Zástupci členských i kandidátských zemí v Konventu přišli pod vedením Valéry Giscarda D´Estaigna s návrhem prvních šestnácti článků nové evropské (unijní) ústavy. Návrh je zahalen do nekonkrétních termínů typu sociální soudržnost, evropská solidarita, rovnost příležitostí, sociální ochrana, udržitelný rozvoj, různorodost, společná politika.
Zástupci členských i kandidátských zemí v Konventu přišli pod vedením Valéry Giscarda D´Estaigna s návrhem prvních šestnácti článků nové evropské (unijní) ústavy. Návrh je zahalen do nekonkrétních termínů typu sociální soudržnost, evropská solidarita, rovnost příležitostí, sociální ochrana, udržitelný rozvoj, různorodost, společná politika… Můžeme je číst doslova v každé druhé větě textu. Stávají se základem pro budoucí evropský newspeak. Hned první odstavec prvního článku napovídá, že návrh nepředstavuje krok k Evropě svobody a demokracii. Zmínka o Unii, kde by měly být „koordinovány politiky členských států“ a která by měla zajišťovat „určité společné pravomoci na federální úrovni“, je smutnou předzvěstí následujících odstavců, které v podstatě pohřbívají koncept Evropské unie jako společenství suverénních a dobrovolně kooperujících států. Ve třetím článku návrh dokonce smíchává dohromady několik částečně protichůdných cílů. A tak zatímco se můžeme dočíst o Evropě s „vyrovnaným ekonomickým růstem“, „svobodným obchodem“, „vysokou mírou soutěživosti“ atd., ve stejné větě vidíme tu samou Evropskou unii jako oblast s „trvale udržitelným rozvojem“ a „sociální spravedlností“. Věta končí poukazem na EU jako „ekonomickou a monetární unii zaměřenou na plnou zaměstnanost….“. K nedohledání je vysvětlení, jak může konvenovat snaha o svobodný trh a vyrovnaný ekonomický růst s cílením na plnou zaměstnanost a se současným pojetím sociální spravedlnosti, trvale udržitelného rozvoje a ostatních módních, ale jinak prázdných, výrazů. Následující věta stejného článku říká, že Unie by měla „zajišťovat ekonomickou a sociální soudržnost, rovnost mezi mužem a ženou, sociální ochranu a ochranu životního prostředí a taktéž rozvíjet vědecký a technologický pokrok včetně objevování vesmíru“. Představa bruselských úředníků-zákonodárců ustavujících jednotné standardy pro rovnost pohlaví, ochranu přírody atd. pro tak rozdílné země jako jsou Velká Británie, Slovensko, Švédsko či Řecko, je strašidelná. Devátý článek zpečeťuje navždy Evropu jako federaci, neboť po zavedení takového principu je de facto nemožné nastolený vývoj zvrátit: “ Ústava a právo přijaté unijními institucemi při vykonávání kompetencí jim ústavou svěřených budou nadřazeny právu národních států.“ Článek 14 mluví sám za sebe: “ Členské státy budou aktivně a otevřeně podporovat unijní společnou zahraniční a bezpečnostní politiku v duchu loajality a vzájemné solidarity. Zdrží se veškeré činnosti jdoucí proti zájmům Unie nebo hrozící podkopáním její účinnosti.“ Po přijetí takového článku ústavy již nikdo nebude moci zpochybnit směr, kterým se Evropa ubírá. Tím je absolutní federalizace s relativně malou rolí současných států. Bylo by dobré, kdyby si občané České republiky tyto skutečnosti uvědomili dříve, než přistoupí v červnu k volebním urnám.
