Evropa má pořád problém. A my s ní

2. 1. 2018

Amerika už začíná být skoro tak beznadějná jako postdemokratická Evropa. A čeští voliči naznačili, že nechtějí bojácné, mdlé, nepřesvědčivé strany a jejich lídry

Václav Klaus

Před několika týdny jsem v rychlosti as pocitem, že je to ještě strašně daleko a že je dost času, navrhl název svého vystoupení ve znění: Evropa má pořád problém a my s ní. Teď bych dodal „my i kvůli ní“. Ten název platil před hrozivou zprávou o blížícím se schválení projektu Dublin IV, který hrozí být revoluční změnou nejen azylového řízení v EU, ale i celé podstaty EU.

Zkontroloval jsem i název svého loňského vystoupení, který byl: Západ na cestě změny - nastává něco takového i u nás? Ten se mi - viděno dnešníma očima - moc nepovedl. Nejsem si jist oběma částmi tohoto názvu, tedy ani o Západě, ani o nás. Velká Británie brexit sice ještě neodpískala, ale její rozpaky, nepřesvědčivost, nedůslednost a nekoncepčnost jsou pro mnohé z nás velikým zklamáním. Stále při svých cestách po Evropě opakuji, že my už jsme po půl roce od voleb, které byly v červnu 1992, rozdělovali stát, zatímco oni mají od referenda rok a půl a nic moc se neděje.

Trápí je costs, tedy náklady brexitu - dívají se na mne překvapeně, když jim říkám, že musejí začít od beneflts. Buď je pro ně dostatečným benefltem návrat rozhodování o své vlastní zemi z Bruselu do Londýna, nebo to neměli chtít. Že budou costs malé a krátkodobé, což víme na základě naší zkušenosti, nechápou nebo nevěří.

Ztracené světlo na kopci

V USA je sice Trump ještě prezidentem, ale tlak na něj je obrovský, vládní mašinerie ho neposlouchá a on sám dělá rozporné kroky. Brání se, nepodařilo se mu dostat se do protiútoku. Nejsem si jist, že má na protiútok sílu i vizi. Za jeho největší pozitivní činy, které mají nemalý význam i pro nás, považuji: • prolomení krunýře smrtící politické korektnosti (ničím jiným než svým vlastním chováním); • nepodepsání hrozivé pařížské klimatické dohody; • prosazení daňové reformy, prvního poklesu daní od éry Ronalda Reagana; • projev ve Varšavě (a podobný v OSN) o významu národního státu a kulturních a civilizačních hodnot a tradic; • odolávání tlaku na rozpoutání válečného stavu s Ruskem. To není úplně málo, ale předtrumpovský politický establishment má ve Spojených státech nesmírnou sílu, velmi extenzivní checks and balances amerického ústavního systému ji ještě posilují. Amerika už začíná být skoro tak beznadějná jako postdemokratická Evropa, pro mne už to dávno není ono „světlo na kopci“. Před rokem se zdálo, že existuje naděje na změnu ve Francii (ale přišel Macron), v Rakousku (ale do úřadu byl dosazen Van der Bellen), v Nizozemsku (Wilders - i když neprohrál - nezvítězil), v Německu (AfD se sice slušně dostala do Bundestagu, ale tím se buď tak vyčerpala, nebo uspokojila, že už o ní není slyšet). Letošní, pro mne velmi smutnou novinkou je to, že Španělsko nemilosrdně - za potlesku Bruselu - zlikvidovalo katalánskou „la rebelión de las masas“, Ortegovu vzpouru davů. Junckerové se po loňském roce otřepali, pookřáli a znovu nadechli. Žádnou pozitivní změnu v Evropě nevidím, v tomto smyslu je rok 2017 evidentním zklamáním. Pochybné evropské sázky Evropská ekonomika je na tom sice lépe než v předcházejících letech, její nízké tempo růstu bych však i nadále označoval jako stagnaci. Evropská čísla jsou chabá, moc se o nich nemluví. Průměrný roční ekonomický růst Itálie se od roku 2000 rovná nule, ale ani další země na tom o mnoho lépe nejsou. Francie za tuto dobu rostla ročně v průměru o 0,8 procenta, Španělsko o 1,1 procenta, Německo o 1,25 procenta. Oproti tomu průměrný roční růst české ekonomiky za toto období činí 2,9 procenta. Data za třetí čtvrtletí 2017 říkají, že náš HDP letos roste skoro opět procent, což je nejrychleji od počátku krize čili za posledních deset let. Evropě se sázka na pochybné politické projekty nemůže vyplatit. Nemůže se vyplatit sázka na postdemokracii, sázka na moudrost elit a guruů informačních technologií, sázka na rozsáhlé státní zásahy do ekonomiky odůvodňované zastaralostí a nespravedlivostí trhu nebo sázka na progresivistické projekty typu univerzální základní příjem (tento explicitní návrat k Marxovi akjeho heslu „každému podle jeho potřeb, nikoli podle zásluh“ je naprostým popřením výchozí teze ekonomie, že „incentives matter“, že motivace, podněty, stimuly jsou klíčové). Nemůže se vyplatit sázka na projekty typu cashless society, sázka na bezuhlíkovou ekonomiku (což je samozřejmě nesmyslný název, protože bez uhlíku život není možný), sázka na projekt „replacement“, tedy na nahrazování původních Evropanů migranty, atd., atd.

