Když pomineme korupční potenciál, pod jehož působením hnily stranické struktury partají v krajích, kde ovládaly hejtmanství, tak je velmi podstatné, že jen malá část směřovala do projektů, které mají nějaký dopad na dlouhodobý růstový potenciál české ekonomiky. Samozřejmě nutno přiznat, že sami s naší kvalitou státních a místních institucí máme na tomto stavu nemalý podíl.
Západ pořádně vydělal
Velmi nespravedlivé je však tento postoj starých zemí EU v tom, jak je samé maluje jako spasitele a velkorysé obnovovatele postkomunistických států.
Je totiž nespornou skutečností, že od okamžiku přidružení a jednostranného otevření východoevropských trhů pro firmy z EU v devadesátých letech na tom západní část Evropy pořádně vydělala a rozšíření byl vlastně jediný a poslední opravdový růstový impuls pro staré ekonomiky, jaký nějaké politické rozhodnutí EU vůbec kdy opravdu přineslo. Nové trhy byly zcela nenasycené spotřebním zbožím a chyběly i technologie.
Přitom domácí průmysl jen pracně a velmi pozvolna obnovoval svou konkurenceschopnost. A v určité formě ten stav, kdy lze nějaký spotřebitelský optimismus nalézt nikoli na západě, ale na východě Evropy, přetrvává doposud. Ty vyplacené dotace se tak čistým plátcům pořád rentují. A to pomíjíme lukrativní investice na Východě typu mladoboleslavské Škody, která je dnes tahounem německého Volkswagenu a také bude.
Prozíravější hlas
Bylo by proto dobře zapomenout na takovéto úvahy a vzít konečně na vědomí, že pokud někdo chce nadále udržovat Evropskou Unii při životě, musí v první řadě akceptovat, že hlas českého, polského, či maďarského voliče má stejnou hodnotu, jako ten německý a rakouský a má právo být slyšen. Notabene, když se zrovna v té migrační krizi den po dni ukazuje, že šlo o hlas notně prozíravější.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
