Cena za fiskální i politickou integraci Evropy bude nesmírná
Euro je otázkou evropské identity, a jestliže si někdo myslí, že se ho vzdáme, nechápe psychologii evropských zemí, hřímal minulý týden v Davosu Nicolas Sarkozy. Dále sdělil spekulantům, že pokud budou spekulovat proti euru, o své peníze přijdou.
Na tom je celkem dobře vidět, že nejen čeští politici si občas libují v roli komiků. Za tím, že se s eurem nyní tak dobře hraje, je totiž právě skutečnost, že kvůli téhle „evropské identitě“ vylisované zřejmě v Bruselu z levného plastiku bude Evropa v příštích desetiletích hospodářsky zaostávajícím regionem se slábnoucí konkurenceschopností. Právě cesta silné fiskální, a tím nevyhnutelně i politické integrace Evropy sice může vyřešit současné odstředivé tendence v eurozóně, kdy některým zemím hrozí vypadnutí, protože prostě neudrží krok. Jenže cena za tuto integraci bude nesmírná, a tudíž sílu a stabilitu společné měně přinést nemůže.
Započatá integrace, jejíž další kroky avizoval Sarkozy v Davosu, má navíc jeden zásadní problém. Nemá legitimitu vzešlou z vůle občanů evropských zemí. A je nepochybné, že nikoho ani nenapadne vyhlašovat referenda o vytváření společné evropské kasy, která už vlastně v podobě stabilizačních mechanismů pro ohrožené země funguje. Natož o nějaké společné evropské hospodářské vládě. Nic takového by totiž ve významné části evropských států neprošlo.
A my bychom si měli klást otázku, zda současným evropským politikům projde před jejich domácími voliči, že rozhodují o jejich peněženkách bez nich. Zda tahle politika není předzvěstí nástupu nových extrémních politických proudů, které budou chtít využít nespokojenosti lidí se silně nedemokratickým podřizováním jednotlivých zemí nelegitimním nadnárodním autoritám.
Nepřijdou nová hnutí a jejich představitelé s agresivním vymezováním vůči Evropské unii v její nové podobě? Nebudou hledat cesty, jak se vyvázat ze svazku, jenž pro jejich země dávno přestal být výhodný? Nenaroste ještě více již probuzený nacionalismus a rasová nesnášenlivost?
George Soros v Davosu hovořil o tom, že problém existující dvourychlostní Evropy, kde existují ekonomicky silné a bohaté země a vedle nich slabé a chudé, lze řešit tím, že země s přebytky budou více investovat v zemích chudších a deficitních. Proč by ale někdo hledal investice v chudých zemích Evropy, kde jsou stále nesmírně vysoké mzdy a sociální standardy, když mnohem výnosnější investice lze dělat nejen kdesi v Asii, ale často i doma, třeba v Německu? Soros nicméně pojmenoval perspektivu Evropy, když konstatoval, že reálně hrozí její rozdělení. Je ale otázkou, zda je to hrozba, nebo šance.
Rozdělení eurozóny na dvě části má zcela nesporně svou ekonomickou logiku, protože by tím vznikly dvě skutečně optimální měnové zóny, kde by mohly fungovat dvě společné měny ku prospěchu celého kontinentu. Lze ji celkem přesně rozdělit hranicí, již tvoří Alpy a Rýn. Na sever od Alp a na východ od Rýna existuje prostor, který je hospodářsky homogenní a silně ekonomicky provázaný a funguje ve velmi sladěném hospodářském cyklu. Zbytek Evropy bude muset asi vždy v budoucnu řešit dorovnávání své konkurenceschopnosti se severem znehodnocováním měny. Pokud onu měnu mít nebude, bude muset provádět vnitřní devalvaci přes snižování mezd, což je ale dlouhodobě neudržitelné.
Je jasné, že takové rozdělení by bylo velkým otřesem a bylo by technicky obtížně proveditelné. Skutečnou bariérou jsou však politické otázky a nepřijatelnost takového řešení právě pro Sarkozyho Francii.
A tak se bude bojovat a čekat, co se bude dít, až začnou restrukturalizovat své dluhy Řecko s Irskem. O tom, že k tomu dojde, dnes asi nikdo nepochybuje. A až do toho spadnou další a narostou politické rozbroje uvnitř EU, nebudou mít investoři už žádné pochyby, že s eurem je to jako s naším přátelstvím se Sovětským svazem, které bylo na věčné časy a nikdy jinak. Je to sice na dlouho, ale opravdu ne na věčné časy. A Sarkozyové se pak budou moci třeba stavět na hlavu, ale spekulace přijdou a nebudou na nich prodělávat spekulanti, ale evropské státy. A při pohledu na zadluženost Francie na úrovni kolem devadesáti procent HDP nelze čekat, že by zrovna tahle země, tolik tlačící onu pochroumanou evropskou myšlenku, měla tyto prodělky někomu nahrazovat.
