Industriální architektura v postindustriální éře
Začneme navštěvovat staré továrny stejně jako hrady a zámky? Možná bychom měli - a nikoli z recese. Koneckonců technické památky z dob dávnějších, než je předminulé století, již takto úspěšně fungují. „Když ve vodním mlýně ve Slupi spustí kola, rozpohybují mlecí stolice, to je úžasný zážitek,“ říká architektka Eva Dvořáková z Národního památkového ústavu, do jejíž kompetence technické památky spadají. „A teď si představte, že procházíte nějakou obrazárnou… Nic proti umění, ale ten moment, kdy můžete vnímat sílu vody, je skutečně nevšední.“
Zbourat, adaptovat, nebo uchovat jako muzeální kus? Jak řešit dosud podceňovanou, nicméně dramatickou otázku postindustriálního věku? Magazín E8 představuje několik typických řešení.
Řešení památkové:
Výlet do dolu
Zlomek našeho industriálního dědictví je vhodný pro památkové využití. Nejvíce se hovoří o průmyslových areálech v Ostravě a Kladně. Nemělo by však jít jen o muzea, ale o kombinaci různých forem kulturního, rekreačního i komerčního využití. Pro vzory přitom netřeba chodit daleko. V Německu v tomto režimu fungují ocelárny ve Völklingenu a uhelný revír Zollverein u Essenu, průmyslové lokality zapsané na seznam světového dědictví. Ocelárny ve Völklingenu, které byly za památku UNESCO prohlášeny před jedenácti lety, například loni navštívilo přes dvě stě tisíc návštěvníků.
O kandidatuře Ostravských průmyslových souborů, respektive dolů Michal a Anselm, komplexu dolu Hlubina a Vítkovických železáren a větrné jámy Vrbice na zápis mezi památky UNESCO se mluví již několik let. Při kandidatuře ovšem platí jedno dost zásadní pravidlo: „Je-li nějaká památka odmítnuta, nelze ji už nominovat podruhé,“ upozorňuje Dvořáková. „Pro úspěch nominace bude naprosto klíčové, aby se s projektem ztotožnila nejen laická veřejnost, ale především politická reprezentace města i regionu. Mimo jiné je třeba vypracovat reálný program financování. Zpracování podrobných podkladů nominační dokumentace bude v případě Ostravských souborů velmi náročné, předpokládá se proto jejich zařazení do seznamu UNESCO až v roce 2010.“
Řešení likvidační:
Jedna smíchovská zeď
Snaha přestavět nepoužívané továrny pro nové formy využití vždy vyvolává spory o to, co vlastně má být z původní stavby zachováno, kdy se rekonstrukce již mění v asanaci. Jelikož často nejde o objekty podléhající přímé památkové ochraně, záleží jen na vkusu investorů a architektů.
Příkladem nezvládnuté konverze je Smíchov, kde z rozsáhlého areálu Ringhofferových závodů zůstala zachována jedna jediná zeď. I když okolí Anděla funguje poměrně dobře, stalo se tak za cenu, že město přišlo o celou jednu vrstvu své historie. Jak trefně poznamenává italský architekt Alberto Di Stefano, Smíchov byl přestavěn způsobem, jako by šlo o periferii nějakého amerického města, nikoliv o čtvrť s vlastní historií, nacházející se navíc v těsném sousedství pražského centra.
Řešení konverzní:
Karlínský cit
O poznání citlivěji zatím probíhá přestavba Karlína. Jako šťastný příklad spojení staré a nové architektury bývá často uváděno Corso Karlín, administrativní centrum od španělského architekta Ricarda Bofilla. Nakolik však lze mluvit o rekonstrukci, je sporné. „Samozřejmě je to architektonicky zajímavá stavba, kterou je však možno také označit za novostavbu uvnitř starých obvodových zdí. Je třeba podotknout, že stavba se držela regulí stanovených pro památkovou zónu Karlín. Ovšem je to zcela něco jiného než upravit starou továrnu tak, aby dál mohla sloužit novým účelům a zůstala zachována její autenticita,“ říká Eva Dvořáková.
