Extrémní investice v zemi

Neuvěřitelný vývoj od...

… kriminálního kapitálu k čilému vynakládání financí. Vydrží současný boom?

„Jedete si tam pro trochu koksu?“ ptá se taxikář, když mě vysazuje u mezinárodního letiště v Newarku, odkud mám podniknout šestihodinový let do Bogoty. Zubí se na mě ve zpětném zrcátku, jako by právě řekl ten nejlepší vtip na světě. „Jako Scarface,“ pokračuje s poukazem na film s Al Pacinem . Přechází na pákistánsko-latinský gangsterský dialekt: „Seznamte se s mým malým kamarádem! Prásk! Prásk!“ Podává mi moje zavazadla a připomíná mi, abych před cestou, na níž mě čeká jistá smrt, zavolal své matce a usmířil se s Všemohoucím. „Jste blázen, příteli.“
Cestovat do Kolumbie a popsat investiční zázrak, jenž tam nastává, se o několik týdnů předtím zdálo být naprosto logické. Všechny statistiky křičí: „Do toho! Do toho!“ protože od října 2001 kolumbijský akciový trh vzrostl čtrnáctkrát. Přímé zahraniční investice a kapitálové toky se více než zdvojnásobily a ceny nemovitostí v mnoha oblastech ztrojnásobily. Generální ředitel Citigroup Chuck Prince dokonce odstartoval své únorové „světové turné“ v Bogotě, kde tato banka buduje pobočky a latinskoamerické kontaktní centrum. Když ale většina Američanů slyší slovo Kolumbie, pomyslí na medellínského drogového bosse Pabla Escobara. A na potulná polovojenská smrtící komanda. A na rychlé motorové čluny naložené kokainem, které mají namířeno do Miami.
Bankéři mě ujistili, že v této zemi se 42 miliony obyvatel se poměry výrazně zlepšují. Avšak až teď, kdy nastupuji do nacpaného Boeingu 737 směr Bogota, poprvé skutečně cítím intenzivní zájem o investice v Kolumbii. Všímám si nejméně dvaceti pasažérů v oblecích včetně Švéda zatíženého laptopem a sedícího vedle mne, který staví menší luxusní hotel v krásném městě Cartageně ze 16. století na severním pobřeží.
Investoři jako tihle navštívili v posledních letech mnoho exotických míst. Překvapivý vzestup Kolumbie podpořily dva obecnější trendy: obrovské množství peněz proudící globálními trhy a zvyšující se tolerance investorů vůči riziku. Hotovost nejprve plynula do zemí BRIC (Brazílie, Ruska, Indie a Číny). Pak tekla do riskantnějších sekundárních destinací, jako jsou Turecko a Polsko, a loni se drala do Vietnamu. V současnosti se peníze valí do třetí řady zemí plných politických a ekonomických problémů, kde ani zákonnost není žádnou daností.

Index důvěry.