Tyto postoje, pohledy, nápady se k nám přenášejí ze západní Evropy. Nepřicházejí však samy, importují je k nám naši evropsky myslící, oproti nám zpátečníkům avantgardně uvažující lidé, kteří se disproporčně hojně vyskytují vnaší politice, v médiích, v akademickém světě, ale stále častěji i v byznysu. Mezi obyčejnými lidmi tak hojně zastoupeni naštěstí nejsou.

Co nás brzdí

Naše ekonomika se vyvíjí relativně dobře. Dobíhá jedna růstová fáze po předcházející neúnosně dlouhé době stagnace. Je to jisté dohánění ztracených let 2009 až 2013. Naše vzpamatovávání se z krize let 2008 až 2009 trvalo neúnosně dlouho. Česká ekonomika sklízela a sklízí plody své chronicky procyklické fiskální a měnové politiky, kterou u nás provozovaly jak Nečasova, tak Sobotkova vláda. Nejdříve restrikcemi v době krize a pak stimulací v době hospodářského oživení.

Fatálně nás brzdí nadměrná regulace a zpožďování realizace potenciálních růstových projektů hysterickým bojem s korupcí. Pokud se této hysterie nezbavíme, pokročit dále nemůžeme. Ze strachu před obviněními z korupce leží peníze ladem. Tato hysterie má ale nechtěný efekt - drží při zemi růstovou expanzi, která by mohla přenést bublinu z trhu aktiv do trhu zboží, do inflace. Už dnes u nás výrazně rostou ceny zemědělské půdy. Ceny nemovitostí u nás letos rostou nejrychleji z celé EU (meziročně o 18,7 procenta).

Politiku moc hodnotit nechci. Politika byla hodnocena voliči v parlamentních volbách a bude hodnocena znovu ve volbách prezidentských. Bylo to ale skutečné hodnocení? Daly říjnové parlamentní volby jasnou výpověď o náladách a postojích voličů? Měli vůbec voliči šanci toto své sdělení vyslat? Našla poptávka voličů svou nabídku? Volili voliči first best, nebo menší zlo? Pokud by platilo to druhé, volby nám daly informaci velmi nepřesnou. Mám strach, že tomu tak bohužel je. Nevěřím, že voliči chtěli chaotizaci naší společnosti Piráty.

Přesto voliči naznačili, že změnu chtějí a že nechtějí bojácné, mdlé, nepřesvědčivé strany ajejich lídry. Absence silné a ideově srozumitelné pravice naše letošní volby nesmírně poškodila. Pravice si o své voliče neřekla. Nechala je těm druhým. Nabídka - v souladu se Sayovým zákonem - vytvořila či deformovala poptávku. Pravicový volič neměl koho volit. Jakákoli vláda nakonec bude vládnout, bude to vláda málo zřetelná a málo přínosná. Kéž by alespoň měla nějakou hrdost vůči EU!

Pravice si o své voliče neřekla. Nechala je těm druhým. Nabídka - v souladu se Sayovým zákonem - vytvořila či deformovala poptávku.