Více či méně zdařilých konverzí průmyslových objektů je již dnes v Praze i v dalších městech poměrně hodně. Byť industriální architektura ještě zdaleka není obecně přijímána jako svébytná kulturní hodnota.
Řešení konzervační:
Okno s výhledem na Lidl?
Zatímco v Praze či Brně jsou industriální památky bourány či necitlivě přestavovány ve snaze maximálně využít ekonomický potenciál pozemků, v menších městech a na venkově zanikají z prozaičtějších důvodů: chátrají a nikdo si s nimi neví rady. Co se asi děje se všemi těmi cukrovary nebo se zrušenými pivovary?
Z pohledu památkářů je nejlepším řešením tyto stavby zakonzervovat a doufat, že se časem najde někdo, kdo bude ochoten je opravit a nově využívat. Vysvětlovat, že takový postup má smysl, když někomu rozpadající se tovární hala hyzdí výhled z okna nebo když by většina místních na jejím místě raději viděla novou prodejnu Lidl, je samozřejmě obtížné. Nedostatečné povědomí o hodnotě těchto staveb a čtyřicet let zanedbávání památkového fondu vytvářejí dohromady téměř bezvýchodnou situaci. „Minulý režim devastoval nejen továrny, ale i řadu památek, nejvíce snad kostely. Každý kulturně vnímavý člověk asi chápe, že je třeba peníze na záchranu památek nejdříve vyčlenit například právě na církevní stavby,“ konstatuje realisticky Dvořáková. „Tak jako k nám industriální revoluce dorazila až se zpožděním nějakých padesáti, šedesáti let, tak k nám bohužel i trendy záchrany industriálního dědictví přicházejí opět s určitou prodlevou.“
Rozhovor s Albertem Di Stefanem
Ukážu vám ulici z hororu
Alberto Di Stefano (41) pochází z Říma ze stavitelské rodiny. Na stavbě prý takřka vyrostl. Bytové domy stavěl jeho otec i dědeček. Na univerzitě v Římě studoval dějiny architektury a restaurování památek, studia však nikdy formálně nedokončil. „Začal jsem pracovat na disertační práci o jednom italském barokním architektovi, který působil v Německu, ale pak jsem přišel do Prahy a už jsem ji nedopsal,“ říká. „Dali jsme se dohromady s kamarády a koupili činžovní dům na Vinohradech. Pak přišli další kamarádi, že by taky měli zájem, tak jsme koupili druhý a třetí dům. Postupně jsem se čím dál víc zdržoval v Praze, až jsem zjistil, že tu bydlím,“ vzpomíná na začátek 90. let. Pod jednotlivými projekty bývá podepsán i jako architekt. Loni dokončil rekonstrukci někdejšího nuselského parního mlýna na loftové byty. Šlo o první projekt tohoto typu v Praze. Je spoluzakladatelem a spoluprovozovatelem galerie Futura a stál též u zrodu Karlín Studios, rekonstrukce jedné z karlínských továrních hal na umělecké ateliéry. Hovoří plynně česky.
Proč se vlastně snažit zachraňovat staré továrny?
Myslím, že je třeba vždy rozhodnout, jestli má objekt nějakou hodnotu. A dobrý architekt dokáže skoro v každém objektu určitou hodnotu najít. Cesta zbourání je pro mě už extrémní. To se musí opravdu jednat o stavbu, která představuje naprostou negaci architektonických hodnot. Když se podíváte na pražské paneláky – to trochu odbočím – jsou sice stavebně špatně, ale určité dobré věci v sobě mají. Ta uniformita - mohly by stát stejně tak v Budapešti nebo Varšavě, o deset pater víc a byla by to Moskva - je odstrašující, ale některé nápady, třeba umístění v zeleni, nebyly špatné.