Můžeme jim říkat extrémní, nově vznikající trhy. Kombinovaný index hraničních trhů Standard & Poor’s a IFCG obsahující 22 takových destinací, mezi něž patří investiční kuriozity jako Libanon, Pobřeží slonoviny a Bangladéš, vzrostl v posledních pěti letech bezmála o 400 procent. Otázkou je, zda tyto vznikající trhy mají všechno potřebné, aby využily přelétavého nadšení obchodníků hedgeových fondů a dalších investorů k dlouhodobému ekonomickému rozvoji.
Nicméně Kolumbie je tak extrémní, že se ještě nedostala ani do indexu hraničních trhů. Tamní akciový trh má úhrnnou kapitalizaci pouhých 59 miliard dolarů. V tomto paralelním investičním světě hrají výnosové ukazatele druhé housle a do popředí se dostávají nepřesné míry, například confianza, což znamená důvěru a víru, ale přesněji lze toto slovo popsat jako obecné vědomí, že lidé mohou bezpečně podnikat a bez úhony žít běžným životem. Hrstka analytiků na Wall Street, která se zabývá Kolumbií, dodává svým klientům diagramy zaznamenávající výskyt vražd a únosů.
Prezident Álvaro Uribe, který nastoupil do úřadu v roce 2002 po téměř pěti desetiletích občanské války, v níž proti sobě stáli marxističtí partyzáni a pravicová smrtící komanda, udělal z termínu confianza svůj překlenovací cíl. Ve velkých městech výrazně poklesl počet vražd a únosů, což se příznivě odrazilo v investicích do všeho možného, od akcií až po nemovitosti. „Ručím za to, že kdybyste graficky znázornili snižování počtu únosů a růst investic, vzájemný vztah by byl jedna ku jedné,“ ujišťuje Ben M. Laidler, šéf výzkumu andských zemí u společnosti UBS Pactual.
Na kontinentě, jehož hospodářské dějiny se vyznačují kiksy, jsou silné základy Kolumbie velmi nápadné. Její ekonomika, která představuje 130 miliard dolarů a je první na světě v produkci kávy, ropy, textilií a květin, roste o 6,8 procenta ročně, tedy o celé dva body rychleji, než je latinskoamerický průměr. V posledních deseti letech Kolumbie srazila míru inflace z osmnácti na pět procent a od té doby, co byl Uribe zvolen, se nezaměstnanost snížila ze šestnácti na třináct procent. Země nikdy nebyla pozadu ve splácení svého dluhu ani nezažila hyperinflaci. A rozšiřuje se tam podnikatelské myšlení. Zadáte-li na Googlu dotaz na vyhledávání podle zeměpisné polohy, uvidíte, že na jednoho obyvatele se nikde na světě více nevyhledává jméno nedávno zemřelého guru managementu Petera Druckera než v Bogotě. Co je na druhém místě? Medellín.
Ano, Medellín. Tato bývalá světová metropole vražd, která má 2,4 milionu obyvatel, znovu získává postavení centra obchodu, kde má regionální úřadovny nejen rostoucí počet nadnárodních společností, například Philip Morris, Toyota či Renault, ale i globálně zaměřené kolumbijské firmy, jež tvoří 70 procent burzovní hodnoty v zemi. Staví se tady více výškových budov než na Manhattanu a v Los Angeles dohromady.
To všechno - burzovní výnosy, rozvoj, zvyšující se životní úroveň - se však odvíjí od slova confianza. Pohled cizinců na Kolumbii jako na zločineckou, rozpolcenou zemi plnou násilí se nezmění rychle. Ministr obchodu Luis Guillermo Plata přiznává: „Proč bych měl investovat v nějaké zemi, kam nemohu jet?“
Po nástupu do stísněného prostoru taxi, které mě odváží do hotelu, se mi vtírá na mysl proslulá „milionářská okružní jízda po Bogotě“, úsek silnice, kde předem domluvení taxikáři a zloději kdysi vozili pasažéry od bankomatu k bankomatu, aby vysávali jejich bankovní účty. A pak jsou tu drogy. Kolumbie je dosud producentem většiny kokainu na světě, což znamená pokračující krizi, která přitahuje stálý přísun vojenské a finanční pomoci USA. Dokonce i korporátní zločin tu má vražedný podtext. Nedávno se dostal do zpráv banánový obr Chiquita Brands International se sídlem v Cincinnati, protože přiznal, že zaplatil 1,7 milionu dolarů výpalného jedné kolumbijské polovojenské skupině, kterou má Washington na seznamu zahraničních teroristických organizací.
