Bylo to jako show zelených zviditelnit Jana Švejnara, prozradil jeden z kandidátů na českého eurokomisaře. Měl na mysli veřejné slyšení evropského výboru Poslanecké sněmovny, která na svém středečním zasedání „grilovala“ čtveřici kandidovanou politickými stranami. Pátý kandidát Vladimír Remek (KSČM), dobře si vědom mizivosti svých šancí, raději ani nedorazil. Jako skutečnou sebeprezentaci pojal slyšení první řečník Pavel Svoboda (KDU-ČSL). Z jeho řeči byla znát odbornost a kariéra diplomata, pohříchu však bylo cítit slabé politické zázemí, o které by se mohl opřít. Lidovci balancující nad propastí pěti procent nezbytných pro zisk poslaneckých křesel nabídli spíše proevropsky smýšlejícího úředníka než vůdčí osobnost. Souboj o bruselské místo přijel obhajovat Vladimír Špidla (ČSSD). Nabídl politickou vyzrálost okořeněnou pětiletým angažmá v komisařském kolegiu. Mohl se také opřít o bohatou praxi v domácí legislativě, stranické aréně i premiérování. Většinu času však musel čelit kritickým hlasům zpochybňujícím potřebu portfolia sociálních záležitostí. Zejména senátoři občanských demokratů namítali, že o bezvýznamnosti Špidlova tématu mluví prostý fakt, že se o něj žádná země nepřihlásila. „To bude asi tím, že se ostatní bojí,“ přispěchal mu na pomoc Jiří Dienstbier. Zdůraznil tak blízkost českého komisaře k předsedovi José Manuelu Barrosovi, což za nejisté situace s ratifikací Lisabonské smlouvy významně nahrává současnému člověku v bruselské exekutivě. Podobně se neslo uvažování Jana Švejnara, který dobře ví, že jeho šance mohou dostat reálné obrysy pouze za předpokladu, že se nedohodnou dvě největší domácí strany. Přijel do Prahy především proto, aby vyvrátil axiom, že komisaři musí být bývalí politici. Snažil se dokázat svá slova na příkladu Itala Maria Montiho, který v Komisi krajana Romana Prodiho vedl důležité portfolio hospodářské soutěže.
Plejádu osobností uzavřel Alexandr Vondra za ODS, který, jak sám řekl, považoval tuto „soutěž krásy“ za poněkud předčasnou a nemístnou. Narážel na fakt, že není znám ani přesný harmonogram, ani způsob sestavování Evropské komise. Těžká váha zahraniční politiky a „mozek“ českého předsednictví kladl jako základní kritérium pro nominaci českého zástupce v komisi politickou a volební zkušenost. Ani on se nevyhnul kritice, která se na něj snesla v souvislosti s jeho silným proamerickým smýšlením.
Na diskusi se sešli všichni domácí politici, kteří mají co říci k zahraniční politice, včetně tří exministrů zahraničních věcí a jednoho jejich stínového kolegy. Kvalitu a hloubku debaty podtrhla přítomnost bdícího Karla Schwarzenberga kontrastující s úsměvným sloganem z billboardu: „Když se kecají blbosti, tak spím“.
