Karibské státy požadují na evropských vládách odškodné za otrokářství. U mezinárodního soudu OSN v Haagu nejsou bez šancí
Mohou vlády dnešních zemí stát před soudem kvůli zločinům, jichž se dopustily jejich předchůdkyně před stovkami let? Na první pohled absurdní myšlence dodává na vážnosti připravované soudní tažení karibských států (v čele s britskými právníky) za odškodným požadovaným za to, co jim napáchali Evropané v 16. až 19. století obchodem s africkými otroky.
„Ohyzdné dědictví těchto zločinů proti lidskosti, dědictví, které v našem Karibiku dodnes přežívá, musí být napraveno za účelem rozvojového prospěchu našich karibských společností a všech našich národů,“ napsal v posledním dubnovém týdnu deník Jamaica Observer.
Citoval samotného premiéra Svatého Vincence a Grenadin Ralpha Gonsalvese. „Evropské národy se na té nápravě musejí podílet se soustředěnou snahou.“ Nejasné miliardy Premiér Gonsalves takto uvedl přijetí desetibodového akčního plánu, jenž má pomoci odškodnění od evropských vlád získat. Plán přijali zástupci zemí organizace Caricom (Karibské společenství a společný trh), jedné z několika nadnárodních organizací v řečené oblasti, které se obvykle zabývají obchodními otázkami.
Zhruba řečeno, plán tvrdí, že mnohasetletá nadvláda evropských zemí a zejména obchod s otroky zanechaly Karibik v zuboženém stavu. Za to by nyní Evropané měli platit. Jako by však jeho autoři chtěli bezděky z první ruky potvrdit tvrzení o zuboženosti, z plánu není jasné, kdo odškodnění požaduje, po kom je požaduje ani v jaké výši. Zprávy z různých zdrojů (například americká mutace arabské televize Al-Džazíra) uvádějí, že k výzvě se připojilo 14 států Caricomu, ačkoli organizace má jen stálých členů 15. Nicméně jiné zdroje (například Jamaica Observer) uvádějí 15 signatářů.
Britský právník Martyn Day, jehož firma Leigh Day Caricom zastupuje, uvedl v rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel, že o výši požadovaného odškodného zatím nebyla řeč. Karibská média nicméně jako vodítko uvádějí, že když Britové v roce 1834 zrušili otroctví, dostali jejich karibští otrokáři 20 milionů liber odškodného, což má podle nich představovat zhruba 200 miliard liber dnešních. Není přitom zjevné, jestli opisují od sebe navzájem, nebo jestli citují nějakého obzvlášť početně nevyzrálého aktivistu; inflační kalkulačka Bank of England však udává přepočet na 2,2 miliardy dnešních liber.
V hledáčku karibského tažení jsou podle právníka Daye britská, francouzská a nizozemská vláda. Například internetová publikace Portuguese American Journal však mezi cílovou skupinou uvádí i Portugalsko.
Jako Židé Myšlenka na odškodnění za obchod s otroky už přinesla nejeden vtipný nápad. Například v roce 1999 požadovala Komise pro repatriaci a pro reparace africkému světu (tak zní její plný název) odškodnění ve výši 777 bilionů dolarů, tedy zhruba 11násobek ročního HDP celé planety. Tato iniciativa se ovšem neujala.
Koalice rastafariánského hnutí, jež je doma na Jamajce, zase v roce 2004 vymyslela, že by půl milionu jejích členů mělo dostat celkem 72,5 miliardy liber na repatriaci, tedy něco přes pět milionů korun na hlavu. Britská vláda na to zhruba odpověděla, že je to pitomost. (Dosud jediná evropská země, která je ochotná o odškodnění za otroctví jednat, je Švédsko.)
Od té doby vznesly – nezávisle na sobě a spíš symbolicky než s faktickou ambicí – v souvislosti se svou otrokářsko-koloniální minulostí různé finanční nároky Antigua a Barbuda, Jamajka a Guyana. Pořádně se však věci daly do pohybu až v roce 2013, kdy do nich začal mluvit v Británii vzdělaný historik sir Hilary Beckles z Barbadosu, šéf tamní univerzity, do té doby známý především jako teoretický přeborník na kriket.
„Musíme na to jít jako Židé, kteří založili židovský reparační fond,“ prohlásil Beckles mnohokrát v rámci své přednášky nazvané Černý dluh Británie, s níž objel nejen celý Karibik, nýbrž i značnou část Jižní Ameriky a mnoho univerzit ve Spojených státech. Takto naznačená strategie záhy získala konkrétnější formu: po vzoru tažení za odškodnění obětí holocaustu (jemuž kritici přezdívají „holocaustový průmysl“) angažoval Beckles pro Karibik agresivní právnický tým.
Tím vchází na scénu zmíněný Martyn Day a jeho firma Leigh Day. Day má s vydíráním mocných bohaté zkušenosti. Než založil vlastní firmu, byl šéfem britské odnože organizace Greenpeace; později se proslavil tím, že vymohl 21,5 milionu liber pro pozůstalé zabitých keňských hrdlořezů z tamního povstání Mau Mau, potlačeného v 50. letech minulého století britskou armádou. Od té doby se specializuje na hromadné žaloby a vypracoval se v jednoho z nejobávanějších britských právníků.
Myslíme to vážně Day a Beckles dali věci do pohybu: svolali zmíněnou konferenci Caricomu, na níž byl přijat desetibodový plán (zveřejněný v plném znění pouze na stránkách společnosti Leigh Day), s nímž hodlají oslovovat evropské vlády, a mezitím pracují na veřejném mínění. Například 21. dubna proběhla na Chicago State University akce organizovaná lobbistickou organizací Institute of the Black World 21st Century. Kromě Becklese se tam za vymáhání reparací stavěli i muslimský duchovní (a proslulý černošský rasista) Louis Farrakhan a také kongresman John Conyers, šéf černošského poslaneckého „klubu“ amerického Kongresu.
Posledně jmenovaný slíbil, že se pokusí prosadit zákon o odškodnění.
To celé naznačuje, že tentokrát jsou ambice získat reparace skutečné. „Jsem přesvědčen, že mí klienti chtějí postupovat cestou dohody, ale když to nepůjde, půjdeme k Mezinárodnímu soudnímu tribunálu v Haagu. Když si najali nás, znamená to, že to myslí vážně,“ řekl Day německému Spiegelu.
„Musíme na to jít jako Židé, kteří založili židovský reparační fond,“ řekl sir Hilary Beckles z Barbadosu. Deset bodů pro bývalé otrokáře Iniciativa vlád 14 zemí z Karibského společenství a společného trhu (Caricom) pod právním vedením britské advokátní společnosti Leigh Day, zvaná Program karibských zemí pro spravedlivé odškodnění (CRJP), sestrojila desetibodový „akční plán“, s nímž oslovuje vlády západních států.
1. Explicitní formální omluva Nestačí, když vlády oslovených států vydají „prohlášení o lítosti“. Je třeba explicitní omluvy v plném rozsahu.
2. Repatriace Více než deset milionů Afričanů bylo odvlečeno z domovů a násilně převezeno do Karibiku coby majetek Evropanů. Atlantický obchod coby výraz „lidské nelidskosti vůči lidem“ nemá v dějinách obdoby. Program repatriace musí umožnit návrat těch, kteří si to přejí, a jejich reintegraci.
3. Program rozvoje domorodých obyvatel Evropské vlády se na karibských domorodcích dopustily genocidy. Z tří milionů obyvatel oblasti zbylo 30 tisíc lidí, kteří dnes žijí na okraji společnosti. Je třeba rozvojový plán, který by to napravil.
4. Kulturní instituce Evropané si stavějí muzea a výzkumná střediska, která v nich upevňují představu o sobě samých jako o vládcích a strůjcích historických změn. V karibských zemích nic takového neexistuje; tamní učitelé a výzkumníci takové možnosti nemají. To musí být napraveno.
5. Krize zdravotnictví Potomci Afričanů v karibské populaci trpí procentuálně nejčastějším výskytem chronických chorob, jako je vysoký krevní tlak a cukrovka. To je důsledkem podvýživy a stresu z dob otroctví, genocidy a apartheidu. Je třeba to napravit importem vědy, technologií a kapitálu, jež jsou mimo dosah regionu.
6. Vymýcení negramotnosti Na konci koloniálního období nechali Britové (a další) 70 procent černého a původního obyvatelstva ve stavu všeobecné negramotnosti. Evropané se musejí podílet na nápravě.
7. Program africké vzdělanosti Vytržení z domova mělo za následek odcizení Afričanů od jejich kulturní totožnosti. Tito lidé se chtějí vrátit a poznat své kořeny. K tomu je zapotřebí politické i podnikatelské aktivity ze strany Evropanů.
8. Psychologická rehabilitace Po 400 let byli Afričané a jejich potomci klasifikováni jako majetek; to způsobilo masové psychologické trauma. Napraví to pouze evropské peníze ve formě „reparační spravedlnosti“.
9. Transfer technologií Obyvatelům karibské oblasti byla znemožněna účast na evropské průmyslové revoluci. To umožnilo Evropanům získat z kolonií maximální množství surovin, aniž by to přispělo k rozvoji karibských komunit. Celé generace karibské mládeže tak neměly přístup k vědě a moderním technologiím, jejichž transfer musí být součástí programu CRJP.
10. Smazání dluhu Karibské vlády se dodnes zbavují dědictví kolonialismu, což vedlo k nahromadění dluhů neudržitelné výše. Tyto dluhy jim musejí být odpuštěny.
Zdroj: Leigh Day
Ohyzdné dědictví
Celkem bylo přes Atlantik během tří a půl století přepraveno přibližně deset milionů afrických otroků. (podíl na trhu s otroky v letech 1519 až 1867; v %)
Francouzská Amerika 13,6
Britská Amerika (mimo dnešní USA a Kanadu) 6,45
Holandská Západní Indie 2,0
Dánská Západní Indie 0,3
Španělské impérium 17,5
Britská Amerika (dnešní USA a Kanada) 21,65
Portugalská Amerika 38,5
Zdroj: Transatlantic Slave Trade, W. E. B. Du Bois Institute for African and African-American Research při Harvardově univerzitě
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz
