Lisabonská smlouva vstoupila včera (1. prosince) v platnost a slibuje zavedení nezbytných reforem a posílení role Evropské unie na mezinárodní scéně.
Autor: Profit
„Lisabonská smlouva činí z občanů středobod evropského projektu. Mám nesmírnou radost, že nyní máme schopné instituce a období stability, takže můžeme zaměřit veškerou energii na to, co zajímá naše občany,“ uvedl v prohlášení předseda Evropské komise José Manuel Barroso.
Nejvýraznější změny, které Lisabonská smlouva ztělesňuje, je rozšíření pravomocí Evropského parlamentu, snaha o usnadnění rozhodovacího procesu EU a vytvoření nových funkcí „evropského prezidenta“ (oficiálně stálého předsedy Evropské rady) a šéfa unijní diplomacie (vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku), který bude mít vlastní diplomatický sbor.
Přívrženci smlouvy jsou přesvědčeni, že Lisabon položí základy pro to, aby EU posílila svůj vliv ve světě, který je nyní svědkem nástupu nových velmocí – především Číny. Naopak kritici tvrdí, že EU již ve skutečnosti své usílí podkopala neschopností přesvědčit všech 27 členských států, aby podpořily smlouvu, nad jejímž vyjednáváním Unie strávila osm let. Posílení vlivu EU podle nich nepomohlo ani vybrání nevýrazných vrcholných představitelů.
Obě strany se však shodnou na tom, že veškeré změny budou probíhat pomalým tempem. Navíc bude velmi záležet na tom, jak se noví lídři EU k novým pozicím postaví a jaká bude ochota vlád členských států postavit zájmy Unie nad užší národní zájmy.
„Smlouva posílí EU v době, kdy to nejvíce potřebuje, a v době, kdy jsou Evropané na světové scéně stále častěji odepisováni,“ řekl Hugo Brady z londýnského think-tanku Centre for European Reform.
Daniel Gros, analytik bruselského think-tanku Center for European Policy Studies, zase prohlásil, že smlouva přinese velký počet dobrých organizačních změn, ale Unie nemůže očekávat nárůst mezinárodního vlivu přes noc. „Nepůjde o revoluci,“ uvedl a dodal, že „minimálně v prvních letech není úkolem vyřešit hlavní krize, ale raději se postarat o to, aby projekt fungoval. Je třeba také určit precedenty, které se budou hodit později.“
Institucionální inovace
Mezi nejvýznamější institucionální změny, které Lisabonská smlouva zavádí, je zřízení nové funkce stálého předsedy Evropské rady. Tento „evropský prezident“, jak se někdy pozici zjednodušeně říká, bude volen na 2,5 leté funkční období s možností jednoho opětovného zvolení. Bruselský summit minulý týden na tento post jmenoval belgického premiéra Hermana Van Rompuyho, který se své funkce ujme 1. ledna příštího roku.
Další institucionální změna se týká zřízení funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Lídři členských států EU na tuto pozici vybrali ženu – Britku Catherine Ashton, která se své funkce ujme v den, kdy smlouva vstoupí v platnost. A to i přesto, že šéfku unijní diplomacie ještě čeká důležité slyšení v Evropském parlamentu. Neočekává se však, že by europoslanci baronku Ashton, která bude zároveň zasedat v Evropské komisi jako její místopředsedkyně, neschválili.
Lisabonská smlouva také poprvé formalizuje tzv. Eurogroup, tedy skupinu ministrů financí členských států, ve kterých platí jednotná měna euro. Ministři si musí zvolit předsedu, který bude svou funkci vykonávat po dobu 2,5 let.
Ani Evropský soudní dvůr nezůstane po zavedení Lisabonské smlouvy beze změn. Smlouva mu zajišťuje rozšíření pravomocí – ESD může posuzovat, zda je národní legislativa v oblasti spravedlnosti a vnitra v souladu s evropským právem. Výjimku si v této oblasti vyjednala Británie společně s Irskem.
Lisabonská smlouva dále nařizuje, aby se do roku 2014 snížil počet eurokomisařů. V současné době platí, že každý z 27 členských států EU jmenuje svého zástupce do Evropské komise. Podle smlouvy se má počet členů „evropské exekutivy“ snížit na dvě třetiny původního počtu komisařů.
Na druhou stranu je ale třeba připomenout, že ustanovení v Lisabonské smlouvě je značně flexibilní a snížení počtu komisařů podmiňuje jednomyslným souhlasem Evropské rady (tj. vrcholných představitelů členských zemí). Evropská rada se ale v reakci na neúspěch prvního irského referenda v prosinci 2008 shodla na tom, že se počet komisařů měnit nebude.
Evropský parlament podle nové smlouvy zvýší počet europoslanců – ze současných 736 na 751 poslanců.
Hlasování v Radě
Rozhodovací proces EU bude i nadále založen na váženém hlasování tak, jak se členské státy dohodly v roce 2000 v Nice. V roce 2014 však nastane změna. Hlasování bude založeno na systému „dvojité většiny“, který bude vyžadovat, aby se pro návrh vyslovilo 55% členských států, které dohromady reprezentují 65% evropské populace.
V období mezi lety 2014 až 2017 může ale kterýkoli členský stát požádat, aby se rozhodovalo podle starých „nicejských“ pravidel.
Lisabonská smlouva dále rozšiřuje počet oblastí, ve kterých budou členské země hlasovat pomocí kvalifikované většiny. Zahraniční a bezpečnostní politika, daňové záležitosti a evropský rozpočet budu však i nadále vyžadovat jednomyslnost.
Velká Británie a Irsko si v průběhu jednání o Lisabonské smlouvě zajistily výjimku v oblasti justiční spolupráce, ale nemohou bránit ostatním státům, aby se v této oblasti zřekly další integrace.
Národní parlamenty smlouva posiluje v tom smyslu, že se mohou vyjadřovat k návrhům evropské legislativy. Mohou požádat o jejich přezkoumání
a jestliže se třetina z nich vysloví proti navrhované legislativě, Evropská komise musí návrh upravit.
Více na EurActiv.cz.
