Ukrajinský lobbista se možná zbaví špatné pověsti
V Polsku i na Ukrajině zavládla euforie - společná kandidatura obou zemí na pořadatelství evropského fotbalového šampionátu v roce 2012 uspěla. Evropská fotbalová asociace UEFA kladla před volbou největší důraz na dopravní možnosti, infrastrukturu, ubytovací podmínky a bezpečnost. Tedy na faktory, v nichž se Polsko s Ukrajinou nemohly rovnat ani Itálii, ani další kandidující dvojici zemí v užším finále, Maďarsku a Chorvatsku. Není divu, že polská média jsou zaplavena články, šoty i prezentacemi, co všechno se díky evropskému fotbalovému šampionátu Euro 2012 nově vybuduje či zásadně rozšíří, přestaví a zmodernizuje: kromě stadionů též nová linka varšavského metra, dálnice a letiště. Přestože v Polsku (ani na Ukrajině) nestojí výstavbě dopravní infrastruktury v cestě žádné větší přírodní překážky, doprava je v obou zemích ve velmi tristním stavu.
Závažná otázka.
Ale UEFA není žádný rozvojový fond Evropské unie či Světové banky, a vyvstává proto závažná otázka, proč vlastně zvítězila společná kandidatura dvou nejzaostalejších zemí. Do velšského Cardiffu ji přijeli podpořit i prezidenti obou států, Lech Kaczyński a Viktor Juščenko, čili nechyběla silná „politická vůle“. Svou roli sehrála i obyčejná touha UEFA po jakémsi „Drang nach Osten“ - v obou zemích žije celkem 85 milionů lidí, a představují tedy perspektivní trh. Ale víme-li, že i v západní Evropě, jež se dává za vzor čistoty politických i obchodních vztahů, patří fotbal k nejzkorumpovanějším sférám veřejného života (viz loňská italská aféra), což se směrem na východ ještě umocňuje, nelze se ubránit velkému stínu podezření. Zvlášť když mužem, který šampionát vybojoval, je předseda ukrajinského fotbalového svazu, sedmapadesátiletý Hrihorij Surkis, jeden z hlavních ukrajinských oligarchů, česky řečeno mafiánů. Právě Surkis přišel na nápad společné kandidatury, on zajistil všechny potřebné politické kontakty na Ukrajině, v Polsku i v Evropě, jednal a lobboval.
Podivuhodné propojení.
V prosinci 1997 vstoupili všichni hráči i trenéři Dynama Kyjev, jednoho z nejlepších fotbalových týmů jak v éře SSSR, tak té postsovětské, do sociálnědemokratické strany vedené Viktorem Medvedčukem a majitelem klubu Hrihorijem Surkisem. Na jaře se totiž měly konat parlamentní volby a Medvedčuk se Surkisem chtěli, stůj co stůj, získat parlamentní křeslo. Ekonomika, politika i jakékoli další aktivity, sport nevyjímaje, tvořily a dodnes tvoří na Ukrajině svazek, v němž nemá valného smyslu zkoumat, co je politické, co ekonomické a co patří pouze k neškodné „lidové zábavě“ neboli k fotbalu.
Takhle bojujete za Aksjoněnka?
Povahu tohoto východního tajemně-temného světa vystihuje příhoda, s níž se v roce 2002 svěřil Lidovým novinám český hokejový trenér Vladimír Vůjtek, který dovedl ruský hokejový klub Lokomotiv Jaroslavl k titulu. Mužstvo hraje své zápasy v nové hale prý za 66 milionů dolarů. Za klubem totiž stála Severní železniční dráha a skutečným Jaroslavlským pánem byl ministr dopravy Nikolaj Aksjoněnko. V říjnu 2001 mu kvůli finančním machinacím hrozilo, že ho ruský prezident Vladimir Putin odvolá. Vůjtek říká: „Když se to stalo, byl v klubu největší tlak. Museli jsme vyhrávat, abychom Aksjoněnka podpořili, aby zůstal ve funkci… Když jsme prohráli, bylo to samé: Jak to, že jste nevyhráli, když jsme vám dali příkaz, takhle bojujete za Aksjoněnka?! Z tlaku se stávalo skoro ponižování.“ Inu, jak pravil ruský romantický básník Fjodor Ivanovič Ťutčev (1803-1873): „Umom Rossiju ne poňjať (Rusko rozumem pochopit nelze)“. A s Ukrajinou to není o mnoho lepší. Organizace šampionátu i výstavba sportovišť bude patrně probíhat tak nějak podle vzoru Aksjoněnko.
Politika a fotbal.
Medvedčukova a Surkisova Sociálnědemokratická strana Ukrajiny (sjednocená) - SDSU(s) - ve volbách v roce 1998 relativně uspěla. Získala čtyři procenta hlasů a celkem 17 křesel v parlamentu. V roce 2002 obdržela 6,3 procenta hlasů a Medvedčuk se stal šéfem administrativy prezidenta Kučmy. V těch letech dosahovala moc Hrihorije Surkise vrcholu. Zbohatl začátkem devadesátých let díky kontaktům mezi sovětskou nomenklaturou a podle všeho i díky spolupráci s organizovaným zločinem. Politické a obchodní kontakty dále rozšiřoval též s pomocí VIP tribuny svého Dynama Kyjev, jež v roce 1999 dovedl až do semifinále Ligy mistrů. Surkisův a Medvedčukův kyjevský klan patřil k jedněm z nejvlivnějších, tvořil jednu z hlavních opor Kučmovy moci a ta zase jeden z hlavních pilířů Surkisova klanu.
