Diskuse o možném vystoupení z EU se velmi pravděpodobně stane regulérním tématem politických debat. Pokud se evropská integrace zavčas nezastaví, může se jí to vymstít
Evropská unie má jako každý jiný projekt své přínosy a své náklady, což se při bilancování oněch deseti let našeho členství příliš nezmiňuje. A těmi náklady zdaleka není jen národní členský příspěvek do unijního rozpočtu ve výši kolem čtyřiceti miliard korun, který je více než kompenzován přijatými dotacemi z evropských fondů. Za to, že tyto fondy čerpáme na investice zdaleka ne nezbytné a zdaleka ne produktivní a slibující do budoucnosti zvýšení prosperity v zemi a že na to přispíváme ještě dalšími miliardami ve formě ko? nancování, si z velké části můžeme sami. Byť jistě ne absolutně.
Tím nákladem je například evropská klimatická politika, v jejímž důsledku jsou v Evropě nejvyšší ceny energií na světě.
Dvakrát tak vysoké než v USA. To zcela nepochybně snižuje konkurenceschopnost evropského průmyslu a nelze to nahradit levnější pracovní silou, protože ta je v Evropě samozřejmě drahá už hodně dlouho a s ní spojené náklady na sociální výdaje států i firem jsou tradičním handicapem, který v době, kdy soutěžíme s prudce se rozvíjející východní Asii, docela hodně bolí.
Je pak nespornou realitou, že náklady na tuto politiku přenesené zejména na energetický trh ohrožují celkovou ekonomickou stabilitu v celé Evropě, aniž by snižování emisí na kontinentě mělo jakýkoli měřitelný vliv na celkové koncentrace emisí skleníkových plynů na planetě. Tuto politiku provozuje za takovýchto nákladů jen a pouze Evropská unie. Evidentně proto, že žádná demokraticky zvolená vlády by si to nemohla dovolit, protože by ji voliči za zdražení energie a reálnou hrozbu jejího nedostatku rychle vymetli na smetiště dějin.
Právě politika provozovaná bez demokratického mandátu voličů pod vlivem zájmových skupin a při zákulisní hře lobbistů je příčinou toho, proč jsou náklady evropského projektu tak vysoké, že ho do budoucnosti existenčně ohrožují.
Zvláště s ohledem na to, že porostou, protože evropské elity nejsou schopny připustit, že poslední dvě desetiletí prosazovaný model jednosměrné integrace do podoby Spojených států evropských selhal, evidentně brzdí ekonomický růst a je v rozporu s vůlí jasné většiny Evropanů.
Postup integrace a její zesilování je zdůvodňováno nutností udržet společnou měnu euro. Při jejím zavádění evropští nadšenci a naprostá většina byznysu věřili, že euro přinese do Evropy zrychlení růstu a vyrovnávání ekonomické úrovně členských zemí. Dnes všechny statistiky zcela jasně dokazují, že opak je pravdou.
Před eurem rostly evropské ekonomiky rychleji než po jeho zavedení a o sbližování méně výkonného Jihu s bohatým Severem dnes může mluvit jen někdo, kdo právě spadl z Marsu. Každý Řek a Portugalec si umí porovnat, zda se jeho životní úroveň za posledních deset let přiblížila životní úrovni německé či francouzské. Jestliže při svém vzniku nebyla eurozóna optimální měnovou zónou podle žádného z vědou respektovaných pravidel, tak nyní je takovou zónou ještě méně. Divergence národních ekonomik v eurozóně je zejména v posledním období krize mimořádná.
To, že společná měnová politika z principu nemůže vyhovovat tak různým zemím, jako je na jedné straně Německo a Nizozemsko a na druhé Řecko či Portugalsko, může být kompenzováno jen obrovskými transfery fiskálních zdrojů ze severu na jih, což je pro Němce, ale i další úspěšné národy nepředstavitelné a nemůže projít národním hlasováním. Proto vznikají fiskální pakty a bankovní unie, které mají vytvořit instrumenty umožňující provádět tyto transfery bez vědomí voličů členských zemí a pokud možno mimo jejich pozornost. A je na každém, aby posoudil, zda je to cesta ke světlým zítřkům, nebo do pekel.
A co se na tom všem může změnit v nejbližší budoucnosti? K dobrému asi velmi málo. Vliv Česka a dalších středně velkých a malých zemí na politiku EU je zanedbatelný a to se nezmění ani deseti unijními vlajkami vyvěšenými na Pražském hradě, ani vyhlášenou proevropskou servilitou ministra Zaorálka. Proto diskuse o možném vystoupení z EU, která byla v posledních deseti letech absurdním nesmyslem a podle mnohých je jím stále, se velmi pravděpodobně stane regulérním tématem politických debat. A to zdaleka nejen po hospodách a zdaleka nejen v Česku a Velké Británii. Pokud se evropská integrace před svým Rubikonem nezastaví, bude schopna už jen sama sebe ničit.
O autorovi| PAVEL PÝRAL, paral@mf.cz
