Lidé mají sklon si myslet, že svět je uspořádán sice nedokonalým, ale přece jen nejlepším možným způsobem. Stát je tady od toho, aby se o nás staral, a daně nejsou než naše utopené náklady, protože vzhledem ke komplikovanosti státní struktury nemůžeme nikdy kontrolovat, co s našimi penězi stát dělá. Jenomže ono to jde i jinak.
Minulé týdny ukázaly, že zatímco vláda nevěděla, kolik má ochranných zdravotních pomůcek v hmotných rezervách, ani nebyla schopná efektivně a s péčí řádného hospodáře zabezpečit jejich zásobování pro nejpotřebnější (zdravotníky, sociální služby a ohrožené skupiny obyvatel), vzájemná mezilidská solidarita a sousedská výpomoc téměř od prvního dne zabezpečovala nákupy starým lidem, vyzvedávání léků v lékárnách, hlídání dětí i to šití roušek.
Někdo řekne – to přece víme, že Češi jsou vždycky štědří, když jde o pomoc lidem zasaženým katastrofou. Jenomže nyní nešlo o několik kliků na mobilu a poslání dárcovské SMS. Je to jako v tom biblickém příběhu o dobrém Samaritánovi – šlo o peníze, čas i pohodlí. Tohle přesně Češi – individuálně, skupinově a lokálně – dělali, zatímco jejich vláda chaoticky pobíhala po tiskových konferencích a budovala vlastní obraz zachránce desetitisíců životů.
Balada ze soutěže
V Čechách se jenom výjimečně vyhlašují soutěže esejů k nějakému ekonomicko-politickému tématu. Když už se vyhlásí, rozhodně neslouží k získání nápadů pro vládu, jak řešit nějakou zapeklitou situaci.
A už vůbec nejsou takové úvahy předmětem veřejných přednášek nebo besed. Ve Velké Británii, kde tradice popularizace vědy sahá do devatenáctého století, je to běžná součást vědecké práce. Jednu takovou soutěž o nejlepší esej vyhlásil v loňském roce Institute for Public Policy Research na téma „Radikální plán, který by dokázal přinést kvantitativní i kvalitativní změnu do strategií ekonomického růstu“. Vítězná esej Simona Szretera, Hillary Cooperové a Bena Szretera „Incentivising an Ethical Economics“ odpovídá kouzelně jednoduchým způsobem: podpořit lidi, aby si navzájem pomáhali.
Esej je napsána v duchu nejlepší britské tradice kladoucí důraz na znalost vlastních hospodářských dějin. Protože jak říkal Winston Churchill, čím dále vidíte do minulosti, tím lépe vidíte do budoucnosti.
Autoři eseje rekonceptualizují tradiční britské chudinské zákonodárství z hlediska role, kterou sehrálo v podpoře ekonomického růstu. Bourají tak zaběhaný stereotyp stojící za každým evropským státem blahobytu posledních sedmdesáti let, který říká, že silný a efektivní sociální systém mohou mít pouze ty státy, jež vykazují vysokou míru ekonomického růstu. Jinak řečeno: napřed bohatství, potom sociální stát. Taková představa jde ruku v ruce s řešením každé krize a její projevy můžeme určitě očekávat v nejbližších měsících i v Čechách: škrty v sociálních programech, protože na ně stát nebude mít dost peněz. Historie nás však učí něco přesně opačného: blahobyt je nejlepší podporou ekonomického růstu.
Takže čím by se mohli z historie poučit ti, kteří budou upravovat v nejbližších měsících pravidla sociálních politik?
Velkorysé a inkluzivní sociální transfery jsou klíčovými promotory ekonomického růstu. Zaprvé proto, že odstraňují elementární nejistotu v takových otázkách, jako je zabezpečení jídla a bydlení. Zadruhé proto, že maximalizují mobilitu pracovní síly – především mladé generace – tím, že pro ni vytvářejí institucionální a ekonomické předpoklady. Zatřetí proto, že zdůrazňují kolektivní solidaritu, když vyšším a progresivním zdaněním bohatí investují do lidského kapitálu zbytku společnosti.
Začtvrté proto, že podněcují mezigenerační solidaritu tím, že redistribuci směřují k udržitelným investicím, které budou sloužit dalším generacím. Ale především proto, že dokážou monitorovat dodržování předcházejících principů a trestat ty, kteří je nedodržují – a to nikoli státem, ale skrze malé lokální komunity, které jsou schopné nejprve identifikovat problém, potom ho rychle (rychleji než centrální úroveň) řešit a kontrolovat – včetně kontroly finanční.
Jak? Radikální plán vítězné eseje je založen na dvou kvazi altruistických smlouvách propojených s pobídkovým mechanismem, jehož cílem je navrátit do ekonomického a politického rozhodování etické principy a dlouhodobé společenské cíle na úkor skupinových krátkodobých.
