Gazprom by rád obešel území Ukrajiny
Důležitým faktorem, který má vliv na privatizaci Transgasu, ale i Slovenského plynárenského priemyslu (SPP), je možná výstavba nových plynovodů spojujících ruská ložiska na severozápadní Sibiři se západoevropskými trhy. Při určité konstelaci je totiž možné, že by nemalá část tranzitu dodávek ruského plynu do západní Evropy nešla přes Českou a Slovenskou republiku, ale přes Polsko.
Konkurent. Slovensko–českým centrálním tranzitním koridorem se v současnosti dopravuje většina ruského zemního plynu pro klíčové odběratele v Itálii, Německu a ve Francii. Na území západního Slovenska se tento koridor rozvětvuje. Jedna tranzitní větev směřuje dále přes Česko buď na Waidhaus (plyn pro německý Ruhrgas a Gaz de France) nebo na Horu Svaté Kateřiny (pro německé společnosti Wintershall a VNG). Druhá větev je vedena ze Slovenska na rakouský Baumgarten, přes který se přepravuje plyn pro italský SNAM, rakouský OMV i některé další odběratele a část plynu pro Ruhrgas a Gaz de France. Současná roční přepravní kapacita této soustavy dosahuje okolo 90 miliard krychlových metrů, po úplném dokončení páté linie se tato kapacita zvýši až na 120 miliard. Ve hře je ovšem výstavba jižní větve plynovodu Jamal–Evropa. První potrubní linie tohoto nového tranzitního plynovodu, který vede z Ruska přes Bělorusko a Polsko do Německa, byla uvedena do provozu už v roce 2000. Její přepravní kapacita by měla po výstavbě kompresorových stanic na polském území přesáhnout 30 miliard krychlových metrů plynu ročně. Nyní dosahuje necelé poloviny. Plánovaná jižní linie má vést z Běloruska přes východní Polsko na Slovensko, kde by měla končit v kompresorové stanici ve Velkých Kapušanech na slovensko–ukrajinské hranici. Tak by se propojily obě tranzitní soustavy: Jamal–Evropa a slovensko–český centrální tranzitní koridor. Další plynovod, jehož výstavba se plánuje, by měl vést z Ruska přes Finsko a Baltické moře do severoněmeckého Emdenu. Tam již dnes ústí plynovody z Norska.
Problém Ukrajina. Slovensko–český tranzitní koridor navazuje přes Užhorod a kompresorovou stanici Velké Kapušany na ukrajinskou síť tranzitních plynovodů. Tento stav je výsledkem vývoje od přelomu šedesátých a sedmdesátých let. První změna nastala v první polovině devadesátých let, kdy se ruský plynárenský koncern Gazprom rozhodl postavit nový tranzitní plynovod Jamal–Evropa, který měl do Německa vést přes Bělorusko a Polsko. Motivů pro jeho výstavbu bylo více, mezi nimi i snaha Gazpromu vyhnout se Ukrajině. Kromě hlediska diverzifikace přepravních tras, což je z pohledu plynárenského a obchodního přirozené, hrálo nemalou roli i hledisko politické. Ukrajina totiž upevňovala svoji nezávislost na Rusku. Svoji energetickou a celkovou ekonomickou závislost na ruských dodávkách energetických surovin vyvažovala závislostí Ruska na tranzitu plynu a do jisté míry i ropy přes ukrajinské území do Evropy. To umožnilo Kyjevu, že za dodávky ruského plynu v první polovině devadesátých let téměř vůbec neplatil. V důsledku toho vznikly miliardové dluhy v dolarech, které nejenže nejsou dodnes splacené, ale značnou část z nich bude třeba ještě právně řešit, a dokonce v některých případech teprve stanovit jejich přesnou výši. Tato nedávná historie je poučná, protože obdobná situace se opakovala v loňském roce. Gazprom oznámil, že připravuje výstavbu nového plynovodu, jehož hlavním smyslem má být „obchvat Ukrajiny. Nejvyšší představitelé ruského koncernu to zdůvodnili nejen nevyřešenou otázkou zadluženosti Ukrajiny za odebraný plyn, ale přidali i nový argument. Ukrajinci nelegálně odebírají z tranzitovaného plynu na svém území nad rámec podepsaných smluv, a to především na podzim a v zimě. Ukrajina si tak nejen zajišťuje dostatek paliva na překonání zimy, ale Gazprom tvrdí, že takto nelegálně odebraný plyn reexportuje do třetích zemí, hlavě do Maďarska, Polska a Rumunska. Skutečností je, že z ruského plynu nelegálně „ubírá na svém území i Bělorusko. Avšak tento fakt Gazprom ani Moskva vzhledem k politickým prioritám nereklamují.
Váhající Polsko. Jurij Komarov, podpředseda představenstva Gazpromu odpovědný na zahraniční projekty, koncem roku 1999 oznámil, že nelegálním odběrům na Ukrajině chce ruská společnost předejít výstavbou plynovodného propojení mezi plynovodem Jamal–Evropa a centrálním tranzitním koridorem. Vládám Polska a Slovenska dal prostřednictvím ruských médií dva měsíce na rozmyšlení, jinak se začne stavět trasa přes Baltické moře. Bratislava souhlasila s výstavbou prakticky okamžitě, Varšava se však zdráhala. Poláci se nejprve odvolávali na své strategické partnerství s Ukrajinou, a kdyby plynovodný obchvat vážně oslabil pozice Kyjeva vůči Moskvě, nechtěli s jeho výstavbou zpočátku vůbec souhlasit. Později však začaly převažovat v polském postoji ekonomické zájmy a problémem bylo spíše vedení plynovodu na polském území. Varšava by chtěla posunout trasu dále na západ buď do Německa, nebo alespoň směrem na Krakov. Ze Slezska by se propojil s centrálním koridorem přes slovenské Pováží, případně by směřoval dále na Česko přes severní Moravu. Poláci tento svůj postoj odůvodňovali tím, že v oblasti Slezska jsou potenciální odběratelé ruského plynu, čímž by se zvýšily příjmy z tranzitu. Navíc připomínali, že v oblasti východního Polska, kudy chce vést nový plynovod Gazprom, jsou národní parky.
