S blízkou budoucností Evropy si nikdo starosti dělat nemusí. Evropa se bude samozřejmě muset poprat o důvěru v novou společnou měnu, bude se muset vyrovnat s rozšířením členství v Evropské unii do míst, která lze najít na mapě málem jen s doktorátem z geografie, a bude muset reformovat mechanismy tak, aby byly funkčnější. S jistou dávkou nejistoty se můžeme i vsadit, že vybuduje vlastní obrannou strukturu, která sice nerozboří Atlantickou alianci, ale umožní Evropě svéprávně nakládat s možnými konflikty.
I když se vše bude dít pod napětím, všechno se to skutečně stane, protože úkoly jsou jasné, definovatelné a v podstatě jen institucionální a v žádném případě nepředstavují hrozbu jádru zemí, které je pro Evropskou unii rozhodující.
Kdy nastane čas zmrtvýchvstání.
Znamená toto konstatování, že se Evropa zmátoří z recese ducha, z útlumu inovačních ambicí, diplomacie, kultury, energie i stylu a vynoří se v životnější podobě, než je role kibice, která ji dnes charakterizuje?
Odpověď by měla znít ano. Evropa, mající šanci pohřbít svůj instinktivní cynismus, by mohla rozkvést do podoby tvůrčího ducha. Ale není to zdaleka jisté. Není mnoho Evropanů s mezinárodním renomé, kteří zastávají myšlenku, že Nová ekonomika a technický pokrok právě teď umožňují Evropě zbavit se zabudovaných zlozvyků.
A dále: znamenají pozitivní aspekty rozšiřování unie a její modernizace také to, že Evropa najde jasné odpovědi na takové otázky, jako kde je její místo ve světě, jak si umí poradit ve vztahu ke Spojeným státům a jak zvládne propast mezi chudobou a bohatstvím nových a starých členů unie? Odpověď není zdaleka jednoznačná.
Je třeba otevřeně říci, že změny dělají Evropě problémy, že si neumí jasně definovat cíle, že má potíže se všemi situacemi, v nichž mohou být potenciální vítězové a poražení, nebo v nichž není zaručeno, že každé riziko bude odškodněno.
Nedávno jeden naštvaný Francouz řekl novináři, že bude žalovat stát kvůli zabláceným botám, protože ten bídák stát nezajistil dobré lopaty dobrovolníkům, kteří čistili mořské pláže od ropné skvrny. V jistém smyslu toto rozhořčení dokumentuje v té nejzákladnější rovině onen evropský politický přístup, který jinde vzbuzuje nedůvěru a k němuž patří třeba záchrana krachujících společností nebo kratší pracovní doba za větší výplatu či jednání o autonomní evropské obranné síle v době, kdy se jedná také o snížení vojenských výdajů.
Evropské zaklínadlo.
Před více než sto lety Bismarck řekl, že státy vzývají jméno Evropy vždy, když jsou příliš slabé anebo příliš bojácné, aby použily své vlastní jméno. Dnes se snad tato slova zdají až příliš tvrdá, ale stále platí, že dovolávání se Evropy často slouží jen k maskování nezdarů nebo ambicí, které se zvládají lépe, když se moc přesně nespecifikují.
Zastřené diskuse o evropských cílech a vůdčích rolích jsou jen odrazem zdrženlivosti, kterou projevují evropští političtí lídři, když mají hovořit přímo o změnách jdoucích nad rámec institucionálních korektur a směřujících k budoucnosti, která se obrací zády ke starým politickým klientům a obsesím národních establishmentů.
Ve Francii se za socialistické vlády předkupní právo na akcie démonizovalo tak výrazně jako kapitalistická nespravedlnost, že se místo toho mohlo hovořit jen o „certifikátech na budoucí nákupy akcií . Teprve potom se plamenné diskuse na toto téma trošku zklidnily.
Když se německá koalice vedená sociálními demokraty rozhodla navrhnout, aby akciové společnosti nemusely danit zisky z prodeje akcií jiných firem, měla takový strach ze záporné odezvy, že tuto zásadní informaci ukryla do pouhé tiskové zprávy.
Britská debata o zařazení libry do Evropské měnové unie má daleko k upřímnosti, protože labouristická vláda oslazuje svoje závazky k Evropě řečmi o referendu a vidinou, že „dny zúčtování jsou daleko.
Přímočarost chybí.
Za těchto vzájemně ostražitých a rozvláčných okolností nebyly zářnými vzory otevřenosti ani poslední konzervativní vlády v Británii, Francii a Německu. Nikdo dnes asi ne–uslyší debatu na vysoké úrovni o tom, zda Evropu povede Francie či Německo. Nebo na téma, zda by Evropa měla koncipovat svou budoucnost jako sok Spojených států. Nebo jakým způsobem se unie vyrovná s chudými budoucími členy z Východu.
Ke cti Francie patří, že se netají tím, že považuje Spojené státy za přímého konkurenta Evropy a že by budovala Evropu tak, aby byla nejlepší odpovědí na to, co si Paříž o Americe myslí. Totiž že se snaží o globální dominanci. Ale Francie neudělala nic, aby své evropské partnery přesvědčila, že potlačí francouzské zájmy a půjde do čela nové kolektivní velmoci.