Jsem tu, abych zjistil, zda rodící se akciový trh Kolumbie může dále růst, mohou-li jeho finanční a fyzické infrastruktury pojmout příval investic a jestli se může ujmout akciová kultura.
V centru všeho je prezident Uribe. „Musíme své zemi znovu získat mezinárodní důvěru,“ sděluje mi ve svém silně střeženém uzavřeném areálu v historickém centru Bogoty, plném španělské koloniální architektury. Přístupu k Uribemu předchází hodina bezpečnostních kontrol a mrazivých pohledů strážných vyzbrojených samopaly s nasazenými bajonety.
Čtyřiapadesátiletý Uribe je ve stále levicovější Latinské Americe raritou. Tento prezident pravicově středové orientace, kterého podporuje přes 60 procent obyvatel, dosáhl v roce 2006 drtivého vítězství na druhé volební období poté, co upravil ústavu, aby mohl znovu kandidovat. Uribe zná dějiny násilí v Kolumbii z první ruky. Před deseti lety byl guvernérem medellínské provincie a v roce 1983 mu únosci zavraždili otce. Tento někdy zarputilý čelný představitel vytlačil většinu překupníků drog a levicových partyzánů z městských center, ačkoli pořád ještě ovládají odlehlé regiony.
V Kolumbii se však vynořila obvinění, že sám prezident má vazby na pravicové polovojenské síly, které povraždily stovky lidí, mezi nimi odborové aktivisty. Dne 14. května bylo uvězněno 20 kolumbijských zákonodárců a podnikatelů, kteří byli obviněni v souvislosti s tímto skandálem. Mezitím přišli o místo kolumbijský policejní prezident a šéf policejní zpravodajské služby kvůli údajnému nezákonnému odposlechu opozičních politiků a novinářů. Uribe vehementně popírá jakoukoli osobní spojitost s celou aférou (viz Původce změny).
Přestože je posedlý právním pořádkem, nikdy nepouští příliš ze zřetele ekonomiku. „Stát je nejvýznamnějším soukromým podnikem,“ tvrdí, „a veřejnost je jako svět akcionářů.“ Javier Vargas, kolumbijský bankéř pracující u Credit Suisse, slyšel tuto myšlenku od Uribeho mnohokrát. „Mluví jako někdo, kdo svou zemi nabízí a prodává,“ uvádí, „klíčová je pro něho důvěra investorů.“ V květnu navštívil Uribe Washington, kde se setkal s příznivci v Bushově administrativě a lobboval u demokratických členů Kongresu pro dohodu o volném obchodu mezi oběma zeměmi. Demokraty Uribe znepokojoval od té doby, co se vynořila nedávná obvinění. Ovšem Kolumbie je rozhodujícím strategickým spojencem na stále nepřátelštějším kontinentě. Sousedí s Venezuelou Huga Cháveze a doleva směřujícím Ekvádorem. Od roku 2000 poslal Washington Kolumbii pomoc pěti miliard dolarů včetně loňských 650 milionů. Více dostávají jen Irák, Egypt, Afghánistán a Izrael.
Pro Uribeho má dohoda rozhodující význam, a to z hlediska hmatatelných i perspektivních ekonomických přínosů. Už investoval mnoho politického kapitálu, protože od té doby, co nastoupil do úřadu, navštívil Spojené státy nejméně pětadvacetkrát. Získání plných výhod volného obchodu s USA by hodně prospělo posílení křehké důvěry investorů, o kterou se Uribe stará, kdežto neúspěch by uškodil jeho prestiži. Uribeho snahu oceňují všichni, od předních osobností až po taxikáře. „Investování tady výrazně ovlivňují zlepšující se fyzická bezpečnost a snižování rizika podnikání,“ míní Alexander P. Kazan, který se u společnosti Bear Stearns zabývá latinskoamerickou strategií, „jejich důležitost nelze vlastně zveličit.“

