Pravidelné cvičení v rámci tzv. evropského semestru obsahuje i doporučení Evropské komise, co by členské země měly dělat: Country Specific Recommendations (CSR). Ještě ve čtvrtek večer byla česká složka prázdná, do mailové schránky mi avízo, že letošní CSR pro Česko jsou již v angličtině k dispozici, přistálo později. Podkladová analytická zpráva je ovšem k dispozici už od března, a doporučení Komise z ní vycházejí.
Spolu s publikacemi OECD Economic Surveys a dokumenty Mezinárodního měnového fondu v rámci pravidelných konzultací se členy tzv. Article IV Staff Reports patří reporty Komise ke třem autoritativním pohledům zvenčí na českou ekonomiku. Beru je jako povinné čtení - zrcadlo k makroekonomickým prognózám ministerstva financí a zprávám o inflaci a finanční stabilitě ČNB.
V drtivé většině případů se mezinárodní instituce ve svém hodnocení shodují, rozdíly jsou spíše v tom, jaké téma si daná instituce vzala do hledáčku a věnuje mu zvýšenou pozornost.
Co nikomu neuniklo, je vývoj na trhu rezidenčního bydlení v Česku, kde zvlášť Praha se dostala do opravdu nezáviděníhodné situace. Zatímco MMF vcelku nepokrytě lobbuje za pravomoci ČNB, aby mohla regulovat poptávku po hypotékách stanoveních poměrových ukazatelů, nejen pokud jde o přípustnou finanční páku, ale i příjem žadatele a je jeho schopnost splácet vzniklý hypoteční dluh (tzv. LTV, DTI a DSTI), všichni se shodují na tom, že fundamentální problém je na straně nabídky, zejména v růstových regionech, které mají kladné saldo přílivu obyvatel a navíc v nich klesla nabídka díky problémům s územním a stavebním řízením (hlavně Praha). Zároveň nikomu neuniklo, že stejné problémy se týkají i infrastrukturních staveb, což komplikuje dojíždění za prací.
Česko má sice tradičně vysokou míru investic do strojního vybavení ve srovnání s průměrem osmadvacítky, ale konvergence v produktivitě je o poznání pomalejší - přitom by tenhle typ investic měl mít přímější a rychlejší přenos do růstu produktivity, než třeba investice do dopravní infrastruktury. Proč tomu tak není, je jedna ze záhad, na níž jsem nenašell dobrou odpověď, byť ukazatel ICOR (incremental capital/output ratio) ukazuje, že sice dlouhodobě nadprůměrně investujeme, ale nedá se říct, že by to platilo i o průměrných tempech růstu.
Přečtěte si o nejistých makroekonomických předpovědích:
Bude dobře. Letos skoro na beton
Mimochodem, 40 procent veřejných investic je financováno z Bruselu, a tahle závislost na dávkách je nebezpečná, protože návyku se budeme těžko zbavovat, i když po roce 2023 nejspíš budeme muset.
Komise přikládá i odečet toho, co se z předchozích doporučení podařilo implementovat. Je zaznamenáníhodné, že v českém případě se od roku 2011 do loňska ze 70 procent doporučení podařilo naplňovat „alespoň částečně“ (at least some progress), přičemž plná implementace je bílou vránou s pouhými sedmi procenty (zahrnuto do těch 70 procent), zatímco ve 30 procentech byl pokrok omezený nebo žádný. Takže když přijde na lámání chleba, tak o nějakém „pilném eurohujerství“ nemůže být ani řeči, přičemž je jedno, kdo je u moci.
Pokrok v jedné oblasti bývá často vykoupen uklouznutím v jiné, takže se třeba zřídila Národní rozpočtová rada a přijala fiskální pravidla, ale zase se oslabila dlouhodobá udržitelnost penzijního systému. Zrušení autopilotu pro výpočet odchodu do důchodu v závislosti na prodlužování očekávané délky dožití a jeho nahrazení 65 lety s pravidelným přehodnocením je klasický příklad, je to zmíněno spíš jako konstatace.
Koneckonců, český politik není sám, kdo by chtěl být k současným seniorům a lidem v těsně předpenzijním věku vlídný, když ti, kdo půjdou do důchodu v roce 2070, nemají ani volební právo (pokud jsou vůbec na světě).
Totéž platí pro podmínek pro podnikání - kdekdo se jimi zaklíná, ale výsledky jsou nepřesvědčivé, protože časová náročnost při plnění daňových povinností meziročně vzrostla, a pokrok v elektronizaci celé veřejné správy je hlemýždí. Brusel to opět registruje, ale bez nějakého velkého důrazu.
Přečtěte si esej:
Keynesiánská cesta do pekel
Další evergreen je způsob, jakým daníme přechod mezi životem na podporách a návratem do zaměstnání, skok v efektivní daňové sazbě u nízkopříjmových domácností s jedním vydělávajícím členem je něco, na co se upozorňuje už tak od půlky devadesátek, kdy se u nás usadil daňový a dávkový systém. Problém trvá. Mimo jiné proto, že sociální a zdravotní pojištění má lineární průběh již od velmi nízkého příjmu, i když ve skutečnosti nejde o žádné pojištění, ale o daň.
Tohle sice Komise a mezinárodní organizace vědí, ale už v podstatě vzdaly ambice radit nám, ať se pustíme do nějaké ambicióznější strukturální reformy. Třeba že když je pojištění vlastně taky daň, pak můžete mít vlastně jenom jednu, uplatňovat jednotný základ a odečitatelné položky. Tohle velké zjednodušení ještě neznamená, že zrušíte třeba možnost výběru z více „zdravotních pojišťoven“ a klidně můžete posílat část z vybraných peněz na individuální, plně zásluhové důchodové účty. V případě seniorů si pak můžeme vyplácet základní rovný důchod, což je v podstatě „minimální zaručený příjem“ pro jednu část populace, po dosažení příslušného věku.
Nějaký reformní elán v Česku skončil, když politici zjistili, že jedinou odměnou za něj jsou prohrané volby. Že ho najdeme, tak o tom sním, když zrovna spím.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