První – nová a spravedlivá – společenská smlouva říká, že společnost investuje do udržitelného rozvoje. Druhá – mezigenerační – smlouva zakotvuje univerzální péči ve stáří zdarma. Ačkoli v otázce zdrojů pro plnění takových smluv nenapadá na první pohled autory nic lepšího než zdanění dědictví a majetku, na druhý pohled přichází s poměrně sofistikovaným způsobem redistribuce bohatství doprovázeným pravidelně se opakující kontrolou plnění stanovených cílů těmi, kdo je ze svých daní progresivně financují.
Takže nikoli finanční úřad kontroluje, jak kdo platí daně, ale plátci daní kontrolují stát, za co jejich peníze utratil.
Jakkoli zní celý příběh příliš britsky (žádná země nemá tak dlouhou a nepřetržitou tradici cílené veřejné sociální péče – vždyť první zákon o chudinské péči přijala Anglie už za Alžběty I. v roce 1601), je to příběh, ve kterém je možné najít inspiraci pro řešení současné ekonomické recese. Aby totiž v kterékoli evropské zemi včetně Česka mohlo dojít ke změně politik k dlouhodobějším a celospolečensky prospěšným cílům, nesmí být zdanění vnímáno jako utopený náklad, ale stát se základem pro budování společenského konsenzu o směrech sociální a ekonomické politiky.
Každá nová sociálně-ekonomická politika musí klást důraz na pozitivní hodnotu prosociálního, chcete-li altruistického jednání. To nejde jinak, než že mechanismus přerozdělování je lokální a postavený na vzájemném vztahu mezi dárcem a obdarovaným. A tuto roli mohou zajistit ve společnosti pouze jednotlivci nebo jednotlivci sdružení do komunitních institucí.
Balada ze soutěže Francoise Villona začíná známým veršem: Já u pramene jsem a žízní hynu. Prameny pro takovou změnu v Čechách jsou. A podíváme-li se – jen pro srovnání s Anglií – zpět do české historie, uvidíme tak bohatý svět nadací, družstev a spolků, až oči přecházejí.
Nadace kam se podíváš
Česká tradice nadační činnosti je stejně dlouhá jako ta anglická. Ať už jejich majetkovým základem byl pozemek, budovy, nebo později akcie, budovaly se z jejich výnosů školy, nemocnice, chudobince, kostely, podporovaly se dobročinné aktivity nebo potřební jednotlivci. Jako nadace vznikla v polovině 14. století Karlova univerzita, její koleje nebo univerzitní knihovna. Nadace byly zkrátka i v českých zemích již od středověku nezbytnou součástí sociálního a kulturního života jako základní způsob vyjádření a realizace křesťanské lásky k bližnímu a vzájemné lidské solidarity.
Nadace zakládali panovníci, šlechta, ale třeba i odsouzený, kterému byla dána milost. Umřít bez toho, aby člověk ve své závěti pamatoval na ty, kdo jsou na tom hůře než on, bylo nemyslitelné. Založit nadaci však neznamenalo pouhé darování peněz nebo majetku. Po dlouhá staletí šlo o způsob chápání světa, ve kterém člověk pobývá. Nadace plnily funkci společenské kontroly a vytvářely přirozený systém sociálního zabezpečení – jejich obecným účelem vždy bylo veřejné dobro, i když mířily ke konkrétním jedincům. A vždy byly zamýšleny pro všechny budoucí časy a pro nejbližší komunitu toho, kdo peníze daroval. Členové této komunity také zabezpečovali kontrolu vynakládání odkázaných prostředků.
K nadacím od poloviny 19. století přibylo obrovské množství spolků, zaměřujících se na církevní, dobročinnou, vzdělávací i kulturní činnost, a také svépomocných družstev, jejichž prostřednictvím vzájemná sousedská pomoc řešila problém slabé kupní síly i slabé kapitálové vybavenosti Čechů. F. C. Kampelík není název fotbalového klubu, ale jméno jednoho z nejpamátnějších novátorů, který radil, jak díky svépomoci mohou Češi dohonit bohatší a vzdělanější národy a dosáhnout i materiálního blahobytu, aniž by se museli vydávat za prací do daleké Ameriky. Už půl století před ním Bernard Bolzano, který je důkazem katolického étosu osvícenství v českých zemích, ve svých úvahách spojoval výklad Písma s výkladem nejnovějších směrů sociálního myšlení a vlastními originálními myšlenkami, které dalších sto let inspirovaly každého sociálního myslitele v Čechách. A sto let po Bolzanovi první československý prezident otevřeně – i ve volbách – podporoval Františka Modráčka, který byl spolu s ekonomem Josefem Mackem největším propagátorem svépomocné myšlenky v prvorepublikovém Československu.
Shrnuto – ať vzdělaní, či nevzdělaní, bohatí, či chudí, od středověku Češi běžně darovávali peníze na dobročinné účely a vytvářeli dobročinné instituce. A vytvářeli jich nejvíce v celé habsburské monarchii. Když v polovině 19. století objevily vzdělané vrstvy jiných slovanských národů kouzlo Prahy, byla v jejich očích nejen zlatá a stověžatá, ale především rájem vzdělanosti a obyvatelé Čech jim byli příkladem nejen v houževnatosti a pracovitosti, ale hlavně ve vzájemné pomoci. Ale paradoxně, když si založili vlastní stát, tento bohatý nadační svět si Češi zničili.
Český Oxford
Cesta nadací českými dějinami totiž také ukazuje, že to, co lidé budovali v duchu křesťanského milosrdenství a občanské vzájemnosti, podlehlo tlaku všemocného státu dlouhá léta předtím, než na scénu vstoupili komunisté. Kteří – jak praví legenda – nadační svět zlikvidovali. Dílo zkázy vykonal o desetiletí dříve tlak státu zdaňovat, kontrolovat a řídit, na co si vzpomene. Velmi dobře to ukazuje příběh jedné z nejúžasnějších českých nadací: Strakovy akademie. Ano, to je ta budova, ve které dnes sídlí česká vláda. Ale původně to byla nadace, ve které se vzdělávali synové ze zchudlých českých šlechtických rodin. Byla vybudována z peněz císařského tajného rady, hraběte Jana Petra Straky, který v roce 1708 určil ve své závěti několik svých statků, aby se jejich výnosy shromažďovaly tak dlouho, dokud to nebude stačit na vybudování exkluzivní vzdělávací instituce po vzoru Oxfordu, kde by se mladí muži učili cizím jazykům, evropské vzdělanosti, ale také třeba šermu.
Nechtěl za to nic víc než modlitbu studentů v den výročí své smrti. Závěť doprovodil slovy: „K stálému uctění nejsvětějších pěti ran Krista Pána, do kterých hříšnou duši mou uvrhuji a skrze ně božského smilování dosáhnouti doufám…“
Peníze se skládaly téměř dvě stě let – nikdo je nerozkradl ani neznárodnil – a první jarní den roku 1897 byla akademie otevřena. Jenomže ani ne za dvacet let se začala psát její poslední kapitola. Za války budovu zabral Červený kříž a po válce si sem nastěhovala své úřadovny československá vláda. Je pikantní sledovat, jak státní a polostátní instituce mezi sebou o místo v budově soupeřily, aniž je zajímal názor samotné akademie. Nejenže postupně zničily a rozkradly její majetek, neplatily za topení, vodu ani nájemné, nebyly dokonce ochotné s akademií ani podepsat nájemní smlouvu. Zároveň nadace čelila výtkám o neefektivním hospodaření, neodpovídajícím republikánským poměrům a protiněmeckým klišé.
Akademie byla rovněž nově konfrontována se sítí státních škol, skrze niž stát prosazoval své představy o vzdělávání nejen učebními osnovami a hodnocením žáků, ale také financováním školství. Nadaci citelně rostly náklady kvůli implementaci nových sociálních nařízení a pojištění. Poznamenalo ji zrušení šlechtických titulů a pozemková reforma, která obstavila statky, z nichž čerpala své příjmy.
To vše demonstruje prvorepublikový posun pojetí nadací od svébytné soukromé iniciativy k doplňkové funkci státu, či dokonce činnosti na podporu státu.
Sečteno a podtrženo, ve školním roce 1928/1929 měla akademie už pouze jednoho studenta.
Příležitost pro změnu
Ne každou historickou lekci máme chuť opakovat. Ale tato stojí za úvahu. Historie českých nadací totiž ukazuje přesný opak zažitého vnímání vztahu státu a sociálního bezpečí: byly to nadace a soukromá iniciativa, které po staletí objevovaly způsoby řešení sociálních problémů. Stát je přebíral, protože se domníval, že je zabezpečí lépe z peněz daňových poplatníků. Ukazuje se také, že sociální problémy lze řešit i bez státu. Nadace totiž i bez státu naplňovaly veřejně uznané dobročinné účely.
Realizovaly koncept lásky k bližnímu, vzájemné solidarity a spolupráce a zároveň zajišťovaly spravedlivou redistribuci zdrojů vytvořených ve společnosti ve prospěch těch, kdo to potřebovali. A v demokratických zemích na západ od Česka takovou funkci pořád plní a jsou rovnocenným partnerem státu i byznysu. Jinak řečeno: blahobyt založený na altruistickém jednání tam může generovat ekonomický růst.
Možná ale také stojí za úvahu, co to je ekonomický růst, co vlastně měříme hrubým domácím produktem a čemu se klaníme jako zlatému teleti. Opravdu dnes HDP měří náš blahobyt, když v něm není zahrnuta péče rodičů o děti, dětí o rodiče, sousedů o sousedy? Když v nich není zahrnuta hodnota mezilidských vztahů ani subjektivně pociťované štěstí a hodnota životního prostředí? Není to už relikt počátku minulého století s jeho představou prosperity, které jsme dnes vzdáleni doslova sto a obrazně stovky let?
V této souvislosti mě napadá ještě jedna optimistická zpráva v souvislosti s epidemií koronaviru. Je ale optimistická poněkud morbidním způsobem. Tak o ní až příště.
Autorka je hospodářská historička
