Česko nestihne schválit zákon o úřednících. Bez něj nebude moct čerpat dotace z Bruselu
V příštích sedmi letech by mohla mít Česká republika nárok na čerpání více než půl bilionu korun z evropských dotací.
Reálně však hrozí, že bruselské kohoutky zůstanou nějakou dobu uzavřené. A kdo ví, jestli z nich vůbec něco poteče. Evropě totiž vadí, že Česko nemá jako jediná členská země zákonem upravené podmínky pro pracovníky ve státní správě. To znamená legislativně zajištěný kariérní postup, způsob odměňování, vymezení osobní odpovědnosti a především ochranu dotyčných před politickým vlivem. Takzvaný zákon o úřednících, který připravovalo za tímto účelem Kubiceho ministerstvo více než dva roky, se s ohledem na politickou situaci, tedy s pravděpodobností hraničící s jistotou, nestihne přijmout, aby platil od začátku příštího roku. Navíc, i kdyby se ho podařilo protlačit, zřejmě by to k ničemu nebylo: zákon je podle většiny odborníků špatný.
Politici a kašpárci Proč Česko sužuje korupce a plýtvání veřejnými prostředky? Jednou z možných odpovědí, která se nabízí, je situace ve státní správě. Čeští úředníci nemají skutečný právní status, a to přesto, že jim to dvacet let zaručuje ústava. Důsledky jsou jasné. Kdykoli se na ministerstvech nebo v úřadech změní vedení, změní se obsazení vedoucích postů podle politického klíče. Pokud by měl nějaký úředník problém s korupčním prostředím, politikům nic nebrání ho jednoduše vyhodit a nahradit „loajálnějším“ kašpárkem. Státní úředníci navíc nemají zákonem stanovené mzdové podmínky, jsou často podpláceni a na druhé straně nemají téměř žádnou odpovědnost za svá rozhodnutí.
Seznam vlád, které se tvářily, jako by chtěly s právní anarchií v české státní správě něco dělat, se zhruba překrývá s počtem volebních období v naší novodobé historii. Patří mezi ně Nečasův kabinet, který s vypětím všech sil a za poměrně dramatických okolností připravil novou normu, takzvaný zákon o úřednících. Ten se stihl dokončit a schválit, ale díky nedávnému rozpuštění Poslanecké sněmovny s největší pravděpodobností nestihne projít parlamentem. A to je problém. V roce 2014 začíná nové programové (finanční) období Evropské unie čili dalších sedm let, během kterých se budou rozdělovat z bruselského rozpočtu nemalé peníze. Evropská komise přitom už několikrát naznačila, že bez služebního zákona žádné peníze nikam nepošle.
Nouzové řešení Existence právní úpravy pro personální působení státních úředníků je jednou z předběžných podmínek pro čerpání evropských fondů. „Je zcela evidentní, že zákon bude významným faktorem, na který Evropská komise bude klást důraz při vyjednávání,“ tvrdí Daniel Braun, první náměstek ministra pro místní rozvoj, který v těchto dnech usilovně vyjednává s Bruselem a je jedním z členů týmu, který připravuje půdu pro dotační politiku v dalších šesti letech.
Jak říká, je v intenzivním kontaktu s ministerstvem vnitra, které má ožehavou legislativu na starost. Od něj ale žádná velká naděje nepřichází.
„Ministerstvo vnitra jako zpracovatel zákona nemůže v tuto chvíli činit žádné relevantní kroky. Pokud jde o možné ohrožení čerpání finančních prostředků ze strukturálních fondů po 1. lednu 2014, tak aktuální politická krize představuje objektivní překážku bránící splnění požadavku Evropské unie,“ říká Břetislav Oliva, tiskový mluvčí ministerstva vnitra. Způsob, jak onen škraloup vyřešit i v paralyzovaném politickém prostředí, sice existuje, jde ale o cestu značně pochybnou, nejistou a vcelku snadno napadnutelnou. Rusnokova úřednická vláda by mohla zákon předložit Senátu jako takzvané „zákonné opatření“.
Jako takový by mohl platit už od ledna příštího roku s tím, že po volbách by ho musela posvětit nově obsazená sněmovna. Kromě toho, že její budoucí složení a politická vůle jsou otázkou pro křišťálovou kouli, by zákonné opatření mělo sloužit jako čistě nouzový prostředek.
Přijímat jeho pomocí tak zásadní normu, která má reformovat celou státní správu, si zřejmě nikdo netroufne.
„Měla by projít standardním legislativním procesem. Nějaké řešení narychlo, které by se nakonec ukázalo jako dlouhodobě neudržitelné, by celou situaci spíše zkomplikovalo,“ myslí si Braun.
Deset let odkládání Pokud by se přece jen nějaké to nestandardní hokuspokus řešení objevilo, pro bruselské úředníky by patrně stejně žádné velké terno neznamenalo. Zákon o úřednících je totiž všehovšudy špatný. Tvrdě ho kritizovala řada neziskových organizací a neprošel ani některými komisemi Legislativní rady vlády. „Ten zákon pouze konzervuje současný stav. Nic neřeší,“ říká Lenka Petráková z občanského sdružení Oživení. Přizvukuje jí i Braun, který s Bruselem jedná. „Je pravda, že k tomu vládnímu návrhu se kriticky vyjádřilo mnoho subjektů. Jednou z výhrad bylo již samo pojetí zákona, založené na soukromoprávní úpravě,“ vysvětluje Braun.
Na první pohled se zdá šokující, že zásadní zákon, o kterém se v Česku debatuje přes deset let a na kterém Kubiceho ministerstvo pracovalo téměř dva roky, nemá ve finále přijatelnou podobu. Detailnějším pohledem ale zjistíme, že zas tak velké překvapení se nekoná. Politici podle všeho řád ve státní správě nechtějí.
K čemu by jim byli nezávislí sebevědomí úředníci, navíc s odpovídajícím vzděláním? Komu bychom potom outsourcovali veřejné služby? Koneckonců to dokazuje i příběh podobného zákona z roku 2002.
Ten připravil resort ministerstva práce a sociálních věcí vedený tehdejším ministrem Vladimírem Špidlou v roce 2002. Zákon byl postupně schválen vládou, Poslaneckou sněmovnou a následně Senátem. Jak by také nebyl, když na jeho existenci už tehdy trvala Evropská unie a brala ji jako jednu z podmínek samotného přistoupení. Jenže tehdy čeští politici na Brusel vyzráli. Zákon sice schválili, ale jeho platnost odložili o dva roky. Když se onen nebezpečný deadline přiblížil, odložili ji znovu. A to samé opakovali posledních deset let dohromady šestkrát.
Díky, Brusele Česká republika tak má v současnosti zcela funkční zákon o státní službě, který neplatí.
„Starší zákon z té doby naprosto splňuje veškeré požadavky na odpolitizování a stabilizaci státní správy, snad až na mzdové parametry, ale to není nic, co by nešlo velmi jednoduše upravit,“ tvrdí Lenka Petráková. Naposledy platnost tohoto zákona odsunula Nečasova vláda s tím, že raději vytvoří novou normu. Už v tomto rádoby reformátorském gestu, na jehož konci stojí jen jeden zpackaný zákon o úřednících, se odráží symptomatický postoj politické scény ke státní správě.
Ministerstvo vnitra například tvrdilo, že 11 let starý zákon o státní službě by byl příliš drahý, konkrétně zmiňuje částku osmi miliard korun ročně. Jak ale upozorňuje Petráková, částku si resort tak trochu vycucal z prstu. Zákon počítá se vznikem Generálního ředitelství státní správy, které by mělo mít několik desítek pracovníků, což rozhodně tak gigantické částce neodpovídá. Naopak, v návrhu zákona o úřednících, který dnes leží u ledu, je jen velmi vágní vyčíslení nákladů, což je ostatně jeden z důvodů, proč s ním měla problém Legislativní rada vlády.
Úkolu spočítat, kolik by vlastně reforma státní správy stála, se na vlastní pěst chopila Jana Chvalkovská, známá česká ekonomka a členka poradní skupiny NERV. Ve své analýze dochází k tomu, že pokud bude zachován dnešní stav, do roku 2020 stoupnou náklady na pracovníky státní správy o 20 miliard korun. Přitom půjde stále o nefunkční a vůči podnikatelskému sektoru nekonkurenční prostředí. Sama v analýze tvrdí, že nejlepší variantou je konečně nechat vstoupit v platnost starý zákon o státní službě.
To bude možné nejdříve až od začátku roku 2015. Do té doby podle expertů hrozí, že Česká republika nebude moci rozjet čerpání v novém finančním období. „Po pravdě si začínám čím dál tím víc myslet, že když o ty peníze přijdeme, bude to jedině dobře. Nebudou se realizovat některé zbytečné projekty a situaci ve státní správě snad konečně začne někdo řešit,“ myslí si Lenka Petráková.
Čeští úředníci nemají skutečný právní status, a to přesto, že jim to dvacet let zaručuje ústava.
O autorovi| Tomáš Plhoň, plhon@mf.cz