Stavět na zelené louce je samozřejmě krásná věc, nejsme ale v Americe. Tady je ještě stále ohromný fond nevyužitých starých staveb. To je pro mě největší zdroj inspirace. A pro hodně lidí je právě ta konfrontace starého a nového zajímavá. Je to subtilní hra, která se musí umět hrát.
Kdybyste mohl Nuselský mlýn, který jste nedávno přestavoval na byt, strhnout a postavit na jeho místě novostavbu, tak to neuděláte?
Samozřejmě že ne. Já jsem se dokonce na začátku musel hádat se stavebním úřadem, že to neudělám. Existuje předpis na počet parkovacích míst, který jsme nemohli dodržet, protože se sem nevešla. Na stavebním úřadě nám řekli, ať to tedy zbouráme, necháme jen fasádu a postavíme pod tím podzemní garáže. Já jim musel vysvětlovat, že i když ten objekt není památkově chráněný, neznamená to, že nemá památkovou hodnotu. Kdybych ho chtěl zbourat, tak bych si asi spíš koupil pozemek jinde.
Pokud má objekt vůbec nějakou hodnotu, má ji jako komplex, nikoliv jen jako fasáda. Aspoň to nás učili v Itálii. Dům je něco jako organismus. Jeho kostra – klenby, stropy, stěny – hraje stejnou roli jako to, co je vidět zvenku. Když se nechá jenom fasáda a zbourá se všechno vzadu, řekl bych, že je to úplně stejné jako to strhnout totálně.
To ten secesní mlýn nebyl vůbec nijak památkově chráněn? Nebyl. To bylo paradoxní, my sami jsme žádali památkáře o vyjádření, že je to cenný objekt, který má smysl zachovat, i když není památkově chráněný ani není v památkové zóně, abychom zdůvodnili, že ho nechceme a nemůžeme zbourat. Památková zóna končí asi o blok vedle a tohle není zas tak výjimečná stavba, aby byla chráněna jako individuální památka. Nemůže se dát na seznam památek všechno. O to větší je pak odpovědnost architekta, který do takového objektu vstupuje.
Čekal bych, že spíš budete vyprávět, jak jste válčil s památkáři.
Válčil, ale na jiných projektech. U českých památkářů je velký rozdíl v jejich přístupu v Praze a mimo Prahu. V Třebešicích u Kutné Hory, kde rekonstruujeme zámek, se s nimi vždycky nějak dohodneme. Tady v Praze se pochopitelně chovají jako ve válce. Ten tlak peněz je zde obrovský. Kdyby se tomu ponechal volný průběh, je jasné, že developeři dávno všechno zbourali, aby nastavěli mrakodrapy. Chápu, že pozice památkářů v Praze je mimořádně těžká.
Konflikt mezi památkáři a architekty, který v Česku od roku 1989 probíhá, se v Itálii odehrál prvních dvacet let po druhé světové válce. Tehdy taky najednou bylo velice aktuální, jak rekonstruovat poničená města nebo jak rychle stavět nové byty. Myslím, že se to u nás vyvíjelo k velice zajímavým závěrům. V Itálii ale lidé vždy žili ve starém. Naše soužití s památkami trvá minimálně dva tisíce let.
Vyhrocené vztahy mezi památkáři a architekty jsou podmíněné tím, že jsme se ocitli v nové situaci?
Myslím, že důvodem je několik problémů: Jednak obrovský tlak investorů a developerů. Dále, že ne všichni památkáři, musím to říct, jsou dostatečně profesionálně vzdělaní. Někteří postupují tak strašně bigotně, že kdyby památková péče existovala před sto lety, vůbec by nevznikla secesní Praha a před pěti sty lety by se nestavěl Vladislavský sál.
