Viděla to NASA, viděl to celý svět. Během výbuchu koronakrize v čínském Wuchanu prakticky zmizelo znečištění nad celou více než desetimilionovou aglomerací.
Vyčištění vzduchu z pohledu vesmírných satelitů zaznamenala během pandemického šíření nemoci covid19 i Evropská vesmírná agentura (ESA).
Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) vykázala pokles emisí ve velkých evropských městech až o 50 procent, přičemž klesaly i koncentrace velmi škodlivého oxidu dusičitého, za který je podle německého ministerstva životního prostředí ze 60 procent zodpovědný automobilový provoz, zejména naftové motory. Pokles dusičitých částic potvrdila Evropská aliance pro veřejné zdraví (EPHA), která shromažďovala data po celém Německu, nejvíce pak v Bavorsku, jež vzhledem k vývoji šíření nemoci mělo nejpřísnější uzavření a omezení pohybu ze všech spolkových zemí.
Tato zdánlivě okrajová debata o emisích a oxidu dusíku v ulicích měst v době koronakrize je v mnohém typická pro celou diskusi o klimatické změně a o nutnosti radikální ekologicko-ekonomické změny směřování světa, včetně Evropské unie. Vyplývá z ní totiž, že nic není tak jisté, jak se zdá, tudíž není nutné nějak zásadně měnit zaběhaný způsob evropského života, který je navíc teď napaden koronavirem, takže všechny sny o zelené Evropě, jež Evropská komise na konci minulého roku vtělila do návrhu rozsáhlého programu nazvaného Green Deal, musíme nechat na několik let zcela stranou.
Zpátky na zem?
Koronavirus jako konec European Green Dealu čili Zelené dohody pro Evropu, která mimo jiné předpokládá, že EU bude ročně investovat 260 miliard eur (100 mi liard institucionálně, 160 miliard privátně), aby se do roku 2050 stala uhlíkově neutrálním prostorem, uvítala řada politiků ihned po vypuknutí pandemie. Green Deal měl být unijním „malým krokem pro člověka, ale velkým pro lidstvo“. Tedy jakýmsi evropským přistáním na Měsíci, jak to ve svém prosincovém projevu nazvala šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Teď se tato metafora ironicky obrací a mluví se o tom, že Unie se musí naopak ze svého zeleného Měsíce rychle vrátit zpátky na zem.
„Evropa by měla teď zapomenout na Green Deal a měla by se soustředit skutečně na koronavir,“ řekl už před pár týdny český premiér Andrej Babiš, který Green Deal od počátku odmítal, protože se mu mimo jiné nelíbilo, že do čistých zdrojů není započítávána jaderná energie, což výrazně zvyšuje náklady na dekarbonizaci. Babiš částečně uspěl: jádro do energetických mixů dnes zahrnuto být může, ale nesmí se na něj čerpat evropské dotace.
Podobně jako Babiš se vyjadřují i mnozí zahraniční politici. Například vlivný člen hospodářského výboru Evropského parlamentu Markus Pieper z německé vládní CDU: „Už v době, kdy bylo hospodářství v nejlepší formě, tedy před koronakrizí, byl Green Deal obrovskou výzvou. Teď po tom pouštění žilou se prostě nedá zaplatit.“
Šéfové unijních států se jako celek ke Green Dealu po koronakrizi ještě nevyjádřili. Existuje ale iniciativa ministrů životního prostředí (původně z 12 zemí) s podporou řady evropských poslanců, kteří dohodu považují za východisko při hledání cesty z krize po odeznění pandemie. K výzvě se připojili už politici ze třinácti států, kromě Dánska, Finska, Rakouska, Itálie, Lotyšska, Lucemburska, Nizozemska, Portugalska, Španělska a Švédska také z Německa, Francie a Řecka.
Ani Evropská komise nechce od zelené dohody kvůli novému koronaviru ustupovat. Proto také na začátku března přišla s návrhem klimatického zákona (Climate Law), který by zavazoval všechny členské země k následování klimatických cílů a pravidelné kontrole jejich dodržování. Tento praktický nástroj ochrany klimatu se politikům moc nelíbí, protože je to už konkrétní a vymahatelný závazek, který by byl součástí legislativy členských zemí, ne jen příslib a proklamace. Část evropských poslanců, patří mezi ně i Alexandr Vondra či Jan Zahradil z ODS, se proto Climate Law snaží v Evropském parlamentu zablokovat. Výkonný místopředseda Evropské komise Frans Timmermans považuje Green Deal za hlavní agendu současné komise, za jakýsi raison d’etre její existence. Pandemie na tom nic nezměnila. „Nemůžeme se vracet k ekonomice, která chrlí a plivá uhlík. To náhlé zastavení výroby teď poškozuje naši ekonomiku, ale také nám dává ochutnat, jaké by to mohlo být. Už si nemusíme představovat, jaké by to bylo, kdybychom v centrech našich měst měli čistý vzduch, teď ho prostě cítíme.“ K těm, kteří podporují Green Deal jako cestu z krize, nikoli jako luxus, který si teď Evropa nemůže dovolit, patří i předseda Evropské rady Charles Michel. „Evropská unie musí být lepší než předtím, musíme se chopit výhod této krize,“ řekl Michel.
