Evropská unie a její dosud největší projekt – jednotná měna – bojují o přežití
Evropská komise se rozhodla bránit euro, ať to stojí, co to stojí. Na počátku minulého týdne omráčila svět bombastickým plánem, že vytvoří stabilizační fond naditý 750 miliardami eur, které budou sloužit jako záchranná síť pro země, jež se ocitnou ve finančních těžkostech. Akciové i peněžní trhy si na chvíli oddechly a daňový poplatník zůstal stát s otevřenou pusou, zatímco loď jménem Eurozóna pokračovala v poklesu ke dnu. Dokud totiž EU nepřestane léčit pouze symptomy současné krize a nebude se soustředit na příčiny jejího vzniku, bude jedno, kolik nul připíše ke svým resuscitačním manévrům. Stále to budou jen samá špatná řešení.
Vývoj posledních dní odsunul problém Řecka do pozadí. Ukázalo se, že ve skutečnosti bojuje o přežití celá Evropská unie a její dosud největší projekt – jednotná měna. Právě v ní zřejmě spočívá největší omyl integrace. Evropské země a jejich kultury jsou natolik odlišné, než aby mohly – za předpokladu zachování demokratického zřízení – žít pod jednou střechou společné hospodářské, měnové a fiskální politiky. Zdá se, že zatímco Německo, skandinávské státy a Nizozemsko dokážou spravovat své rozpočty svědomitě a bez vytváření nadměrných dluhů, Itálie, Portugalsko, Řecko či Španělsko podobný dar nemají.
A tak se vnucuje otázka, zda by nebylo lepší ambiciózní projekt eura zcela odepsat – pochopitelně se značnými ztrátami – a soustředit se na původní myšlenku evropské integrace, a to na volný pohyb zboží, osob a kapitálu. Vždyť na tyto výsady jednotného trhu občané členských zemí dosud marně čekají. Toky zmíněných „komodit“ daleko častěji připomínají jednosměrnou ulici, ať už v podobě exportu výrobků s přidanou hodnotou z „vyspělých“ zemí do těch „zaostalejších“ či v případě náležitě zhodnoceného kapitálu opačným směrem.
Tak jednoduché to ale není. Ve hře je příliš mnoho peněz, o jejichž velkou část by mohlo v případě krachu eurozóny přijít značné množství lidí, firem (hlavně bank), a dokonce států stojících mimo EU. Finanční instituce vytvořily za devět let existence společné měny fungující, avšak navenek značně křehký systém, jehož slabiny se obnažily s nástupem finanční krize v roce 2008. Do té doby byli – alespoň to tak vypadalo – všichni spokojeni. V zemích na „periferii“ EU, kam proudily vydatné peněžní infúze z „centra“, se lidé i politici těšili z růstu životní úrovně a z „přílivu“ čerstvého kapitálu. Na druhé straně zase panovala spokojenost z nově nabytých lukrativních investičních příležitostí. Ať už to bylo dobře nebo špatně, rovné podmínky EU navzdory proklamacím nevytvářela.
Před rokem a půl peněžní řečiště vyschlo a obličeje šéfů „západních“ finančních ústavů, jež držely dlužní úpisy „jižních“ zemí, pobledly. Není divu: jejich expozice v problémových státech dosahují desítek miliard eur. Například francouzské bance Société Générale „visí“ ve státních dluhopisech Portugalska, Irska, Itálie, Řecka a Španělska třináct miliard eur, a německé Hypo Real Estate dokonce 39,2 miliardy eur. Bankéřům tedy nezbývalo nic jiného než zvednout telefon a zatlačit na „své“ vládní spojky, aby celou situaci zachránily. Samozřejmě uspěli. Otázkou je, na jak dlouho jim rezervní fond o tři čtvrtě bilionu eur vystačí.
Dlužnické státy uvízly v pasti, neboť jejich tradiční mechanismus, jak se vyrovnat se závazky, totiž devalvovat vlastní měnu, zůstal kvůli euru pouze vzpomínkou na minulost.
Navzdory špatně zvolenému řešení aktuálních problémů existují způsoby, jak v projektu společné měny pokračovat, aniž by kdokoli ze členů eurozóny musel vyhlásit bezprostředně bankrot. Oživovací procedura by však byla bolestná a neobešla by se bez devalvace eura na úroveň dolaru a následné paniky na trzích, bez vydatné asistence Evropské centrální banky, bez zásadní restrukturalizace zadlužených zemí a bez doplnění kapitálu bank. To vše vytváří výbušnou směs, s níž bude třeba zacházet s velkou opatrností. Uvidíme, zda je toho současné vedení Evropské unie schopno. Jinak nás čeká postupná, ale smrtící EUroze.
