Hospodářský růst Číny brzdí nejen ekologická zátěž, ale především pokřivený trh a nespravedlivá podpora státních podniků
Nejvýznamnější hospodářskopolitické rozhodnutí roku 2013 bylo dost možná přijato v listopadu na třetím plénu ústředního výboru Komunistické strany Číny, jež se zavázalo, že „rozhodující“ roli v usměrňování čínské ekonomiky by měl získat trh.
Čína je dnes po Evropské unii největším světovým vývozcem a na globálním růstu se podílí asi z poloviny, takže rozhodnutí přijatá v Pekingu by na světovou ekonomiku mohla mít závažnější důsledky než ta učiněná v Berlíně, Bruselu či Washingtonu.
Jenže zatímco příklon k trhu a otevření se okolnímu světu umožnily Číně dosáhnout v posledních třech dekádách ohromujícího hospodářského pokroku, země teď možná dosáhla takové úrovně příjmů, že problémem už není „příliš málo trhu“. Na druhé straně některé klíčové problémy dnešní Číny vyžadují výraznější roli vlády.
EKOLOGICKÉ LIMITY RŮSTU Například znečištění vzduchu a vody lze řešit jedině posílením státních intervencí jak na ústřední, tak na místní úrovni. Zodpovědní činitelé nyní řešení tohoto problému prohlásili za vysoce prioritní a nelze příliš pochybovat o tom, že Čína má zdroje, aby si s ním poradila – stejně jako vytvořila největší výrobní sektor na světě. Boji proti smogu a znečištění vody nahrává silná stránka země: dostupnost obřích domácích úspor k ? nancování nezbytných investic do zařízení ke snižování emisí.
Dilema čínských vůdců spočívá v tom, že vyhovíli nutnosti silněji regulovat znečišťování životního prostředí a vybudovat související infrastrukturu, zkomplikují si dosažení svého cíle posunout ekonomiku rostoucí díky investicím a vývozu k modelu založenému na spotřebě. Jenže rozmach spotřeby by dnes problém znečištění ještě prohloubil. Vybalancování ekonomiky se proto kvůli naléhavější potřebě ekologických investic možná odloží.
Důkladnější státní dohled vyžadují i další oblasti hospodářství. Ponechajíli se ryze tržním silám síťová odvětví, jako jsou telekomunikace a rozvod plynu, elektřiny a vody, mají sklon stát se monopoly či oligopoly. Dobře řízené ekonomiky nedosahují vyšší míry blahobytu proto, že tyto sektory méně regulují, nýbrž proto, že účinná kontrola brání vzniku kartelů, čímž chrání spotřebitele.
Podobná úvaha platí i pro reformu státních podniků. Stěžejním problémem není ani tak forma vlastnictví (státní či soukromé), ale spíš nutnost zajistit, aby tyto podniky fungovaly v souladu s tržními principy a v konkurenčním prostředí. Evropská zkušenost to potvrzuje. Římská smlouva, která v roce 1957 založila společný trh, mezi státními a soukromými podniky nerozlišovala, třebaže rozsáhlé hospodářské sektory (většina uhelného a ocelářského průmyslu, v řadě zemí bankovnictví) byly tehdy ve státních rukou. Namísto toho smlouva zavedla pravidla vnitřního trhu, která vládám znemožnila své ? rmy nespravedlivě zvýhodňovat.
ROVNÝ TRH A INVESTICE Zákaz státní podpory v Evropě zcela změnil hru, protože přinutil státní podniky, aby soutěžily na rovném hřišti, a začaly tedy fungovat stejně efektivně jako jejich domácí či zahraniční konkurence. Jakmile už místní politici nemohli státní podniky využívat ke svým účelům, většina členských zemí usoudila, že mnohé z nich lze vlastně privatizovat. Zeštíhlení sektoru státních podniků si samozřejmě vyžádalo určitý čas, ale směr vývoje byl vždy nepochybný, jelikož zahraniční i domácí konkurenti státních podniků se přirozeně stali silnou politickou oporou důrazného dohledu Evropské komise nad státní podporou.
I v Číně jsou dnes klíčovým problémem pravidla, za kterých státní podniky fungují.
Místo rozsáhlé privatizace by snad bylo lepší omezit státní podporu a dát konkurenci legální možnost žádat odškodné, pokud státní podpora pokřiví konkurenční boj.
Oblastí, která oprávněně přitáhla nejvíce pozornosti, je finančnictví. Ve většině vyspělého světa investice tvoří něco málo přes 15 procent HDP, ale v Číně se jedná o téměř 45 procent. Pro Čínu jsou tedy ? nanční trhy ještě důležitější než pro USA či Evropu a existují jasné známky toho, že produktivita investic se v Číně rychle propadá.
Hlavní pilíř plánovaných reforem čínského ? nančního sektoru – liberalizace úrokových sazeb – nemusí tento problém vyřešit.
Principiálně by vyšší úrokové sazby u půjček měly pomoci nadměrné investice zmírnit.
Jenže v systému s mnoha – často implicitními – vládními zárukami nejsou ty nejefektivnější podniky vždy ochotné a schopné zaplatit za půjčku vyšší cenu. Liberalizace úrokových sazeb může vést pouze k tomu, že držitelé státních záruk přeplatí menší a efektivnější podniky, což vyústí v ještě horší alokaci kapitálu. Což naznačuje, že ? nanční liberalizace může být nebezpečná, nebudouli pro státní podniky platit přísná rozpočtová omezení.
Nejvýkonnější motor globálního hospodářského růstu prostě nepotřebuje „více trhu“.
Potřebuje pevnější regulatorní rámec, který zajistí, že tamní trhy maximalizují efektivitu a společenský blahobyt.
O autorovi| DANIEL GROS, Z angličtiny přeložil David Daduč ředitel bruselského think tanku Centre for European Policy Studies