Ospalá burza.

Jednoho chladného dubnového rána se vydávám do rušné finanční čtvrti v Bogotě. Za řevu motocyklových motorů a v mlze výfukových plynů z autobusů se čtvrť hemží mladými odborníky, kteří usrkávají tintos - mrňavé šálky černé kávy - a hovoří přitom do hypermoderních mobilů. Ti, kdo nemají takové štěstí, prodávají na každém přechodu i uprostřed ulic občerstvení, cigarety a telefonní karty z použitých dětských kočárků, drsných připomínek obrovských rozdílů v této chudé zemi.
Uprostřed jedné hladké kancelářské budovy je ultramoderní hala, kde pracuje kolumbijská burza, Bolsa de Valores. Je technologicky špičkově vybavena, ale s NASDAQ by si ji nikdo nespletl. Kolem kulatého stolu sedí jen dvanáct lidí, kteří upřeně zírají do plochých monitorů v prostoru ne větším než konferenční místnost v hotelu řetězce Best Western. Je tu takové ticho, že by si člověk mohl myslet, že přišel na zkoušku při přijímacím řízení do manažerského programu MBA. Ptám se žertem, zda jsme si nespletli místo. Náš fotograf nahlas uvažuje, jestli má vůbec vybalit svou výbavu.
„Jsme na místě,“ oznamuje Jaime Sarmiento, čtyřiatřicetiletý ředitel burzy pro komunikaci, vědom si chvíle rozčarování. Ukazuje na burzovní dálnopis, světelnou LCD tabuli: „Ví někdo, jak se to zapíná?“ Burzovní specialisté se připravují na památeční fotografování. Vybírají svého staršího kolegu s knírem, aby se posadil na vyvýšenou židli uprostřed kruhu a pohyboval se, jako by usměrňoval proud nabídek. Popravdě řečeno, každý jen čeká na jednu hodinu po poledni, kdy obchodování končí a všichni vyrážejí na oběd. Když se zeptám, zda tak brzký konec není pozůstatkem španělské siesty, dostane se mi strohé odpovědi, že je to čistě důsledek malého objemu prováděných transakcí. Sarmiento nás bere o patro níž, aby s námi prošel restaurací, nóbl místností projektovanou jako velmi živé a rušné místo setkávání burzovních makléřů. Dnes tu sedí dva nebo tři muži, kteří si čtou noviny v blažené nevědomosti o existenci několika číslic, které se mihotají na nástěnném displeji nad nimi.
Taková ospalost je v rozporu s úžasnou volatilitou trhu. To je hlavní paradox extrémních nově vznikajících trhů. Při tak malém počtu kupujících a prodávajících se z malých zvýšení rychle mohou stát výrazné nárůsty a ta nejnepatrnější snížení mohou vést k bolestivým debaklům. Po zaznamenání zvýšení o 125 procent v roce 2005, druhého největšího na světě, Bolsa během dvou měsíců střemhlav spadla o 45 procent při ochabnutí nově vznikajících trhů koncem loňského jara, což byl druhý nejhorší propad na zeměkouli. Od té doby vyskočila o 75 procent; jen 15. června 2006 index získal 16 procent. V letošním roce je o pět procent níže.
Všechna ta proměnlivost jen potvrzuje nedůvěřivost většiny místních obyvatel, kteří se vyhýbají zásobám vládních obligací. Ty v současnosti vynášejí jen šest procent, což je třetina výnosu z období před osmi lety. „Široká veřejnost si prostě na akcie ještě úplně nezvykla,“ konstatuje Rodrigo Jaramillo, generální ředitel největší kolumbijské makléřské firmy Interbolsa a bývalý předseda burzy. Poukazuje na to, že v roce 2006 si místní akcie koupilo méně než 70 000 Kolumbijců.
