bude
znamenat nejen umění vymýšlet nové koncepce, ale především měnit sebe sama.“
Harari podobně jako Kartous předpovídá vpád nových
technologií do světa vzdělávání, na rozdíl od Kartouse ale vidí v digitalizaci
všeho i velké riziko, protože každá technologie má svou stinnou stránku. „Právě
teď tě sledují algoritmy. Chtějí vědět, kam jdeš, co si koupíš a s kým se
setkáš. Brzy budou monitorovat tlukot tvého srdce, každý tvůj krok i dech.
Takzvaná velká data a chytré přístroje ti budou rozumět lépe, než rozumíš sám
sobě, získají nad tebou vládu a budeš žít v matrixu,“ popisuje sugestivně
Harari realitu, v níž už částečně žijeme.
Může to být život vcelku pohodlný, jak už ve svém románu
Krásný nový svět popsal Aldous Huxley, a vždy se najde dost těch, kteří se
kvůli pohodlí a pro snadný běh všeho zbaví vlastního já. Pro ostatní má Harari
jedinou radu. „Pokud bys chtěl aspoň zčásti být pánem svého života, musíš být
rychlejší než algoritmy.“
Postavit se algoritmům ale znamená naučit se vidět za věci,
přemýšlet o tom, co hned není vidět, objevovat a hledat souvislosti, spojovat
se s ostatními, kteří vidí jinak a někdy i lépe; nastavovat pasti matrixu tak,
aby se ukazoval, abychom ho mohli uchopit a nasměrovat, jak potřebujeme. Na to,
že svět kolem nás je velmi nejistý, proměnlivý a těkavý, je to poměrně jasný
cíl vzdělávání pro 21. století.
Teď už stačí jen málo: dát peníze na reformu, která za
touto jasnou a moderní vizí dlouhodobě a soustavně půjde. Chceme-li zůstat sami
sebou a neztratit se v nerozlišitelném digitálním moři, jinou volbu ani nemáme.
Pořád totiž platí, co před čtyřmi stoletími tvrdil pedagog Komenský: „Takový je
příští věk, jak jsou vychováváni příští jeho občané.“
ČLÁNKY DO MAILU