Od roku 1998, kdy Česká národní banka přešla k cílování inflace, se tento režim měnové politiky několikrát ocitl před úkolem vytýčit inflační cíl pro příští období. Společným tématem všech minulých vyhlašování inflačního cíle byla dezinflace, čili snaha postupně dovést českou ekonomiku k prahu cenové stability. Tato etapa se již blíží k závěru, neboť (odhlédneme-li od dobíhajících cenových deregulací a jednorázových daňových změn) nadcházející období by se již mělo vyznačovat stabilizací inflace na nízké úrovni. Tezi o završení procesu dezinflace a přechodu do období cenové stability odpovídá i nedávné stanovení horizontálního inflačního cíle Českou národní bankou na úrovni tří procent (s pásmem přípustných oscilací plus minus jeden procentní bod).
Kromě horizontálního tvaru je na novém inflačním cíli výjimečné i to, že se s největší pravděpodobností jedná o cíl poslední. Jak bylo oznámeno, měl by platit až do převzetí eura, to jest do okamžiku, kdy ČNB přestane provádět samostatnou měnovou politiku a na českou ekonomiku začne působit společná měnová politika Evropské centrální banky. O slovo se tak hlásí institucionální aspekty měnové integrace. Na rozdíl od minulých let, kdy byl brán ohled pouze na domácí hospodářské podmínky, má nový inflační cíl vůbec poprvé na zřeteli plnění maastrichtských konvergenčních kritérií. Základní otázka zní, zda obě uvedená hlediska – domácí inflační pohyb a maastrichtskou metu pro inflaci – lze vměstnat pod jeden inflační cíl.
Význam klouzavého průměru.
Je důležité si uvědomit, že zmíněná „eurodimenze“ inflačního cíle se zdaleka netýká vzdálené budoucnosti, jak by se mohlo na první pohled zdát. Odpočítávání k euru hovoří jasnou řečí. Máme-li v souladu s vládní Eurostrategií vstoupit do eurozóny v horizontu let 2009-2010, příslušné rozhodnutí ze strany Evropské komise by mohlo padnout již v první polovině roku 2008 na podkladě zprávy o úspěšném splnění maastrichtských kritérií. Pro inflaci to znamená nepřekročit kvalifikační limit po dobu jednoho roku, čili bude zapotřebí ustálit cenový pohyb na přípustných hodnotách přibližně od druhého čtvrtletí 2007. Jako indikátor inflace se používají dvanáctiměsíční klouzavé průměry, což znamená dostat se s prostými meziročními indexy inflace (s nimiž pracují techniky cílování inflace) na žádoucí úroveň s předstihem dvou až tří čtvrtletí. Tím se ocitáme již ve druhé polovině roku 2006. A aby to vše měnová politika vzhledem ke svým imanentním zpožděním „stihla“, musí začít ovlivňovat inflaci s předstihem přibližně jeden a půl roku, již začátkem roku 2005.
Z pohledu měnové politiky tak záměr převzít euro ke konci tohoto desetiletí znamená promýšlet potřebná rozhodnutí ode dneška za méně než jeden rok. Komplikace však spočívá v tom, že hodnota, k níž má být inflace navigována, je v čase proměnlivá, třebaže sama definice maastrichtského kritéria je jednoznačná. Jako základ pro výpočet kvalifikačního limitu bude vzat aritmetický průměr tří zemí Evropské unie s nejnižší inflací (země s deflací se nezapočítávají), k němuž se připočte 1,5 procentního bodu. Jak ukazuje vývoj za posledních osm let, uvedená „eurohodnota“ může klesnout pod dvě procenta, ale i stoupnout nad tři procenta, přičemž její průměr se pohybuje na úrovni 2,6 procenta. Ovšem počet zemí, z jejichž inflací bude prováděn výběr, se rozšíří z patnácti na 25, což zvýší pravděpodobnost spíše nižšího než vyššího kvalifikačního limitu, než je tento průměr. V opačném směru ale působí kotvící role inflačního cíle ECB (méně než, avšak poblíž dvěma procentům), která by v případě vymizení inflačních diferenciálů v EU mohla limitní hodnotu kritéria zvýšit až téměř k 3,5 procenta. Situaci může ulehčit i to, že domácí inflace vyjádřená běžně užívaným indexem spotřebitelských cen systematicky mírně nadhodnocuje inflaci, počítanou na harmonizovaném indexu spotřebitelských cen, který je pro kritérium inflace relevantní. S velkou pravděpodobností tak lze usuzovat, že nově vyhlášený inflační cíl se svým tolerančním rozpětím v sobě obsahuje dnes neznámou limitní hodnotu maastrichtského kritéria. V tomto smyslu pak může skutečně platit po celé období, jež předchází vstupu do eurozóny. Nedá se nicméně vyloučit situace, že v zájmu plnění maastrichtského kritéria bude žádoucí držet inflaci poblíž dolní meze inflačního cíle. Jinými slovy, setrvávání inflace kdekoli uvnitř cíle nemusí ještě automaticky znamenat dosažení kvalifikačního limitu. Případný nesoulad se však nezdá být závažný a měl by být snadno doladitelný. Proto je možno o novém cíli hovořit jako o dobrém východisku pro splnění maastrichtského kritéria pro inflaci.