Dokonce i lidé, kteří se živí investováním, se zdráhají kupovat kolumbijské akcie za své vlastní peníze. „Rád investuji do mladých krav,“ přiznává šestadvacetiletý soukromý investiční poradce v košili s klasickým límečkem a kravatou Hermès mezi sousty empanady v bufetu poblíž burzy. Oči se mu rozzáří, když vysvětluje, že mu jeho strýc dal nějaké peníze na investice do jalovic a tato spolehlivá příležitost mu v poslední době vynášela ročně 20 až 30 procent. Proč fušovat do rizikových akcií, ptá se, můžete-li mít stálé výnosy z rodinného ranče? „Financuji krávy do doby, než jsou - jak se to říká? - ocejchovány,“ říká s příšerným úšklebkem, když mluví o dni, kdy jsou zvířata prodána v dražbě a on shrábne zisk.
Místní investoři se však skokově vzpamatovávají. Ohromuje mě, kolik dvacátníků a třicátníků v Bogotě stojí v čele podnikatelského a občanského života: jsou generálními řediteli, finančními manažery, majiteli restaurací, dokonce i ministry. Kolumbijská nová elita, mladá a vzdělaná, by se mohla uplatnit kdekoli na západní polokouli. Před deseti lety by nebyly pochybnosti, že skončí v cizině. Před pouhými čtyřmi lety v bogotském klubu El Nogal, populárním nočním podniku, bomba nastražená v automobilu jednou levicovou povstaleckou skupinou zabila 36 lidí. Avšak El Nogal je oblíbenější více než dříve. Přes všechny psy cvičené na vyhledávání bomb je skoro nemožné se tam dostat i ve všední den večer. Obyvatelé Bogoty považují tento klub za metaforu své nezdolnosti.
Pozval jsem několik mladých odborníků na oběd do restaurace Balzac, jejímž vzorem je módní manhattanský Balthazar. José María de Valenzuela, který nedávno získal titul MBA na institutu INSEAD ve Francii, si zapaluje cigaretu a přemítá o tom, čeho dosáhl. „Existovala jen malá možnost, že se ocitnu zpátky tady,“ přiznává. V současnosti dvaatřicetiletý Valenzuela, který napsal svou absolventskou práci před deseti lety na Brownově univerzitě, se specializoval na to, co by bylo možné označit za nouzové investování. „Lidé se báli vyjet z města,“ vzpomíná na mentalitu obležení před sedmi nebo osmi lety, kdy vystrašené rodiny hledaly únik na jeho minigolfovém hřišti v Bogotě, „nemovitosti se daly kupovat jen za cenu daní.“ Právě to Valenzuela dělal, než je prodal při realitním boomu a výnosy investoval do trhu, o němž se spolu se svým bývalým profesorem financí správně domníval, že bude startem k býčímu trhu s akciemi. Loni v létě Valenzuela vložil tyto zisky do partnerské spolupráce s obchodní firmou HenCorp Futures se sídlem v USA a vzniklá společnost nabízí měnové strategie zahraničním investorům – což je velmi významný stavební kámen zahraniční účasti na kolumbijském trhu. Akcie kótované na kolumbijské burze je možné kupovat přímo jedině za pesa a cizinci tu nenajdou kolumbijské vzájemné fondy, které by hrály čistou hru.
Příští odpoledne mířím na Valenzuelovo doporučení do restaurace Harry’s Bar ve snobské bogotské čtvrti připomínající Russian Hill v San Francisku. Za zvuků cinkajících sklenic s vínem si ženy s blond melírem ve vlasech a výrazně oblečení muži vybírají z talířů se zprudka opečeným tuňákem a argentinským hovězím. Večer tento podnik často obsadí herci, fotbalové hvězdy a diplomati. Když majitel zahlédne můj reportérský zápisník, zastavuje se u mě. „Prosím, sdělte Americe, že nejsme banda drogových dealerů, kteří na sebe střílejí ze stromů,“ vyzývá mě.