Co ale Praze nejvíce chybí, je podle mě městský architekt, nějaký arbiter, který by dohlížel na kvalitu. Podívejte se na ulici V Celnici. To je ulice hororu, celá zdevastovaná nekvalitní architekturou. A je přitom přímo v památkové zóně! Památkáři se na věci dívají z jedné strany, městský architekt by měl být schopen celkového pohledu. Ta funkce sice formálně existuje, ale v současné době městský architekt nehraje vůbec žádnou roli.
Pozorujete za posledních deset, patnáct let nějaké změny v tom, jak veřejnost přistupuje k industriální architektuře?
Určitě. Před pěti lety jsme nevěděli, co je to loft, před deseti byly továrny něco pejorativního, co asociovalo dobu komunismu a podobně. Jakmile se o tom začalo psát, mluvit, i laická veřejnost si postupně uvědomuje, co máme kolem sebe za krásné budovy.
Zatímco na Smíchově nezůstalo nic, alespoň v té části od centra k Andělu, v Karlíně je už informovanost veřejnosti i úřadů větší. Věřím, že tam bude snaha zachovat víc. To, co se stalo na Smíchově, je promarněná příležitost. Existovala možnost udělat něco unikátního, byly to rozsáhlé pozemky a krásné staré továrny. Místo toho se tam nastavěly krabice. Použil se model amerického nákupního centra, vytvořený pro americkou periferii, pro místa bez historie, a ostře se vsadil do centra Prahy. Já myslím, že toho budeme litovat nejméně pět století.
Neperou se ve vás osobně občas zájmy architekta a developera? Vždycky jde o nějaký kompromis, ale záleží na míře. Nechci nikoho urážet, ale architekt, pokud to opravdu není mimořádně nezávislý člověk, je vždycky placen investorem, takže se mu snaží vyhovět. Vynucené kompromisy jsou pak občas příliš velké. Když víte, že někam patří čtyřpatrová budova, a investor chce osmipatrovou a předpisy to dovolují, nebo když vám při stavbě seškrtají všechny detaily, že na to nejsou peníze, to je pak těžké udržet kvalitu. Proto také nepracuji pro nikoho dalšího. Měl jsem několik nabídek, ale raději si dělám svůj malý projekt pro sebe.
Industriální stopy V druhé polovině září se stanou Praha a Kladno dějištěm třetího mezinárodního bienále Industriální stopy. To si klade za cíl prozkoumat a popularizovat možnosti využití objektů s průmyslovou minulostí k novým účelům. V bývalé kanalizační čistírně odpadních vod v Bubenči se 21. a 22. září uskuteční odborná konference za účasti památkářů a architektů z České republiky i zahraničí. Vedle odborných programů je připravena také řada akcí určených nejširší veřejnosti: od výstav až po koncerty a divadelní performance. Součástí programové nabídky je i výstava již realizovaných konverzí industriálních staveb, z níž přinášíme několik ukázek. Výstava bude k vidění od 5. září do 5. října v Karlínských studiích.
3. Mezinárodní bienále Industriální stopy
Praha, Kladno 19. až 24. září
www.industrialnistopy.cz
(Fotografie následujících realizací naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
Knihovna Smíchov
(Tržnice Města Smíchova) Náměstí 14. října, Praha 5–Smíchov
autoři: ATREA - Jiří Grosz, Radka Strnádková, Marek Houska
investor: Městská část Praha 5 a Městská knihovna v Praze
data vzniku: projekt 2002, realizace 2002–2003
Smíchovská tržnice byla postavena v letech 1907–1908 podle projektu Aloise Čenského, který je současně autorem sousedního Národního domu. Na konci sedmdesátých let 20. století byla tržnice přebudována na nákupní středisko a hala rozčleněna do dvou podlaží, dostala železobetonový strop a ocelové sloupy byly obetonovány. V rámci rekonstrukce současného prvního poschodí budovy pro potřeby městské knihovny byl prostor očištěn, původní ocelové konstrukce včetně hlavic sloupů odhaleny. Kladl se důraz na co největší míru zachování unikátních historických detailů.
