Obchodní cyklus Evropské unie je pro střední Evropu zjevně důležitý, protože v průměru více než dvě třetiny vývozů těchto států směřují do EU. Také toky přímých zahraničních investic mohou být částečně procyklické. Proto není překvapivé, že zpomalení růstu v unii od druhé poloviny roku 2000 nezůstalo pro střední Evropu bez následků. Nicméně míra růstu HDP v regionu se stále značně různí a koreluje s růstem v EU v menší míře, než jak se obecně chápe, zvláště kvůli rozdílům v tempu strukturálních reforem a lišícím se politickým režimům. Jelikož se v průběhu roku 2002 vnější brzda postupně uvolňuje, pravděpodobně bude obnovena i podpora pro růst ve střední Evropě.
Bez Rumunska a Bulharska.
Během tohoto roku by se rovněž mělo vyjasnit, kdy dojde k rozšíření unie. V poslední výroční hodnotící zprávě Evropská komise vyjádřila nečekaný optimismus ve věci rychlého přistoupení všech kandidátských zemí. V případě deseti zemí by jednání mohla být ukončena do konce roku 2002, což by znamenalo, že by mohly k unii formálně přistoupit před evropskými volbami v červnu 2004. Na konci minulého roku evropští vedoucí představitelé potvrdili obecné očekávání, že Rumunsko a Bulharsko se prozatím nepřipojí. Rozhovory o acquis communautaire se obtížně vlekly a vzhledem k nedávným transformačním indexům, tak jak je vyčíslila Evropská banka pro obnovu a rozvoj, obě země musejí ekonomicky ujít ještě dlouhou cestu. Ve zprávách komise se jako premianti neustále ukazují Maďarsko a Estonsko, loni si polepšila Česká republika. Komise také pěje chválu na Slovensko, které v minulém roce učinilo velký pokrok v přizpůsobení svého právního rámce. V ostrém protikladu je pak vyjednávací postup s Polskem, kde EU varovně zvedá prst nad lopotným restrukturalizačním procesem ocelářského průmyslu a problematickým zemědělským sektorem. Nicméně se zdá, že je nová polská vláda ochotná ke kompromisům v řadě oblastí: v otázkách volného pohybu osob či nákupu polských nemovitostí cizinci.
Ožehavé zemědělství.
V našich scénářích v současnosti uvádíme devadesátiprocentní pravděpodobnost rozšíření před rokem 2005. Současně ale zůstávají u řady ožehavých témat jednání otevřená. Týká se to zemědělské a regionální strukturální politiky, na něž bylo loni vydáno osmdesát procent rozpočtu unie. Při nezměněné politice by rozšíření vedlo k výraznému růstu těchto výdajů. HDP na hlavu je totiž v kandidátských zemích podstatně nižší než v současných členských státech, a proto se přirozeně kvalifikují pro vysokou poměrnou část fondů regionální pomoci. Na základě současných střednědobých finančních perspektiv rozpočtů EU do roku 2006 si budou strukturální výdaje udržovat konstantní hodnotu 0,46 procenta HDP Evropské unie. Při daném nastavení stropu strukturálních výdajů by současné členské státy z fondů regionální pomoci následně obdržely reálně méně.
Ještě problematičtější jsou aspekty společné zemědělské politiky. Ve srovnání s EU je zemědělský sektor v kandidátských zemích střední Evropy rozsáhlejší a významně chudší. V současnosti je 22 procent aktivní pracovní síly zaměstnáno v zemědělství na rozdíl od pouhých pěti procent v unii. S přistoupením zemí se zemědělská oblast v EU zvětší o polovinu a zemědělská pracovní síla se více než zdvojnásobí. Evropská komise už v roce 1997 odhadovala, že rozšíření zvýší náklady na společnou zemědělskou politiku zhruba o čtvrtinu. Nyní předvídá postupnou absorpci nových členských států do strukturální politiky unie během let 2004 až 2006. To zároveň nabízí zemědělcům v nových členských zemích možnost získat přímé platby ve výši 25 procent v roce 2002, třiceti procent v roce 2005 a 35 procent v roce 2006 při zachování současného systému. Po roce 2006 bude přijata nová reformovaná politika. Stejné podmínky jako dosavadní země by nové členské státy měly mít přibližně od roku 2013.
