Kapitola LXIV
Gazprom a Maďaři * Masaryk a mýto * Mlčící většina a peníze
GAZPROM A MAĎAŘI
„Hrozí nebezpečí, že Maďarsko bude opět zařazeno mezi země, kde převažuje vliv Ruska. Nejde o vojenskou okupaci, ale o získávání vlivu v hospodářské oblasti. Vláda tuto hrozbu možná nevnímá, nebo vnímá, ale neobává se jí, a navíc se zdá, že tento nebezpečný vývoj dokonce podporuje. Energetická závislost se v příštích letech stává klíčovou otázkou a uzavírají se takové (někdy otevřené, jindy utajené) dohody, které Maďarsko postupně proměňují ve vystrčenou ekonomickou baštu Ruska. Z pohledu východu jsme poslední země, která rezignovala na vlastnictví energetických distribučních sítí, jež z hlediska národní bezpečnosti a strategie mají neodhadnutelnou hodnotu. Aby bylo jasno: nechceme být nejzábavnějším barákem Gazpromu,“ prohlásil letos v lednu bývalý maďarský premiér a šéf konzervativní opoziční strany Fidesz Viktor Orbán.
Maďarsko se tedy opět stane nejzábavnějším barákem. Tento termín vymyslel jistý západní novinář asi před třiceti lety, když srovnával poměry v satelitních státech sovětského impéria. Nazval tenkrát Maďarsko nejzábavnějším barákem v komunistickém lágru, což znamenalo, že Maďaři žili lépe než Češi, Slováci, Poláci, Rumuni, Bulhaři či východní Němci.
Maďaři jsou dnes na tom ze všech zmíněných národů nejhůře. Za prvé proto, že se nejzábavnějším barákem v komunistickém lágru mohli stát jedině kvůli tomu, že tamní komunisté zvyšovali životní úroveň lidí pomocí obrovských zahraničních dluhů. A za druhé se není důvod současné úrovni divit proto, že zemi již dlouhá léta vedou a ještě dlouho budou vést postkomunisté (nyní) v čele s vysokým funkcionářem někdejší komunistické mládežnické organizace Ferencem Gyurcsányem.
Orbán se mýlí. Maďaři mají velkou šanci, aby opět byli v něčem výjimeční, zvlášť v době, kdy má maďarský hokej ve světě lepší výsledky než fotbal. Není třeba být zbytečně skromný. A co na tom, když se dnes o této zemi bude psát jako o nejzábavnějším baráku Gazpromu?
JAN MASARYK A MÝTO
O nutnosti regulovat kamionovou dopravu není sporu. Diskuse je o způsobu a míře její regulace. Zelení drží koncept kdysi vyzkoušeného celovíkendového „zaracha“ pro všechny kamiony. To se jiným nelíbí, protože pak kamiony zahušťují již tak přecpané silnice během všedních dnů. Navrhují naopak využívat dobu nejmenší dopravní frekvence (zhruba od páteční, respektive sobotní půlnoci do sobotního, respektive nedělního poledne) k tomu, aby propuštěním nahromaděných kamionů ulevili dopravě v pracovních dnech. Na to jiní mohou argumentovat, že zvýší-li se průchodnost naší dálniční sítě, bude jistě vbrzku opět plně využita se všemi negativními důsledky.
Zdá se však, že existuje jakási střední cesta, s využitím moderních elektronických technologií lehce realizovatelná: výrazně odstupňované mýto. Čím (statisticky) větší dopravní špička, tím vyšší mýto. A naopak. Jasně stanovené sazby v jasně stanovené dny a hodiny. Kdo má rychle se kazící zboží, připlatí si. Kdo šetří, počká si. Neviditelná ruka trhu se tomu také říká.
Doufejme tedy, že odpovědní činitelé a státní správa vyhodnotí tuto střední cestu jako schůdnou a nezachovají se k motoristické veřejnosti ve smyslu jiné, Janem Masarykem oblíbené definice „střední cesty“, kterou vysvětloval na následujícím příkladu. Na Moravě přijde za sedlákem syn toho sousedního a povídá: „Dobrý den stréco. Posílá mě tata. Potřebuje půjčit koňa.“ Sedlák si v duchu říká: „Když mu ho půjčím, tak mně ho sedře. Když mu ho nepůjčím, řekne, že jsem sviňa. Musím vymyslet nějakou zlatou střední cestu.“ Chvílí přemýšlí a pak řekne: „Synku, řekni tatovi, ať mně políbí prdel.“
MLČÍCÍ VĚTŠINA A PENÍZE
Novodobá filozofie byznysu v postkomunistických zemích zní: když někdo někomu dává peníze, je to dobrá věc, nezáleží na tom, za co ty peníze dává. Mlčící většina je v tomto případě úžasně tolerantní, protože ctí toho, kdo peníze má. Mít pozemek v České republice a na něm chátrající sklad, vzít peníze - od byznysmena z bohatší části Evropy - za to, že u vás uskladní svůj odpad, co je na tom odsouzeníhodného? Navíc ti, co sem odpad vozí, tvrdí, že jejich cílem je recyklace, což není pravda, ale z úst evropského podnikatele to zní moc hezky.
Česká politika zhruba od přelomového roku 1998 stále razantněji přebírá tuto novou podnikatelskou filozofii. Udělám cokoli, ale základní otázka je, co za to? Zdá se, že takovou cestu razí v kauze radar i někteří exponenti sociální demokracie: americkou protiraketovou základnu momentálně nepodporujeme, ale když nám ODS nabídne adekvátní protihodnotu, hned změníme názor.