Povinné vážení.
Důležitou otázkou k posouzení je, jak „eurodimenze“ inflačního cíle koresponduje s potřebou reálné konvergence české ekonomiky, to jest s doháněním hospodářské úrovně vyspělých zemí EU. Na jedné straně lze zopakovat řadu argumentů dokládajících, že členství v eurozóně bude prospívat reálné konvergenci. Příklady Španělska, Portugalska či Řecka ukazují, že prostředí jednotné měny těmto dohánějícím ekonomikám přináší uvolněnější měnové podmínky, a tím vytváří dlouhodobý stimul růstu. Pro českou ekonomiku bude odstranění kurzového rizika pro přibližně 85 procent vývozu představovat významný příspěvek ke stabilnějším podmínkám podnikání, což se zúročí v dalším přílivu přímých zahraničních investic. Chování veřejných rozpočtů bude podléhat systematickému tlaku na fiskální disciplínu a odpadne riziko rozvratných krizí platební bilance.
Inkasovat vyjmenované přínosy však předpokládá nejdříve splnit maastrichtské požadavky, což nemusí být zcela bezbolestným manévrem. Česko je stále ještě dohánějící ekonomikou, jejíž rychlejší růst produktivity se může projevovat (podle takzvaného Balassa-Samuelsonova teorému) vestavěným sklonem k vyšší inflaci. Z pohledu čistě ekonomické logiky by asi bylo neodůvodněné, kdyby kvalifikační limit do eurozóny nutil nepřirozeně stlačovat inflaci v přistupujících zemích, zatímco někteří současní méně vyspělí členové eurozóny by si mohli „užívat“ vyšší inflace jenom proto, že kvalifikační limit se na ně již nevztahuje. Pro ilustraci, v roce 2003 byla ve srovnání s pomyslným maastrichtským limitem inflace vyšší v Irsku o 1,3 procentního bodu, v Řecku o 0,7, v Portugalsku o 0,6 a ve Španělsku o 0,4 procentního bodu. Někteří ekonomové tuto situaci přirovnávají k povinnému vážení boxera před utkáním. Aby se mohl utkat s protivníkem ve své váhové kategorii, nesmí mít k přesně stanovenému okamžiku vyšší než určitou váhu. To může vést k tomu, že pro splnění váhového limitu musí podstoupit proceduru hubnutí nebo jiné odříkání. Jakmile se však jednou zváží a regulérně absolvuje utkání, nic mu již nebrání uzpůsobit si jídelníček podle svého gusta.
Nebylo by správné vytvářet dojem, že maastrichtský „očistec“ nebude po české ekonomice vyžadovat shození nějakého kila před vlastním zvážením. Ostatně není tajemstvím, že maastrichtská kritéria se zrodila z konkrétního propletence národních zájmů, kompromisů a výměnných obchodů, které v době jejich vzniku existovaly. Snaha otevřít Pandořinu skříňku renegociace maastrichtské smlouvy v naději vyjednat nějaká vhodnější kritéria, která by byla více šitá na míru tranzitivním ekonomikám, je však zaručeným návodem, jak si k euru zkomplikovat cestu a odložit jeho přijetí.
Nadlehčení povoleno.
ČNB je přesvědčena, že inflační cíl na hladině tří procent je v souladu s reálnou konvergencí. Jeho úroveň splňuje parametry nízkoinflačního prostředí, a přitom ponechává přiměřený prostor pro cenové dohánění, které reálnou konvergenci doprovází. Odpovídající nastavení měnové politiky nevytváří skrze úrokový diferenciál kolizi s vnějším prostředím. Ekonomika s takto zafixovanými inflačními očekáváními pak ani nebude muset moc strádat před „maastrichtským zvážením“. Koneckonců mírné ošizení váhy „nadlehčením boxera“ (například vhodnou úpravou regulovaných cen) patří k tolerovaným pravidlům hry. Zároveň je zřejmé, že při vyhodnocování způsobilosti země přijmout euro budou brány v úvahu širší ekonomické souvislosti a že kritérium inflace nebude převažováno na lékárnických vahách. Prostor pro tuto flexibilitu však bude moci využít jedině ten, kdo v přípravě na vážení na flexibilitu nebude příliš spoléhat.