Dva rozumy, dvojí logika
Logika všech těchto stanovisek je jasná: když došlo k tak velkému otřesu, proč znovu budovat něco, co je ekologicky dlouhodobě neudržitelné, když bychom potom, dříve nebo později, i tak museli přikročit k ekologické proměně. „Nemůžeme vytloukat jednu krizi další krizí, to prostě nejde,“ tvrdí například Anton Hofreiter, šéf frakce Zelených v německém Spolkovém sněmu.
Z druhé strany, která Green Deal odmítá, je slyšet také rozumně znějící hlas: koronakrize zcela změnila situaci, se zelenou politikou není kam spěchat, vždyť Evropská unie se na celkových globálních emisích uhlíkových zplodin podílí jen devíti procenty, a dokud k nějaké změně způsobu života nepřistoupí největší znečišťovatelé Spojené státy a Čína, klima to nijak nepozná. Být papežštější než papež ani v tomto případě nic nepřináší. „Tím, že zbytku světa naší evropskou zelenou dohodou dáme příklad udržitelnosti a konkurenceschopnosti, můžeme přesvědčit i ostatní země, aby šly stejnou cestou s námi,“ oponuje tomuto poněkud alibistickému postoji šéfka komise von der Leyenová, která je přesvědčena, že EU může sehrát důležitou dějinnou roli jakési zelené avantgardy. Podle ní nestojíme před dilematem buď Green Deal, nebo obnova ekonomiky a jejího růstu, protože obě věci jsou navzájem propojené. To, co právě teď sledujeme, nemusí být vykreslováno jen jako obraz možného hospodářského propadu a zkázy, ale také jako začátek skutečné proměny Evropy. Tvůrčí destrukce, jak o ní kdysi mluvil rakouský ekonom narozený v moravské Třešti Joseph Schumpeter. Tvořivá destrukce se zejména v krizi nikdy nesoustředí pouze na přežití toho, co může rychle přinést zisk, ale spíše na zachování a vznik toho, co je životaschopné ve smyslu tvořivé adaptace na měnící se podmínky. „Green Deal ukazuje, jak musíme změnit náš způsob života, práce, výroby a spotřeby, abychom žili zdravěji a aby naše podniky byly schopny neustálých inovací,“ formuluje to stručně von der Leyenová, používajíc překvapivě podobnou rétoriku, jakou dnes nasazujeme v boji proti nové nemoci.
Jedním z příkladů inovací směrem ke Green Dealu je výroba elektromobilů, které produkují daleko méně uhlíkových emisí. Automobilky už hodně investovaly do vývoje těchto nových typů. Volkswagen například vyčlenil na podporu elektrických vozů 40 miliard eur, obrovské investice do elektrických pohonů připravila i automobilka BMW. Těžko si nyní představit, že kvůli koronakrizi převedou firmy tyto peníze do jiných tradičních výrob. Není to dost dobře možné ani proto, že nejmodernější baterie se dnes vyrábějí převážně v Číně, která chce být v čele vývoje elektromobility a spolu s VW dohnat náskok Tesly Elona Muska. Když Evropa elektromobily kvůli pandemii pustí, nahradí ji na trhu Čína. Přesto dnes výrobci aut, kteří už ve změně k zelené dávno jedou, ze strachu z budoucích ztrát volají po odložení Green Dealu do doby, než se evropské hospodářství znovu pořádně nadechne. Podobně zemědělci, kteří bojují s obrovským suchem a erozí půdy, jež jsou důsledkem klimatických změn, odmítají ohleduplnější nakládání s půdou, protože by to přineslo zvýšení nákladů, ale už nikoli odpovídající zvýšení cen potravin, na něž nikdo na začátku nové krize přistupovat nechce.
Nejde samozřejmě jen o ideje či nastavení určitého způsobu myšlení, které by nezpochybňovalo vědecký konsenzus ve věci klimatických změn, nýbrž i o konkrétní praktické kroky, které z toho plynou, a ty už nestojí jen mentální energii, ale také velké peníze. Bilion eur, které do roku 2030 měla EU vložit do svého „přistání na Měsíci“, se náhle ztrácí v nekonečné mlze sociálních opatření, dotací, kurz arbeitů a podpor pro nezaměstnané, nutných pro překlenutí toho nejhoršího po skutečném propuknutí ekonomické vrstvy koronavirové krize.
Ale neznamená přechod na nízkouhlíkové technologie také vytváření nových pracovních míst? Nové možnosti práce a rozvoje sociálního kapitálu? Tak to přece od počátku bylo míněno. Green Deal neznamenal jen masivní rušení starých pracovních míst, spojených s uzavíráním fosilně založených výrob, jako jsou uhelné elektrárny a teplárny, ale znamenal i vytváření nových pracovních míst spojených s novým druhem digitálně zprostředkovávané práce, kterou právě v čase koronaviru zakouší velká část evropské populace ve svých home office.
Zelené peníze
Fakticky jediným účinným způsobem, jak zajistit, aby Green Deal neskončil jenom na papíře a v hlavách a ústech politiků, je prosazení slibovaných zelených investic do nového víceletého finančního rámce (VFR), tedy do faktického rozpočtu Evropské unie na roky 2021 až 2027. Návrh, který připravilo současné chorvatské předsednictví a jenž se snažil vyrovnat námitky jednotlivých zemí především v otázce navýšení peněz v kohezních fondech, i kvůli koronaviru úplně spadne pod stůl. Rozhodnutí by se mělo zrodit během německého předsednictví (provizorium nikdo nechce), které začíná 1. července. Němci už oznámili, že své předsednictví budou věnovat hospodářské obnově po pandemii koronaviru. Ve všech oficiálních německých vládních dokumentech, které vznikly už během pandemie, se mluví o ochraně klimatu a digitalizaci jako o hlavních oblastech, na nichž bude stát budoucí ekonomický růst Unie.
Pokolikáté už je Evropská unie na rozcestí, kterým skoro nelze společně – bez roztrhnutí – projít? Naděje, že se to povede i tentokrát, kdy je krize znásobena lidskými i ekonomickými oběťmi koronaviru, není dána neznámou nemocí jako spojujícím společným nepřítelem, nýbrž jako obvykle starostmi o peníze. Ty německé, které převážně Evropskou unii financují, budou zcela jistě z velké části zelené. Žádná podstatná změna v myšlení politiků nepřichází. Ale když jde o peníze, bude i zelená nakonec dobrá.
Podíl vlivů na změnu objemu CO2 v atmosféře
(globální uhlíkový cyklus 2009-2018, v gigatunách)
Fosilní paliva 35
Odlesňování 6
Biosféra -12
Oceán -9
Celková bilance 20
Zdroj: Global carbon project
Tucet špinavců 1 (Podíl
(největší znečišťovatelé podle objemu emisí CO2, 2017, v milionech tun) na globálních emisích)
1. Čína 9839 (27,2 %)
2. USA 5269 (14,6 %)
3. Indie 2467 (6,8 %)
4. Rusko 1693 (4,7 %)
5. Japonsko 1205 (3,3 %)
6. Německo 799 (2,2 %)
7. Írán 672 (1,9 %)
8. Saúdská Arábie 635 (1,8 %)
9. Jižní Korea 616 (1,7 %)
10. Kanada 573 (1,6 %)
11. Mexiko 490 (1,4 %)
12. Indonésie 487 (1,3 %)
Zdroj: global carbon atlas
Tucet špinavců 2 (Počet
(největší znečišťovatelé podle podílu emisí CO2 na hlavu, 2017, v tunách) v milionech) obyvatel
1. Katar 49,2 (2,6)
2. Trinidad a Tobago 29,7 (1,4)
3. Kuvajt 25,2 (4,1)
4. SAE 24,7 (9,4)
5. Bahrajn 23,1 (1,5)
6. Saúdská Arábie 19,3 (32,9)
7. Austrálie 16,9 (24,6)
8. USA 16,2 (327,2)
9. Kazachstán 16,1 (18)
10. Kanada 15,6 (36,7)
11. Estonsko 15,1 (1,3)
12. Omán 14,1 (4,6)
18. Česko 10,2 (10,6)
Zdroj: global carbon atlas
Už si nemusíme představovat, jaké by to bylo, kdybychom v centrech našich měst měli čistý vzduch, teď ho prostě cítíme.
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU