Nevznikne-li kolektivní vědomí, z EU se v 21. století nestane geopolitická velmoc
Bylo to v souvislosti s Evropskou unií, kdy mě napadlo, že během posledních dvou tří let dostaly unijní reformy pořádně na frak. Nová ústava Evropské unie ztroskotala na referendu a další rána dopadla hned vzápětí od Irů ve formě odmítnutí Lisabonské smlouvy. Otázka efektivního fungování v demokratickém rámci, s níž se dnes potýkají i jednotlivé národní státy, zde vyvstává ještě palčivěji. Zároveň tato relativní nefunkčnost vede i k jistému deficitu citové vazby. To je dle mne jeden z největších problémů dneška.
Křivá okurka
Někdejší utopický, nebo přímo utopistický náboj pojmu Evropská unie je z psychologického hlediska už definitivně vyprázdněný. Na počátku bylo v myšlence „Evropy“ cosi podobně povznášejícího, jako když básník Petöfi kdysi hovořil o „posvátné světové svobodě“. Tenkrát, když to celé vzniklo, byla v lidech přítomna naděje. A mnozí věřili, že nadešel čas zázraků. Pokud však uděláme průzkum veřejného mínění dnes, jako první zřejmě většině lidí v souvislosti s Evropskou unií naskočí křivá okurka. To, že existuje norma i na úhel zakřivení okurek.
Je sice pravda, že nařízení už dnes neplatí, ale jako symbol se celá kauza ujala nadmíru dobře. A je jen málo platné, že už je zase povoleno pěstovat okurky rozličných tvarů. V paměti lidí utkvělo na dlouhou dobu jediné: Evropská unie rovná se fakt, že nám Brusel kecá i do okurek. A pro intelektuály – nebo třeba ani ne přímo pro ně, ačkoli v tom případě nevím, kdo jiný by se toho měl chopit – bych tu měl jeden úkol. Do pojmu Evropa je třeba znovu napumpovat citový obsah. Pokud však vůbec kdy nějaký měl a celé to nebyla jen jedna velká fikce.
Čína je Čína
Jisté je, že v dnešní době žádné emocionální ztotožnění s Evropskou unií neexistuje. Nevzhlížíme k ní jako například Američané, kteří svou ústavu považují za jakýsi ušlechtilý výchozí bod. Společná Evropa je dosud – nebo spíš dnes už – zajatcem úzkého kruhu politických elit. A americké společenské vědomí je důkazem, že i k ústavě je možné chovat vznešené city. Dokud zde podobná citová vazba, podobné společenství nevzniknou, bude Evropská unie v praxi nikoli přímo neschopná života, ale v jistém slova smyslu, na mezinárodní úrovni, neschopná činu.
Jak za Čínou, tak za USA či Indií, neboli za státy, které jsou srovnatelnými politickými a ekonomickými subjekty, totiž je pevná duchovní jednota. Jsou to útvary, které mají svůj stabilní obsah, vnitřní postoj. Harmonický smysl. Proto Číňané nepotřebují brožury vysvětlující Čínu. Nanejvýš Mao Ce-tunga, ale smysl Číny sotva. Čína je prostě Čína. A basta! Stejně Indie nebo USA. To jen Evropskou unii je třeba neustále objasňovat. Jako když žáček vysvětluje známky na vysvědčení. Dokud ono kolektivní vědomí neboli, řečeno s Jungem, „kolektivní nevědomí“ nevznikne také v evropské relaci, není dle mne ani reálná šance, aby se Evropa během 21. století vypracovala v seriózní geopolitickou velmoc.
