Sociologie holocaustu
Když se událost udála, nelze ji odestát, lze jen zapomenout. Jsou ale události, které ani z paměti vytěsnit nemůžeme. Systematické vyvraždění šesti milionů Židů během několika let druhé světové války je jednou z nich. Holocaust není téma, které by patřilo pouze historii a které má smysl výhradně pro jeho oběti. Stále více historických faktů demonstruje, že nebyl jen mimořádně rozsáhlým pogromem, pouhou deviací naší moderní západní civilizace, jen úchylkou na cestě pokroku. Pronikavá analýza významného současného sociologa Zygmunta Baumana ukazuje, že holocaust odkryl druhou tvář naší moderní společnosti. „Snad nejvíce se bojíme toho, že žádná z nich nemůže existovat bez druhé, tak jako bez sebe nemohou existovat dvě strany jedné mince.“ (strana 39)
Barbarský předmoderní pogrom, neracionální vzedmutí vášně, by nezvládl zahubit tolik lidí. Během křišťálové noci 9. listopadu 1938, kdy nacisty podnícený dav zaútočil na židovské podniky a synagogy, bylo zabito asi sto Židů. Při této rychlosti by nacisti k vyvraždění šesti milionů Židů potřebovali dvě stě let. „Holocaust nebyl iracionálním výtryskem ještě zcela nevykořeněných reziduí předmoderního barbarství. Byl legitimním nájemníkem v domě modernity a v žádném jiném domě by vlastně ani doma být nemohl.“ (strana 51)
Sociolog Bauman navrhuje přistupovat k holocaustu jako k laboratoři, jako k „mimořádné, nicméně příznačné a spolehlivé zkoušce skrytých možností moderní společnosti“. (strana 44) Šlo o „kategoriální vraždu“, kdy oběti jsou vyhlazovány jen proto, že je panující moc zařadila do kategorie tvorů určené k likvidaci. Na rozdíl od dřívějších antisemitských výpadů byl holocaust moderním, sociálně-inženýrským projektem. Logika kategoriální vraždy je totiž logikou budování řádu, nikoli nekontrolovaného výbuchu zášti. Určité části populace jsou „klasifikovány jako zbytky, pro něž nelze najít v budoucím racionálně konstruovaném řádu prostor – stejně jako je při navrhování harmonického uspořádání zahrady třeba zanést určité rostliny do kategorie ,plevel‘ a určit je k likvidaci.“ (strana 27) „Moderní genocida je genocida s účelem. (…) Cílem je velká vize lepší a radikálně jiné společnosti. (…) Plevel musí zemřít ne ani tak proto, jaký je, jako proto, jaká by měla být krásná, úhledná zahrada.“ (strana 143) Analyzovat tuto genocidu je mimořádně důležité navíc ještě kvůli jinému úhlu pohledu. „Najednou vyšlo najevo, že to nejhorší zlo v lidské historii nevyplynulo z rozpadu řádu, ale z dokonalé, bezchybné a nezpochybnitelné vlády pořádku.“ (strana 213) I dnes jsme svědky budování nového světového pořádku, i dnes se zvolený představitel jedné země cítí oprávněn – v zájmu lepších zítřků – rozhodovat bez ohledu na názory ostatních států a disponuje k tomu potřebnou vojenskou silou. Je samozřejmě mimořádně hloupé nevidět rozdíly mezi nacistickým Německem a současnou Amerikou a klást rovnítko mezi Bushe a Hitlera. Stejně tak je však pošetitelé nevidět znepokojivé podobnosti mezi oběma představami o vyvolenosti jednoho národa či státu, zavírat oči nad excesy při budování nových pořádků. Jedno z Baumanových poučení z holocaustu je, že „chovat se morálně při mnoha příležitostech znamená zaujmout postoj, který stávající moc a také veřejné mínění označuje a prohlašuje za antisociální a podvratný“. (strana 271)
Autor přesvědčivě ukazuje, že nezbytnou podmínkou pro „konečné řešení židovské otázky“ byla fungující byrokracie a vědečtí odborníci. Stejně jako další určující rys, jímž je řada prostředníků, která oddělí aktéra od přímé emociální zkušenosti s konkrétními důsledky jeho práce a vede k nahrazení morální odpovědnosti odpovědností technickou. Ta se už neptá po celku, nepátrá, čemu je mé jednání prostředkem, ale snaží se jen dobře odvést svoji práci. „Přijali by dělníci v chemičkách, které vyrábějí napalm, odpovědnost za spálená nemluvňata?“ (strana 152) Zmiňuje také Henryho L. Feingolda, který interpretoval Osvětim jako přesah moderního továrního systému.
Jádro holocaustu je totiž v sociálním systému, a nikoli v charakteru zločinců. Většina vykonavatelů genocidy byli normální lidé, slušní otcové rodin a poctiví zaměstnanci, žádní kriminálníci a patologičtí devianti. S odkazem na experimenty Stanleyho Milgrama a Philipa Zimbarda autor píše: „Krutost koreluje s určitými vzorci sociální interakce mnohem těsněji než s osobnostními charakteristikami či jinými individuálními zvláštnostmi pachatelů. Krutost je svým původem mnohem víc sociální než charakterová.“ (strana 230)
Zimbardo inscenoval věznici. Z dobrovolníků, univerzitních studentů, se stali vězni a věznitelé. Pokus měl trvat dva týdny, ale věznitelé se k vězňům den ode dne chovali brutálněji a ponižovali je s takovou vynalézavostí, že vědci museli experiment již po týdnu zastavit. „Nejúděsnější zprávou, kterou nám holocaust a to, co jsme se dozvěděli o jeho pachatelích, přinesly, nebyla pravděpodobnost, že se ,to‘ mohlo stát nám, nýbrž představa, že jsme to mohli spáchat my.“ (strana 214) Milgram v experimentu, který simuloval trestání lidí za chyby v učení údery elektrického proudu, ukázal, že většina lidí je ochotna působit druhým utrpení, pokud je od nich izolována a pokud může přesunout morální odpovědnost za své činy na nějakou autoritu.
„Zlo nepotřebuje ani nadšené stoupence, ani aplaudující publikum – stačí mu pud sebezáchovy umocňovaný konejšivou myšlenkou, že ještě díky Bohu nejsem na řadě,“ píše Bauman a končí vlastně obdobou Solženicynova kategorického imperativu: „Nezáleží na tom, kolik lidí dalo před racionalitou sebezáchovy přednost morální povinnosti – důležité je, že někteří tak učinili. Zlo není všemocné. Lze mu vzdorovat. Svědectví těch nemnoha, kteří se mu postavili, otřásá autoritou logiky sebezáchovy. Odhaluje, jaká je nakonec její pravá podstata – je to volba.“ (strana 279)
Bauman, Z.: Modernita a holocaust. SLON, Praha 2003.
Zygmunt Bauman (79) je polský sociolog, žijící od roku 1968 v emigraci. Je emeritním profesorem univerzity v Leedsu a autorem řady zásadních knih o modernitě a postmoderním způsobu života. Česky vyšlo již několik jeho knih: Úvahy o postmoderní době, Myslet sociologicky, Globalizace, Tekutá modernita a zatím poslední Modernita a holocaust.