Německo za vlastní sjednocení zaplatilo tím, že kapitulovalo na řízení Evropského měnového systému, předalo německou marku i roli Bundesbanky Evropské unii, aby je přetvořila na euro a Evropskou centrální banku. Francie může jako důkaz nové nesobeckosti nabídnout jen bezpodmínečný návrat do NATO. Dnes, kdy se diskutuje o rozšíření evropské obranyschopnosti jako o nástroji na vypovězení USA, to mohou evropští partneři Francie považovat za krok více než nedostatečný. Pokud se Francie neintegruje do Atlantické aliance dříve než za několik let, až nabude evropská obranná iniciativa konkrétního tvaru, ztratí značný díl své důvěryhodnosti tím, že odmítne jednoznačný závazek vůči alianci a že se vzdá symbolu své suverenity za okolností, které jsou srovnatelné s podmínkami, za nichž se Německo vzdalo své měny.
Francie by mohla překvapit. Ale je pravděpodobnější, že bude vyčkávat. Její evropští partneři nebudou moc žhaví, aby přijali koncepci autonomnějšího evropského obranného mechanismu, jehož jedinou jistotou je to, že naštve Američany. A mnozí z nich Francii podezírají, že její plány pro Evropu nejsou nic jiného.
A tak zbývá Německo. Od Francie se zásadně odlišuje v tom, že ani vláda, ani strana, ani významné intelektuální skupiny nikdy nenaznačily, že by Německo aspirovalo na velmocenské postavení. I když Německo podstatně vzrostlo co do velikosti i co do výsad a od doby, kdy se angažovalo v Kosovu, také zmírnilo svoje omezení, Němci se stále ještě necítí na to, aby říkali Evropě, jak má postupovat.
Jestli se postkohlovskému Německu podařilo zvládnout evropskou roli, pak tím, že bylo loajálním a předvídatelným spojencem NATO během kosovské intervence.
Na rozdíl od Francie nejsou v Německu zřejmé ani psychologické tlaky či politické nálady, které by se snažily, aby se vývoj v Evropě koncipoval jako reakce na sílu Spojených států.
Na druhé straně se kancléři Gerhardu Schröderovi moc nedaří přerušit dosavadní evropskou politiku Německa. Když vypustil pokusný populistický balonek s prohlášením, že Německo už má dost toho, aby sloužilo jako pokladnička Evropské unie, setkal se s negativní odezvou jak u svých sousedů, tak doma.
Místo velmocenských manévrů se Německo v novém století soustřeďuje na to, aby přeměnilo svou ekonomiku a stát sociální spravedlnosti na něco méně ztuhlého. Tento proces, podtrhovaný stále širší propastí mezi bohatými a chudými, je pomalejší a náročnější, než se čekalo. A ještě ho komplikuje vyhlídka, že to bude trvat desetiletí, než se bývalé východní Německo dostane na úroveň blížící se standardu výkonnosti zemí bývalé federální republiky.
Itálie, která je dnes tak trochu na periferii Evropské unie, se moc nepředvádí. Jako ekonomický faktor má zpoždění, hospodářské cykly v ostatních zemích jen dohání. Jeden z evropských ministrů financí přirovnal situaci Itálie v prvním roce existence eura k „asymetrickému šoku . Touto kyselou poznámkou asi chtěl naznačit, že vývoj v Itálii tak vybočoval z vývoje ostatní eurozóny, že by mohl roztrhat na cucky všechny předpoklady Evropské unie o jednom kabátě, který padne všem. Zdá se, že se italská ekonomika zlepší, ale námaha, kterou na to vynakládá, dokazuje, že chmurné scénáře pro Evropský měnový systém se nezrodily jen v představách amerických ekonomů, jako je Martin Feldstein či Milton Friedman.
Opatrný optimismus.
Jestli euro za rok svého poněkud ochablého vývoje něco dokázalo, pak to, že ztížilo Británii rozhodnutí o plném připojení k Evropskému měnovému systému. Z toho plyne, že neexistuje žádná záruka, že se Británie v blízké budoucnosti bude v Evropě plně angažovat. Její váhání sice neblokuje rozšiřování Evropské unie nebo její reformy, ale zanechává Evropu hmatatelně nekompletní, přinejmenším bez legitimity podnikové kultury, která nežije ve strachu z rizika, fúzí či daňových zvýhodnění.
Tato fakta, navíc zatížená levo–pravými ideologiemi v evropské politice a neochotou bohatých zemí přijímat změny, nejsou zárukou, že se brzy objeví Evropa s dobře definovaným lídrem nebo se smyslem pro jednotné poslání. Evropa není zralá na to, aby chtěla nebo mohla zahájit trnitý a více konfrontační vztah se Spojenými státy.
Expanze Evropské unie na východ, přijímání nových členů ze zemí bývalého sovětského bloku, jejichž hrubý národní produkt se vlastně od roku 1989 snižuje, či Turecka s islámským obyvatelstvem a inflací kolem šedesáti procent, spíše vyvolává pocit nejistoty, která jejich vstupem v nastávající dekádě teprve začne.
S více než dvěma tucty členů, s rozšířeným územím, ve srovnání s nímž Svatá říše římská vypadá jako Lichtenštejnsko, a se sousedem zvaným Rusko, které nakonec může také požadovat vstupenku, čelí Evropa značným nejistotám, které při troše skepse mohou snadno vypadat jako nestabilita.
Ale přiznejme Evropě jedno: se svou věčnou směsí inteligence, složitosti a váhání přece jen kráčí dál.