Rozruch kolem kávy.

Dovnitř vchází můj host od oběda Felipe Gaviria, chlapecky vypadající finanční manažer, o němž mluví všichni investoři „chytrých peněz“. V roce 1997, když mu bylo třiadvacet, byl Gaviria povýšen do funkce šéfa měnových obchodů v jedné malé bance v Cali. O dva roky později odjel na obchodní školu do Barcelony. Do Kolumbie se vrátil v roce 2002, když byl zvolen Uribe, neboť cítil, že přišla ta pravá chvíle, aby se kupovaly kolumbijské nemovitosti a vsadilo se na to, že peso posílí vůči dolaru. V současnosti má pod dohledem penzijní aktiva ve výši tří miliard dolarů pro španělskou banku Grupo Santander. Je obecně známo, že se o Gaviriu ucházejí přední investiční banky a hedgeové fondy. „Přijímám každého,“ říká zdrženlivě.
Vzhledem k tomu, že se do rostoucí ekonomiky valí více peněz, Gaviria přiznává, že netrpělivě čeká na další lokální investiční možnosti. Naštěstí pro něho jsou některé velké možnosti už za dveřmi. Společnost Procafecol, jež má zásluhu na proslulosti kaváren Juan Valdez, učinila odvážný krok a nabízí své akcie na burze. Z tohoto kroku mají nezvykle užitek tisíce venkovských caficultores neboli pěstitelů kávy, kteří jsou členy Národní federace kolumbijských pěstitelů kávy. Nedávno se k nim přihrnula armáda finančních poradců vyslaných na venkov. „Vaše prioritní akcie vás upřednostňují v dividendách před obyčejnými investory,“ píše se v nabídkovém dopise tištěném na drahém lesklém papíře, což jako by zesměšňovalo kosmopolitnější akcionáře třídy B.
Opravdovou změnu hry by mohla přinést primární emise akcií v ceně čtyř miliard dolarů, kterou nabízí státní ropný koncern Ecopetrol, jeden ze čtyř největších jihoamerických ropných podniků. Jeho akcie by se mohly rychle dostat do nejširšího vlastnictví na burze. A protože kolem nich krouží američtí bankéři, na obzoru by mohla být kótace na newyorské burze. Jedinou další kolumbijskou společností kótovanou v USA je v Medellínu sídlící Bancolombia, jejíž akcie v posledních pěti letech vzrostly dvacetkrát.
Wall Street dělá všechno pro to, aby se na kolumbijské vlně svezl. V roce 2005 společnost SABMiller převzala za rekordní sumu 7,8 miliardy dolarů největší kolumbijskou pivovarnickou firmu Bavaria. Při této akvizici jí radily společnosti Merrill Lynch, JPMorgan Chase, Lehman Brothers, Morgan Stanley a Citigroup. Banka ABN Amro loni radila při prodeji kontrolního balíku akcií jedné klíčové rafinerie ropy v ceně 657 milionů dolarů švýcarské společnosti Glencore International. „Do Kolumbie přicházejí další a další investiční banky,“ konstatuje Eric Newman, rodák z Bogoty, kterého nedávno přetáhla z banky Lehman Brothers investiční společnost Morgan Stanley, aby se zabýval Kolumbií pro její miamskou divizi zaměřenou na oblast soukromého bankovnictví v Latinské Americe. Newman jezdí do Kolumbie dvacetkrát ročně.
Přední kolumbijské společnosti si teď vedou lépe nejen doma, ale rozšiřují svou činnost i do zbytku Latinské Ameriky a ještě dále. Společnost s názvem Chocolates, což je v zásadě kolumbijská obdoba potravinářské firmy Kraft Foods, v současnosti expeduje své výrobky do Los Angeles a na americký jihozápad. Argos, nejvýznamnější kolumbijský výrobce cementu, kupuje závody v Arkansasu, Georgii, Severní Karolíně a v Texasu. Společnost Bancolombia nedávno získala největší salvadorskou banku.
Jednou ze známek lepších časů v Kolumbii je náhlá rána osudu, která dopadla na firmu podnikající pod názvem „krejčovství neprůstřelných oděvů“. Miguel Caballero šije obleky a další druhy oděvů, jež jsou tak pevné, že odolávají kulkám. V jeho oděvním závodě ve zchátralé čtvrti Bogoty je galerie snímků slavných zákazníků včetně hvězdy akčních filmů Stevena Seagala a prezidenta Uribeho a dále lesklé fotografie, na nichž Caballero pálí z pistole na těla zaměstnanců oblečených do neprůstřelných vest. Před deseti lety, jak sám uvádí, jeho firma prodávala 70 procent svých výrobků v Kolumbii. Dnes, vzhledem k poklesu násilí, je to jen 20 procent. Caballero posílá obchodní zástupce do Ruska, Venezuely, a dokonce i do Iráku. „Jde o záchranu podniku,“ prohlašuje, „vy můžete říct, že se globalizujeme.“
Rostoucí důvěra v Kolumbii přináší novou řadu úkolů. Ulice jsou bezpečnější a občané si znovu vyjíždějí na výlety. Vývozní a dovozní činnost stabilně roste. Cestovní ruch se během pěti let zvýšil téměř trojnásobně a historická Cartagena lemovaná plážemi patří mezi nejdražší realitní trhy v Jižní Americe. To všechno však způsobuje, že kolumbijské dálnice, silnice, přístavy a další průmyslové opory jsou stále přetíženější. „Velmi zaostáváme v infrastruktuře,“ uvádí Juliana Ocampová, která nedávno získala titul MBA na Massachusettském technologickém institutu, vrátila se do Bogoty a nastoupila u mexického cementárenského obra Cemexu. „Když se tu někoho zeptáte, každý vám řekne, že další investice musejí proudit právě tam.“ Mladý finanční manažer Gaviria podotýká: „Náš severní přístav je úděsný. Kdybychom měli projekt na výstavbu přístavu světové třídy, investoval bych právě tehdy a tam.“ Firma Bear Stearns v nedávné zprávě varovala, že by se růst mohl zastavit, kdyby se brzy nevybudovala infrastruktura v ceně desítek miliard dolarů, a poukázala na to, že kolumbijské penzijní fondy se hlasitě dožadují toho, že chtějí investovat. Když se výstavba pozdrží, podkopá to Uribeho reformy.

Akciová alternativa.

Mluvím o této otázce s viceprezidentem Franciskem Santosem, který získal vzdělání v Texasu a Kansasu a byl editorem největšího kolumbijského deníku. Jednou ho unesli muži Pabla Escobara a určitě mu přináší uspokojení to, že v ohradě vedle jeho úřadu rezavějí vozidla drogového kartelu z konce osmdesátých let. „Silnice jsou stále zatíženější,“ připouští, „kdo ale celou tu infrastrukturu zaplatí?“
Finančníci prohlašují, že peněz je dost, jen kdyby vláda změnila své myšlení. Bogota v minulosti vydala na financování takových projektů dluhopisy, ale investoři po nich prahli více, když vynášely 20 procent. Nějakou dobu také trvá, než se rozhoupe byrokracie, jež stojí v cestě na všech úrovních. Bankéři chtějí, aby vláda místo toho prodávala podíly na projektech a držela se privatizačního trendu, který jasně vítězí v Evropě a USA. „Můžeme stavět silnice a vládu to nebude vůbec nic stát,“ tvrdí Pedro Nel Ospina, šéf společnosti Corficolombiana, jedné z předních kolumbijských investičních a obchodních bank, „jen nás to nechte dělat. Dejte nám akcie.“
Na tenhle krok není vláda zatím připravena. Avšak to, že se vede stále intenzivnější debata o tom, jak nejlépe vytvořit „vlastnickou společnost“ - se vším všudy včetně úvodníků v novinách na téma podnikání a regionálními zónami volného obchodu -, ukazuje, že v tomto rozeklaném pásu And se pokročilo daleko.
Zvlášť Medellín prochází jednou z nejpozoruhodnějších urbanistických proměn v moderní době. „Naše kamiony a naši řidiči a distributoři bývali nejméně jednou denně terčem útoků,“ vzpomíná Carlos Enrique Piedrahita, prezident společnosti Chocolates, na poměry, které panovaly před sedmi lety, „dnes se to prostě neděje.“
Při třičtvrtěhodinové cestě z medellínského hlavního letiště do města se projíždí po klikaté silnici bujnými lesy a vonícími květinovými farmami. Město tvarem připomíná mísu, obchod a bohatství se soustřeďují uprostřed a z okraje dolů na to zírá chudoba. Celé město zachvátil zmatek, když v sedmdesátých letech nastal úpadek textilního průmyslu a zároveň se zvýšil drogový obchod. V roce 1991, dva roky předtím, než Escobar zemřel na střeše při přestřelce s policií, verboval ve slumech na horských úbočích teenagery závislé na kokainu a vyplácel jim 750 dolarů za každého zavražděného policistu. Přestřelky mezi gangy se rozšířily i do ordinací lékařské pohotovosti. „Vzniká dojem, že se Medellín utopí ve vlastní krvi,“ napsala Alma Guillermoprietová z časopisu The New Yorker v roce 1991, kdy v tomto městě připadalo 381 zavražděných na každých 100 000 obyvatel, což bylo nejvíce na světě.
Avšak prudce rostoucí výnos ze znovuožívajícího základu korporátní daně slouží k financování rychlé proměny. Tytéž chatrče dnes spojují s centrem města takové kabinové lanovky, jaké jsou k vidění třeba v Disneyho parku EPCOT Center ve floridském Orlandu. O přízeň studentů z jiných částí Kolumbie se ucházejí nové knihovny a školy. Tam, kde se kdysi skládala těla zavražděných obětí, dnes stojí Park imaginace. Uprostřed slumu je kancelář na pomoc podnikání, která podporuje rozvoj malých prodejen potravin a internetových kaváren, tam, kde bývaly jen rozpadající se škvárobetonové tvárnice a odkryté kanalizační trubky. Dnes v Medellínu umírá násilnou smrtí 28 lidí ze 100 000 obyvatel, tedy méně než v Baltimoru a ve Washingtonu.
Pouhé statistiky nevystihují dojem, že tu dochází ke znovuzrození. V horní části slumu, ve stínu stoupajících kabinových lanovek a nové počítačové laboratoře, si nejchudší městské děti myslí, že tomuto kopci vládnou. Běhají za mnou, třicet až čtyřicet najednou, a tahají mě za bundu. Nechtějí po mně peníze, ale fotografie sebe a svých kamarádů. Když si sednu, abych popadl dech, zpod lavice najednou vyleze mrňavý sedmiletý kluk, který se už v tomhle věku vyzná v digitální fotografii. „Nemám ještě e-mail,“ povídá, „můžete mi to vytisknout, abyste mi to dal, až se vrátíte?“

BOTSWANA
Botswanský gabaronský index domácích společností

Díky růstovému trendu v komoditách jsou africké akciové trhy velmi čilé. Tři ze sedmi afrických burz sledovaných společností Bloomberg dosahují historických rekordů včetně botswanské burzy. Tamní index domácích společností vyskočil z 1752 bodů před šesti lety na dnešních 8462. Botswanská burza má v úhrnu nejméně 35 záznamů ve třech indexech.

RUMUNSKO
Index bukurešťské burzy BET

„Keep on rocking in the free world,“ (Houpejte se dál ve svobodném světě) vyzýval Neil Young - a právě to dělá tato bývalá hádanka zpoza železné opony. Její benchmarkingový akciový index strmě stoupl od roku 2002 téměř o tisíc procent. Bukurešťská burza zahájila obchodování vlastně už v roce 1882 a fungovala až do roku 1945, kdy ji komunisté zavřeli. Znovu ožila po padesáti letech.

PÁKISTÁN
Index Burzy cenných papírů v Karáčí KSE 100

Index KSE 100 vzrostl od teroristických útoků 11. září 2001 desetkrát. Pákistán dostal vydatnou americkou pomoc díky ochotě svého prezidenta bojovat proti terorismu. Investiční banka JPMorgan se po pětileté nepřítomnosti vrátila zpátky a zvyšuje počet svých pracovníků v Karáčí. Zemi nedávno zachvátila vlna násilí a stávek.

KAZACHSTÁN
Regionální finanční centrum v Alma-Atě

Podrobné informace se obtížně získávají, ale podle Grega Vojacka, obchodního právníka působícího v Kazachstánu, vláda otevřela Regionální finanční centrum v Alma-Atě, aby s využitím daňových stimulů přilákala řadu místních společností, které se rozhodly zaznamenat své cenné papíry na londýnské burze. KazMunaiGas E & P, součást státní ropné a plynárenské společnosti, nedávno uspořádala rekordní primární emisi akcií za dvě miliardy dolarů.

PŮVODCE ZMĚNY Rezolutní kolumbijský prezident získává přízeň investorů. Kritikové ho však viní z toho, že má vazby na polovojenské síly a ohrožuje novou obchodní dohodu s Washingtonem.

Když Álvaro Uribe nastoupil v květnu 2002 do úřadu, kriminalita, inflace a nezaměstnanost prudce poklesly do značné míry díky jeho nemilosrdnému tažení proti partyzánům. Jenže jeho tvrdá taktika se stává závažným problémem, když se Uribe snaží rozšířit partnerské obchodní styky Kolumbie s USA. Kritikové nařkli prezidenta a jeho politické spojence z toho, že mají vazby na pravicové polovojenské síly odpovědné za smrt odborářů a dalších lidí. Vzhledem k tomu, že se obvinění rychle šíří, demokrati v Kongresu USA, pobízení odborovou centrálou AFL-CIO, se začínají stavět chladněji k myšlence ratifikace dohody USA o volném obchodu s Kolumbií. Kongres minulý měsíc zmrazil pomoc ve výši 55,2 milionu dolarů vyčleněnou pro kolumbijskou armádu a bývalý viceprezident Al Gore na dubnovém ekologickém summitu v Miami Uribeho ignoroval.
Uribe vehementně popírá, že by měl vazby na polovojenské síly, přičemž tvrdí, že zlá obvinění vznáší neúspěšná opoziční strana spolu se svobodným tiskem a soudnictvím, které se pořád ještě vyrovnávají s desítkami let krveprolévání. „Demontujeme to, co jsme tu našli, zemi, kterou třicet let ovládali partyzáni a dvacet let v ní působily polovojenské síly,“ prohlašuje. „V zemi nastává přechod od teroristických skupin, které se zmocnily státu, k transparentní, institucionalizované demokracii.“ Nezdar ve Washingtonu by však Uribemu zasadil ránu. Po celou dobu, co je v úřadě, se velmi angažuje v úsilí o přivádění zahraničních investorů do stigmatizované země. „Celý život jsem pracoval v soukromém sektoru,“ podotýká, „a myslím si, že stát je nejvýznamnějším soukromým podnikem.“
Připomeňme úlohu, kterou Uribe sehrál při lákání linek výletních lodí, aby se po mnoha letech zase vrátily do rekreačních středisek na kolumbijském pobřeží. Nikdo z řídících pracovníků amerických společností provozujících výletní lodě na Uribeho výzvy vůbec nereagoval. Až do chvíle, kdy Uribe získal kolumbijsko-americkou recepční do jedné obchodní skupiny a požádal ji, aby mu pomohla uspořádat setkání s generálním ředitelem lodní společnosti Carnival Cruise Lines Mickeym Arisonem. V roce 2005 vyslal Arison do Kolumbie skupinu vedoucích pracovníků z branže. Jakmile dorazili, Uribe je nechal přestoupit do svého soukromého letadla, kde byly opěrky hlavy dokonce ozdobené firemními logy jejich společností, a převezl je na ostrov u severního pobřeží Kolumbie. Napojil je vínem a nasytil jídlem a pak je nechal opět letecky přepravit na svůj ranč v Medellínu. „Je to nutné,“ tvrdí s náznakem neobvyklého úsměvu, „člověk se musí postarat o detaily.“ Uribe potom na obchodní konferenci přinutil poslouchat generálního ředitele společnosti Royal Caribbean Cruises. Tvrdá práce se vyplatila. Letos se Royal Caribbean i Norwegian Cruise Line do Kolumbie vracejí, Carnival návrat zatím ještě plánuje.
Uribe musí tento impulz využít k modernizaci kolumbijských kapitálových trhů. Kritikové tvrdí, že tradiční politika vlády preferovat financování veřejného dluhu mimo jiné vytlačuje soukromé investory a zpožďuje rozvoj silnic a přístavů. Uribe předvídá, že nastane obroda kultury akciového majetku: „Přivádíme na akciový trh mnoho společností, které vlastnil stát, a kapitalizujeme nejen Ecopetrol a (distribuční společnost) Isagen, ale i šest státních energetických podniků, které se prodají investorům ve zcela transparentním veřejném nabídkovém řízení.“ Prezident poznamenává, že je v běhu 17 silničních projektů a výstavba druhé železniční trati na pobřeží Atlantiku.
Přes obviňování z vazeb na polovojenské síly věří Uribemu pořád ještě přes 60 procent veřejnosti. Za předpokladu, že přežije nepokoje, upraví znovu ústavu, aby se mohl potřetí ucházet o prezidentský úřad? „Ale jděte,“ ohrazuje se, „to není tématem tohoto rozhovoru.“ Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek