Evropské instituce si drží stále větší důvěru než instituce národní. Volby na tom nic nezmění
Soudě podle novinových titulků by člověk mohl nabýt dojmu, že 400 milionů občanů, kteří měli právo účastnit se nedávných voleb do Evropského parlamentu, masivně hlasovalo proti Evropské unii. Je pravda, že strany zaměřené proti establishmentu a většinově zastávající euroskeptické postoje získaly zhruba pětinu hlasů. Charakterizovat volební výsledek jako odmítnutí Evropy však jednoduše není zcela přesné ani spravedlivé.
Ačkoli se často tvrdilo, že EU je příliš odtržená od občanů, výzkumy veřejného mínění setrvale ukazují, že důvěra veřejnosti ve velké evropské instituce je vyšší než důvěra v instituce národní.
Evropský parlament má napříč unií v průměru stále vyšší důvěru než národní parlamenty. Tento rozdíl se sice v posledních letech poněkud snížil, avšak i pokračující recese, jíž se často přičítají úsporná opatření zavedená EU a krize v eurozóně, pouze okrajově snížila náskok Evropského parlamentu proti parlamentům národním.
Poslední průzkumy naznačují, že zhruba 40 procent obyvatel celé Evropy stále důvěřuje Evropskému parlamentu, zatímco národním parlamentům věří jen 25 procent. Evropský parlament si navíc udržuje mnohem vyšší důvěru než americký Kongres, jemuž dnes důvěřuje méně než desetina občanů.
HLAS PROTI ÚSPORÁM Ne všechny protestní strany navíc Evropskou unii odmítají. V krizových zemích Evropy hlasovali mladí lidé masově pro levicové strany brojící proti úsporným opatřením, přičemž nejpatrnější to bylo v Řecku. Tyto strany však neodmítají EU. Naopak chtějí od evropského společenství více solidarity, která by jejich vládám umožnila více utrácet.
Protestní hlas proti úsporám je nejsilnější tam, kde vlády nedokážou efektivně zavádět reformy, na rozdíl od Portugalska nebo Španělska, jejichž ekonomiky se díky silnému exportu zotavují. V Itálii dokázala nová vláda premiéra Mattea Renziho oslabit vlnu euroskepticismu tím, že uskutečnila konkrétní reformy a nevinila unii ze všech problémů, jimž země čelí.
Odmítnutí Evropské unie se zdá zásadnější v některých částech severní Evropy, kde mají starší lidé sklon hlasovat pro pravicové populistické strany. Zejména ve Velké Británii a ve Francii nezaměstnanost a pociťovaná absence přeshraniční kontroly významně přiživily nespokojenost.
To je obzvláště znepokojivé, poněvadž problémy obou zemí mají s politikou EU jen málo společného.
Populisté v obou zemích úspěšně založili kampaň na nevýznamných tématech. Všechny dostupné studie ukazují, že „dávková turistika“ je omezeným jevem a že přistěhovalectví podporuje hospodářský růst. Tato fakta se však „nepočítají“, pokud mzdy stagnují (jako v Británii) nebo pokud nezaměstnanost nadále roste. Populisté dokážou snadno svalit vinu za tyto problémy na „Evropu“, která v tomto případě představuje pouhý strach z vnějšího světa obecně.
PROBLÉMY DOMA EU se tak ocitá v kleštích mezi požadavky na větší solidaritu ze strany mladých lidí v jižních členských státech a nespokojeností s otevřenými hranicemi u starších lidí na severu. Je lákavé pokusit se obě skupiny uchlácholit zmírněním úsporných opatření a zrušením schengenského prostoru. Ani to by však pravděpodobně nevrátilo politické kyvadlo zpátky k Evropě, zejména v zemích, jako jsou Francie a Velká Británie.
Hlubší kořeny vzestupu euroskeptických a jiných protestních stran vyrůstají z všeobecné nespokojenosti se stavem ekonomiky a nefunkčními národními politickými systémy. Nabourávání úsporných opatření nebo základního práva na volný pohyb uvnitř EU na tom mnoho nezmění. Reformy jsou zapotřebí doma, v hlavních městech jednotlivých států.
V tomto kontextu je výběr příštího předsedy Evropské komise – jemuž se dnes věnuje značná pozornost – vedlejší záležitostí. Ať bude vybrán kdokoli, fungování EU dokáže zajistit pouze v případě, že francouzský prezident François Hollande dokáže ve své zemi zajistit proreformní konsenzus a britský premiér David Cameron dokáže přesvědčit voliče, že přistěhovalci britské ekonomice prospívají. EU nemá významný rozpočet a určuje přinejlepším všeobecný rámec ekonomických a sociálních pravidel, která se napříč velkým a rozmanitým evropským kontinentem výrazně liší. O úspěchu a neúspěchu se do značné míry rozhoduje na národní úrovni. Právě tam leží kořeny problémů a právě tam se musejí řešit. To, co na sebe vzalo podobu protiunijního hlasu, je ve skutečnosti protestem proti společenskoekonomickým problémům doma.
O autorovi| DANIEL GROS ředitel Centra pro evropské politické studie, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka ; ředitel Centra pro evropské politické studie
