Co si pamatujete od dětství až do dneška? Neplivej na děti! Neryj se v jídle! 1+1=2. Co si budete pamatovat z koronavirové karantény? Že se muselo chodit v roušce. Možná i to, že důchodci měli vyhrazené nákupní hodiny. Proč? Proč si třeba z vojny pamatuji, že ve stráži nesmím sedět, ležet, spát, jíst, pít, kouřit, číst a mluvit? Proč? Proč každý ví, jak se hraje pexeso a Člověče, nezlob se!? Protože to je jednoduché! Což určitě neplatí o pravidlech koronavirové karantény. Ostatně ani pro fungování českého státu.
Jednoduše, prosím
Jednoduchost je prvním pravidlem a současně první podmínkou pro to, aby lidé mohli dodržovat nějaká pravidla. Což v karanténě fungovalo jen v režimu - „jdeš ven, máš roušku“. Otravné, ale zcela srozumitelné. Sám provoz pak nařízení upravil (bez oficiálních nařízení) na to, že roušku je potřeba mít na obličeji vždy, když jsou okolo další lidé.
Každému srozumitelné také bylo nařízení, že se na veřejnosti nemají shlukovat lidé a že více než dva mohou být spolu, jen pokud jsou rodina. Pak přišlo uvolňování pravidel, takzvané rozvolňování (pitomý novotvar, stejně jako „navyšování“ nebo „několik málo“), které ve snaze lidem zjednodušit život začalo komplikovat rouškové nařízení.
Protože pokus vysvětlit deseti milionům lidí prostřednictvím různých vystoupení různých lidí, co se kdy otevře, kde už roušku nebudou muset mít a kde naopak stále ano, musí nutně vést k nejrůznějším výsledkům. Jeden něco zapomene říct, dalšího se na něco zapomene zeptat novinář a ten třetí, ten musí za každou cenu prezentovat svůj názor na nošení roušek.
Ti třetí asi v polovině případů prohlásili roušky za hloupost, která ničemu nepomáhá. (Hernajs, proč je tedy ti doktoři při operacích vlastně nosí? Tuhle položil trefnou otázku Ondřej Neff - to vážně neexistuje test, pokus, který ukazuje, jestli je rouška k něčemu, nebo k ničemu?)
Pravidla hry pro deset milionů lidí musejí být co nejstručnější, co nejjednodušší a mít jednotný výklad. Pokud tohle vláda neví nebo nezajistí, nutně nastane chaos. Větší či menší, ale chaos v každém případě. Mimochodem jde o stejné pravidlo, které naprosto chybí (nejen) v českých zákonech. Armády právníků a ti, kdo na ně mají, pak mají pré. Ostatní se bojí k soudu radši byť jen přiblížit.
Jasný cíl
Součástí pravidel musí vždycky být informace o tom, jaký je cíl hry. Jinak se nedá hrát. U Člověče, nezlob se je to mít všechny figurky v domečku, například. Co bylo cílem nouzového stavu a nošení roušek?
Absolutně zastavit šíření viru, nebo jej maximálně omezit? Zabránit přeplnění a kolapsu zdravotního systému? Přinutit ke krachu třetinu hospod? Jasně formulovaný cíl bohužel chyběl. Není-li jasný cíl, nemůže k němu ani vést jasná cesta, na které se mohou lidé shodnout. Což se také nevyhnutelně stalo.
To, že se začaly množit lékařské názory poukazující na slabiny vládního postupu, je v demokratické společnosti v pořádku. Je však otázkou pro média, zda měly zaznít všechny jen proto, že byly jiné. Byly opravdu argumentačně tak dobře podložené? Ptám se, protože do kosmonautiky také jaksi nemluví ti, kteří jí nerozumí. Proč by to s epidemiologií mělo být jinak? Že byli kritici lékaři? Jak moc se pediatr vyzná v epidemiologii?
Chybějící cíl podtrhovala i vystoupení vládních činitelů, protože o něm neřekli ani slovo. Vyzdvižení epidemiologa Romana Prymuly do čela krizového štábu a jeho následné odsunutí na vedlejší kolej - bez kloudného vysvětlení - zmatek v hlavách Čechů dále zvětšilo. I proto, že Prymula jasně a se znalostí věci odpovídal na položené otázky. Což má pro hru podle pravidel také zásadní důležitost.
Co za to
Protože karanténě chyběl cíl, nemohla ani pravidla obsahovat informaci o tom, co za jejich dodržování dostaneme. Vyhneme se viru, nebo jen snížíme pravděpodobnost nákazy? Jak dlouho budeme muset dodržovat pravidla? Bude i po ukončení nouzového stavu hrozit nějaké nebezpečí?
A nedozvěděli jsme se ani to, kolik nás účast ve hře karanténa jako republiku bude stát. Dozvěděli jsme se jen, o kolik se zvedne zadlužení země (schodek rozpočtu). Nic moc dalšího se už k veřejnosti nedostalo. Jen to, že je značný rozpor v tom, co říká vláda a co říkají podnikatelé. Kolik firem dostalo skutečně pomoc z programů řady Covid? Opravdu jim to pomůže? Nebo je byrokratické požadavky (údajná chybovost podání až 90 procent!) zlikvidují? Jak je vůbec možné, že tolik podnikatelů v žádosti chybuje?
Chvíli jsme byli všichni smíření s tím, že místo moře bude dovolená striktně v českých luzích a hájích. Ne že by to něčemu zásadně vadilo. Podíváme se po své vlasti a ještě v ní přitom utratíme peníze, které jinak vozíme Chorvatům a Řekům. Ale je to také forma toho „co za to“.
Důvěryhodnost a čest
Možná nejvíc dostávala od začátku na frak důvěryhodnost herních partnerů. Protože vláda „hraje“ karanténu s námi, není nějakou mimo stojící entitou. Jenže těžko by někdo chtěl hrát s někým, kdo si evidentně pravidla vykládá po svém. Jako třeba s Andrejem Babišem, který v televizi tvrdil, že roušek je dost, a kdyby je někde neměli, že je tam osobně doveze. Přitom v té době byl roušek a dalších ochranných pomůcek stále ještě fatální nedostatek.
S tím hráčem, který nejdřív neustaví krizový štáb, i když to udělat má, a pak do jeho čela postaví někoho jiného, než podle zákonů má. Jeho voliči v tom možná problém neviděli, většina voličů ostatních stran naopak ano. Poklonkování Číňanům, kterým jsme všechny dodávky pořádně zaplatili, odstrkování českých firem de facto ve prospěch Číňanů, organizační zmatky.
A především velký faul po týdnu karantény, kdy se ve vší tichosti změnil její vyhlašovatel z vlády na ministerstvo zdravotnictví a postižené firmy tím přišly o možnost nárokovat si a případně vymáhat způsobené ztráty. Tah, který by čestně uvažující lidé neudělali.
Každopádně nic z uvedeného nejsou charakteristiky někoho, kdo dodržuje pravidla. Tedy někoho, s kým byste chtěli hrát. Byť by to mělo být ono Člověče, nezlob se.
Další ránu důvěryhodnosti přineslo uvolňování karantény. Při fotbalovém utkání se hráči nesetkávají tělo na tělo? Ve fitness centru se musí cvičit s dvoumetrovými rozestupy, ale zároveň je také možné pěstovat zápas a judo. Ovšem ani zápasníci a judisté, kteří v nejtěsnějším kontaktu strávili hodinu a půl tréninku, nesmějí kvůli riziku nákazy použít šatnu a umývárnu.
Děti budou při vyučování bez roušek, ale musejí mít rozestupy. To se ve třídách bude stále větrat, aby se viry vyvětraly? Neměly by se třídy třeba průběžně denně dezinfikovat? Děti si na táborech ve stanech vir bez roušky nepředají. Putovní tábory se pořádat nesmějí, ale volný pohyb osob je povolen, takže stejně může každý, kam chce. I na akce, na kterých je až 100 lidí… Třeba je to všechno správně.
A třeba není. Otázek se dá položit celá řada. Jejich množství odpovídá tomu, jak se s pravidly karantény zachází od samého začátku. Přímo úměrná tomu je i důvěryhodnost odpovědí.
Osobní příklad
Pro hru podle pravidel je nezbytné přirozeně čestné jednání a osobní příklad. Zde je dobrým příkladem fotbal, hra už neodmyslitelně spojená se simulováním a faulováním. Když pak někdo z fotbalistů přizná, že třeba dal gól rukou, je z toho pozdvižení. Jenže málokdo jej následuje. Protože ta hra je v 21. století už tak nastavená, že simulování, faulování i lhaní k ní patří. A proto tahle hra mnoho lidí - přesto, jak dokáže být krásná - nezajímá nebo přímo odpuzuje.
Současná česká politika je bohužel srovnatelná. Takže vnímání vlády jako celku je podobné jako u toho fotbalisty, který nemá problémy s tím, aby porušil pravidla, jakmile si myslí, že ho rozhodčí nevidí. Osobní příklad vláda dávala nošením roušek. Další osobní příklad, který by v jejím případě představoval bezchybný a opravdu iniciativní výkon funkcí, se však jaksi nekonal. Ukázkou toho jsou statistiky podpor vyplacených z programů Covid, které jsou od prohlášení premiéra a zainteresovaných ministrů na hony vzdálené.
Osobní příklad současné vlády by však mohl pomoci nějaké příští vládě při nějaké příští „koroně“. Protože se z něj snadno dá odvodit, jak se nechovat. A kdyby se náhodou chtěla rovnou zlepšit už tato vláda, nechť si na krátké školení pozve některého velitele se zkušenostmi z ostrých zahraničních misí. Ten by mohl ministrům ukázat, jak zadat jasné pokyny. Nebo by to mohl předvést velitel od hasičů, jeho povinnosti jsou stejné. Stanovit cíl a postup k jeho dosažení, jasně a srozumitelně ho vysvětlit podřízeným, sledovat jejich počínání a pomáhat tam, kde vidí, že to skřípe, nebo tam, kde ho o to požádají.
Když tohle velitel zvládá, může na svém místě zůstat. Když ne, přestane být velitelem. (Jistěže i v případě velitelů může po jistou dobu fungovat protekce. Ale přece jen chodívají velitelé „od válu“ rychleji než politici. A především jde o příklad, který nic nemění na tom, že současná česká vláda opravdu hodně nezvládla „pravidla karantény“.)
Možná i proto se celkem záhy ukázala neschopnost vlády fungovat s epidemiologem Romanem Prymulou, který je plukovníkem v záloze. Byť sloužil „jen“ ve vojenském zdravotnictví, vystupoval na veřejnosti jako člověk, který pravidla karantény zná.
Takže se nabízí ještě jedna možnost. Při příštím vyhlašování podmínek nouzového stavu si vzít k ruce pravidla Člověče, nezlob se a podle nich napsat pravidla nouzového stavu či karantény. A kdyby se pak tenhle princip promítl i do běžného fungování státu, to by bylo…
Autor je spolupracovníkem redakce