Nejlacinější = nejkratší. Do diskuse kolem plynovodu vstoupili na podzim roku 2000 největší západoevropští zákazníci Gazpromu – Ruhrgas, Wintershall, Gaz de France a SNAM, kteří podepsali s ruskou společností memorandum o porozumění. V něm se konstatuje, že zainteresované strany prozkoumají technické a ekonomické parametry projektu a následně se rozhodnou o možnosti jeho uskutečnění. Polská strana nakonec souhlasila po mírných úpravách s vedením plynovodu přes východní Polsko směrem na Velké Kapušany. Tento požadavek Gazpromu není náhodný. Vychází hlavně z ekonomických důvodů. Výstavba nového plynovodu musí být co nejlacinější, a proto musí být trasa co nejkratší. Argument Poláků, že potenciálními odběrateli plynu v případě jeho přesměrování na Slezsko by se mohly stát tamní průmyslové aglomerace, je bezpředmětný, protože tento plynovod má plnit výlučně tranzitní funkci směrem do západní Evropy a není určený pro zásobování středoevropských trhů. Jeho napojení na centrální koridor ve Velkých Kapušanech vychází i z nákupních kontraktů, které Gazprom podepsal s některými odběrateli, i z tranzitního kontraktu s SPP, který je platný do roku 2008.
Zásadní kontrakt. Výsledky privatizace SPP mohou výrazně ovlivnit rozhovory o prodloužení nebo novém znění tohoto kontraktu. Gazprom na jeho základě smlouvy s SPP a Transgasem přepravuje přes Česko i Slovensko plyn pro Ruhrgas, Gaz de France a SNAM. Tyto společnosti tvoří na Slovensku i v České republice jedno konsorcium, které se uchází o privatizaci obou plynárenských podniků, přičemž jejich hlavním motivem je získat přímou kontrolu nad tranzitní cestou, kterou se přepravuje ruský plyn pro jejich potřeby. Stejnou motivaci má však i Wintershall, který je spolu s RWE Gas členem druhého privatizačního konsorcia. Rozdíl je v tom, že Wintershall nakupuje ruský plyn už přímo na slovensko–ukrajinské hranici ve Velkých Kapušanech a s SPP a Transgasem má uzavřené samostatné kontrakty na tranzit plynu až po Horu Svaté Kateřiny. RWE Gas plyn od Gazpromu nenakupuje. Zájem Gazpromu, který také oznámil svoji účast v privatizaci slovenského a českého plynárenství, je stejný jako v případě výstavby plynovodu Jamal–Evropa: dostat se co nejblíže ke svým zákazníkům v Evropě, v čemž by mu kontrola nad tranzitní cestou přes Slovensko a Česko výrazně pomohla. Případné připojení Gazpromu ke konsorciu Ruhrgas–Gaz de France–SNAM a jeho následný úspěch v privatizaci SPP a Transgasu by určitě vedl k tomu, že centrální tranzitní koridor přes Slovensko a Česko by zůstal prioritní cestou pro ruský plyn do západní Evropy.
Nebezpečný Balt. Výstavba plynovodního připojení na Velké Kapušany má i tu výhodu, že rezervní přepravní kapacita slovenského tranzitního systému dosahuje 30 miliard krychlových metrů. Takže toto připojení může současně sloužit jako obchvat Ukrajiny, a to v případě, kdyby nedošlo ke zvýšení dodávek ruského plynu do Evropy, ale jen k přesměrování, a tedy snížení jeho tranzitu přes Ukrajinu. Stejně tak může posloužit i pro zvýšení dodávek o zmiňovaných 30 miliard kubíků, což je po roce 2010 poměrně dost pravděpodobné. Zastavení privatizace Transgasu nebo SPP, případně její zmanipulování, však může nakonec vést Gazprom a jeho západoevropské partnery k urychlení práce na plánech výstavby plynovodu přes Baltické moře. Náklady na něj by sice minimálně trojnásobně překročily finance nutné na výstavbu propojení mezi plynovodem Jamal–Evropa a slovensko–českým tranzitním koridorem, ale jeho další provoz by už nevyžadoval náklady na tranzitní poplatky a různé politické tahanice. O těchto otázkách vedou Rusové intenzivní diskusi i na nejvyšší vládní úrovni s Finy, kteří projekt všemožně podporují. Výstavba Baltického plynovodu by jinak přicházela v úvahu až poté, kdyby se začala těžit nová plynová ložiska na Jamalu a hlavně v šelfu Barentsova moře. Jinou, lacinější možností je nestavět propojení mezi plynovodem Jamal–Evropa a Velkými Kapušany, ale ve smyslu staré mezivládní polsko–ruské dohody postavit druhou linii plynovodu Jamal-Evropa přímo až do Německa. Kdyby se takto zkompletovaly obě linie včetně kompresorových stanic, přes Polsko by na úkor Slovenska a Česka mohlo proudit už za několik let více než 60 miliard metrů krychlových plynu ročně.
