Od roku 2001 mají čeští věřitelé proti dlužníkům, kteří neplní závazky, možnost využívat exekucí. Statistiky dokazují, že se to už naučili: zatímco za celý rok 2003 bylo zahájeno 132 469 exekucí, jen za prvních osm měsíců tohoto roku jich bylo nově nařízeno 109 312. V meziročním porovnání to je vzrůst o 41 %.
Nejčastěji podávají návrhy fyzické osoby - jde o zhruba 70 % všech návrhů. Mezi osobami právnickými dominují státní instituce jako VZP či ČSSZ, hodně se na exekutory obracejí i městské policie nebo dopravní podniky. Dnes se tedy věřitelé již v drtivé většině případů obracejí na soudní exekutory a je naopak znát zřetelný odklon od podávání tzv. „návrhů na výkon rozhodnutí“ přímo k soudům. Domáhat se práva cestou exekuce je ovšem značně zdlouhavé, především proto, že povinní (tj. ti, proti kterým je exekuce vedena) využívají všech možností jak exekuci oddálit. Proto je stále velký rozdíl mezi počtem exekucí zahájených a ukončených. Například v roce 2003 bylo nařízeno 132 tisíc exekucí, ale ukončeno pouhých 45 tisíc, letos (za období leden-srpen) je tento poměr dokonce 109 a 13 tisíc případů. Ve své podstatě je exekuce vynuceným uspokojením majetkových nároků věřitele vůči dlužníkovi, což může být osoba fyzická i právnická. Dojde k ní na základě soudního rozhodnutí, které se opírá o některý z tzv. exekučních titulů (vykonatelné rozhodnutí soudu, notáře, jiných státních orgánů apod.). Exekuce se provádí přesně stanovenými způsoby: srážkami ze mzdy či jiných příjmů, přikázáním pohledávky (například příkaz bance, kde má dlužník depozitum, k vyplacení konkrétní částky), prodejem movitého a nemovitého majetku či podniku. Odměnu exekutora, kterého určuje soud (jde o usnesení o výkonu exekuce), hradí vždy povinný a činí 15 % z vymáhané částky do tří milionů korun (minimálně však 3000 Kč), resp. 10 % při výši mezi třemi a 40 miliony korun, resp. 5 % v rozmezí od 40 do 50 milionů korun. Při vymáhání částky nad 50 milionů korun náleží exekutorovi odměna ve výši 1 %.