Kmotr z Oděsy.
Pak však přišla oranžová revoluce, po níž se mnozí nahlas podivovali, proč Surkis dávno neutekl ze země. V parlamentních volbách v roce 2006 nepřekonala jeho strana tříprocentní klauzuli. O to více se Surkis upnul k fotbalu a k ukrajinsko-polské kandidatuře, neboť v ní spatřoval svou záchranu. Pro fanoušky Dynama je Surkis prostě milovaný Gríša, ukrajinská fotbalová hvězda Andrej Ševčenko ho nazývá „druhým otcem“, nicméně někdejší nadějný brankář SKA Oděsa, odkud pochází, je především tvrdým kmotrem a politickým chameleonem. Jinak by nepřežil. Dokázal pro kandidaturu získat i prezidenta Viktora Juščenka, a to společně s jeho úhlavním politickým sokem, premiérem Viktorem Janukovyčem. V době hlasování v Cardiffu se údajně v Kyjevě nekonaly žádné demonstrace, byť Ukrajina nyní zažívá hlubokou politickou krizi. Fotbal je především iracionální kolektivní posedlost, o čemž výmluvně vypovídá i skutečnost, že ukrajinsko-polskou kandidaturu podpořili Viktor Juščenko, Viktor Janukovyč, Lech Kaczyński i Lech Wałęsa, a to pod taktovkou mafiánského bosse, který si touto cestou hodlal zachránit místo na výsluní a možná i krk.
Plutokrati a dělnická strana.
Surkisova SDSU(s) musela od počátku čelit kritice, jak je možné, že plutokrati stojí v čele dělnické strany, ale pro ně je vše věcí svérázného marketingu. Koncem dubna 2007 vítal návštěvníka internetové stránky SDSU(s) plakátek u příležitosti 1. máje, „Dne solidarity pracujících“. Hned vedle padla čtenáři do oka zpráva, že Viktor Medvedčuk (a tedy oligarcha) popřál Ukrajincům k Svátku práce. Text Medvedčukovy zdravice začíná oslovením „Vážení soudruzi“ a tvoří ho snůška frází o potřebě boje za sociální spravedlnost, proti autoritářství a porušování zákonů. Ve filmu Někdo to rád horké se mafie kryje pomocí Spolku přátel italské opery, na Ukrajině zase spolku vystupujícího pod zkratkou SDSU(s).
Kulisy moci.
Politická strana či fotbalový klub jsou na Ukrajině pouze kulisami či mocenskými (nebo logistickými) nástroji v cynické a kruté hře o moc, vliv a peníze. A Surkis či Medvedčuk dokážou dobře zahrát skoro všechno. Uhlazeného politika v rukavičkách, který okouzlí západní salony, jindy dělnického vůdce hájícího sociální spravedlnost. Anebo fotbalového bosse. Hrihorij Surkis je nyní šéfem ukrajinského fotbalového svazu a členem vedení UEFA, vedení Dynama Kyjev předal svému mladšímu bratru. K jeho konkurentům v politice, ekonomice i sportu patří nejbohatší ukrajinský oligarcha Rinat Achmetov, majitel Šachťoru Doněck. A právě Doněck je spolu s Kyjevem, Lvovem a Dněpropetrovskem jedním ze čtyř ukrajinských měst, kde se budou zápasy Eura 2012 hrát. V průmyslovém Doněcku a Dněpropetrovsku sídlí nejmocnější oligarchické klany, Kyjev je metropole (a sídlo klanu Surkis-Medvedčuk) a Lvov patrně představuje úlitbu západní části Ukrajiny a prezidentu Juščenkovi. Rozdělení vlivu mezi hlavní mocenské skupiny je i z této struktury patrné. Ostatně Lvov je jediným prvoligovým městem ležícím v západní části Ukrajiny, skoro všechny ostatní kluby - kromě dvou kyjevských, Arsenalu a Dynama, Černomorce Oděsa a krymského Simferopolu - sídlí na průmyslovém východě země. Tam jsou peníze, jimiž disponují lidé, kteří by se světu rádi předvedli jako ruský oligarcha Roman Abramovič s jeho Chelsea.
Cena starých peněz.
„Snad se provdá za někoho z dobré rodiny se 'starými penězi'‘,“ řekla onehdy ruským novinářům Julija Tymošenková, ukrajinská „plynová princezna“, královna oranžové revoluce a expremiérka, když byla dotázána na budoucnost své dcery. Žeňa se v roce 2005 provdala za britského stárnoucího neúspěšného rockera a majitele nočního klubu Seana Carra, a tedy spíše za komedianta, podle všeho za podvodníka, ale třeba s ním bude šťastná. Ale o ni zde nejde. Tymošenkové výrok totiž přesně vystihuje situaci světa postkomunismu. Postkomunistické elity, které se nejčastěji rekrutovaly z prostředí bývalé nomenklatury, se dostaly k obrovským majetkům, zhusta díky těsné spolupráci s organizovaným zločinem či za použití jeho metod. Nyní by rády svůj majetek plně legalizovaly a hlavně legitimizovaly. Obrazně řečeno, rády by se v Paříži zbavily nálepky mafiánských gründerů a zařadily se mezi tamní solidní velkoburžoazii.
Akce jako Euro 2012 mohou Surkise a jemu podobné zbavit nepříjemného pachu. Nepochybně použili a použijí všech dostupných prostředků, legálních i nelegálních, aby si vytoužený sociální deodorant pořídili.
