Čáru přes (státní) rozpočet nám udělal evropský statistický úřad - Eurostat. Podle jeho údajů má totiž Česká republika téměř třináct procent (12,9 %) deficitu státního rozpočtu v poměru k hrubému domácímu produktu. To je nejhorší číslo ze všech států, které vstupují do EU, přičemž druhá Malta má deficit o tři procenta nižší.
Údaj Eurostatu je dvojnásobkem oproti 6,2 %, která jsou vykazována ministerstvem financí. Jak je to možné? Ministerstvo kvůli opticky lepšímu výsledku nezahrnulo do schodku garance, které stát poskytl nejrůznějším firmám, především bankám. Ty ve svém výsledku tvoří dluh ve výši téměř tři sta miliard korun. Zajímavé je, jakým způsobem vládní politici tento údaj Eurostatu hodnotí. V debatě o statistických rozdílech mezi metodou Eurostatu a ČSÚ ve S němovně se poslanec za ČSSD a bývalý náměstek na financích Mládek zmínil, že náš statistický úřad nevykazoval některé položky při zjišťování výše hrubého domácího produktu, čímž se po zahrnutí metodiky Eurostatu náš HDP zvýší (a schodek v procentuálním vyjádření sníží). Že metodika Eurostatu zároveň zvýší deficit, to už vládní politici do světa nevytrubují. Vládě by se hodilo počítat HDP podle Eurostatu a deficit podle ministerstva financí. Pak by se lépe vešla do maastrichtských kritérií, která připouštějí pouhá tři procenta deficitu státního rozpočtu jako jednu z podmínek pro vstup do eurozóny. Pro posouzení připravenosti na převzetí evropské měny jsou pochopitelně směrodatná data Eurostatu, a ne ministerstva financí či statistického úřadu členské země. Na druhé straně je pravda, že letošní rok je jistou výjimkou. Eurostat totiž oněch zmiňovaných tři sta miliard státních garancí započetl najednou, tedy za loňský fiskální rok. V dalších letech se pak budou v deficitu státního rozpočtu objevovat pouze ty z nich, které budou v daném fiskálním roce splatné. Až konkrétní praxe ukáže, o kolik deficit vzroste započtením každoročních záruk. Ikdyž pak ale procentuální výše deficitu poklesne, na nominální výši státního dluhu bude mít vliv pouze to, jak bude stát záruky umořovat. Dračí setba státních záruk se vedle samotného zadlužení týká i dvou dalších aspektů. V ekonomické oblasti možného porušení pravidel hospodářské soutěže, neboť ne každý subjekt na státní záruku dosáhne, v politické pak toho, že dlouhodobá splatnost uvazuje kouli na noze každé politické reprezentaci, která bude muset garance vyplácet. Bez ohledu na to, zda je sama poskytla či nikoli.