Příjemné zkušenosti.
Kandidatura na členství dává investorům jasný signál o směřování mezinárodní a ekonomické politiky dotyčných zemí a zároveň naději, že zboží vyráběné na jejich trzích bude volně obchodovatelné na vnitřním trhu EU. Připojení přinese ostřejší konkurenci, více příležitostí pro středoevropské ekonomiky, větší výkonnost a nižší transakční náklady, takže v průměru budou mít kandidátské země v příštím desetiletí významně vyšší růstový potenciál než současné členské státy. V neposlední řadě očekávané přistoupení podporuje makroekonomickou stabilitu přijímaných zemí. Zvláště proto, že místo v unii s sebou přináší podíl na řádném chodu Evropské měnové unie (EMU). V důsledku tempa reforem a věrohodných vyhlídek na členství v EU byla většina kandidátských zemí v posledních letech schopna přilákat významné přímé zahraniční investice. Prostřednictvím importu know-how a nových technologií tato forma vnějšího financování poskytla přímou podporu růstu jejich produktivity. Vzhledem k dřívějším zkušenostem s přistoupením Řecka, Španělska a Portugalska se dá významný tok přímých investic do těchto zemí očekávat i po jejich připojení.
Závazky a kritéria.
Kandidátské země mají stále různé systémy měnových kursů. Polsko, Česká republika, Slovensko, Slovinsko a Rumunsko zvolily kontrolovaný pohyblivý měnový kurs s oficiálními intervencemi jako prevencí nadměrného kolísání. Maďarsko a Lotyšsko svázaly své měny k euru, respektive k SDR (zvláštním právům čerpání). Estonsko, Bulharsko a Litva vytvořily měnovou komisi oproti euru. Například se právně zavázaly udržovat fixní přepočítací koeficient proti euru jako kotevní měně. Aby se kvalifikovaly pro přijetí, musejí se měny kandidátů stát přinejmenším dva roky předem součástí mechanismu měnových kursů ERM-II. Striktní dodržování tohoto požadavku by znamenalo, že k Evropské měnové unii se nové členské státy budou schopny připojit nejdříve dva roky po vstupu do EU. Zdá se pravděpodobné, že například euroizace, dřívější oficiální volba eura jako jediného zákonného platidla, nebude povolena. Důvodem je, že přepočítací koeficient proti euru by byl v případě euroizace jednostrannou volbou kandidátské země, a nemohl by proto být formálně potvrzen současnými členskými státy EMU ve chvíli vlastního přistoupení.
Většina kandidátů již nyní splňuje kritéria míry vládního dluhu, ale stále mají potíže držet pod kontrolou své rozpočtové schodky. Částečně proto, že v transformujících se zemích je pro restrukturalizaci ekonomik potřebný významný objem veřejných investic. Jak privatizační programy dobíhají, bude následně nutné vyvinout velké úsilí k udržení financí veřejného sektoru pod kontrolou. Na poli inflace a úrokové míry konvergenční proces již nepochybně započal. Konvergenční potenciál přítomný na středoevropském trhu s obligacemi zůstává i nadále slibný a naznačuje, že investoři na trzích v regionu mohou v nadcházejících letech dosahovat významných zisků. Proces může být v širším smyslu srovnatelný s tím, co se stalo v současných jižních státech unie při přiblížení účasti v EMU. Ve středoevropských zemích by mohl konvergenční proces proběhnout mnohem rychleji, neboť pro ně členství v unii automaticky znamená závazek dopracovat se do Evropské měnové unie, zatímco na Řecko, Španělsko, Portugalsko a Itálii se totéž v době přistoupení k EU nevztahovalo.