Loft v Praze-Holešovicích
(výrobní hala) Dělnická 26, Praha 7–Holešovice
autoři: D3A - Daniela Polubědovová, Stanislav Fiala
investor: soukromá osoba
data vzniku: 2003–2004
Obdélníková hala je umístěna ve dvoře činžovního domu a kromě malých oken umožňovala nasvětlení pouze z jedné strany, což mělo zásadní vliv na dispoziční řešení bytu. Z obytné části, která se prolíná s jídelnou a kuchyní, jsou přístupné všechny další místnosti v přízemí a ocelové schodiště vedoucí do patra. Dělící příčky z čirého a mléčného skla dávají pocit vzdušného prostoru a zároveň podporují pronikání denního světla do všech místností. Pro zachování intimity mají jednotlivé místnosti neprůhledný závěs. Kontrast vůči hladkým skleněným plochám tvoří trámový strop a odhalené cihlové zdivo.
Karlínská studia
(bývalá automobilka Praga) Křižíkova 36-38, Praha 8–Karlín
autor: Alberto Di Stefano
investor: Alberto Di Stefano, nájemci ateliérů
data vzniku: 2005
Komplex sedmnácti ateliérů, tří výstavních prostor a dokumentačního centra současného umění byl otevřen v roce 2005. Budova pochází z počátku 20. století a byla součástí většího areálu automobilky Praga v Karlíně. Má podélnou dispozici, suterén a tři nadzemní podlaží, která měla původně formu otevřených galerií. Hlavní nosná konstrukce je železobetonová, vnější zdi jsou cihlové. Druhé podlaží je dřevěné a spočívá na dřevěných pilířích. Renovační práce byly omezeny na minimum vzhledem k limitovanému rozpočtu a krátkému termínu nájmu. Ateliéry vznikly rozdělením dvou vyšších pater příčkami.
Galerie Vaňkovka
(strojírna a slévárna) Ve Vaňkovce 1, Brno
autoři: Ateliér Brno – Petr Hrůša, Petr Pelčák, Lenka Musilová; ECE Hamburg - Renate Müller
investor: ECE Projektmanagement Praha
data vzniku: 2001–2003, realizace 2004–2005
Areál strojírny a slévárny z roku 1865 (naposledy Zetor Brno) byl ještě před dvanácti lety určen k demolici, později byl prohlášen stavební kulturní památkou. Základní dispoziční strukturu stavby navrhli architekti ECE v duchu jednotného provozního schématu nákupních center firmy: dvě spodní obchodní podlaží a dvě vrchní podlaží parkovací. Ateliér Brno se zabýval především úpravou a dopracováním schématu v konkrétních urbanistických souvislostech. Architekti kladli důraz na to, aby stavba byla dostatečně městská a aby byla její velikost zvládnuta měřítkem materiálu známého a blízkého člověku, který dá velkému objektu tělesnost a živost.
Evropské tréninkové centrum YMCA
(Zámecký pivovar v Litomyšli) Státní zámek Litomyšl
autoři: Ateliér AP – Josef Pleskot, Pavel Fanta, Daniel Kříž, Veronika Vašková-Škardová, Isabela Grosseová
investor: EAY
data vzniku: studie 2001, projekt 2003, realizace 2004
Pivovar v areálu zámku existoval již v polovině 16. století, po požáru v roce 1728 byl stavebně upraven M. Kaňkou, další úpravy se uskutečnily koncem 18. století. Návrh rekonstrukce vychází ze záměru zachovat působení památkového objektu průmyslové architektury, využít všechny dochované konstrukce i jejich zbytky a zároveň novými architektonickými prvky nenásilně deklarovat novou funkci objektu. Důležitým prvkem projektu je západní fasáda, jíž byla navrácena ztracená monumentalita a význam dominantní barokní kompozice. Součástí areálu je také rodný byt Bedřicha Smetany.
===== Administrativní budova =====
(kotelna)
U Plynárny 500, Praha 4–Michle
autoři: Ateliér ANTA – Karel Scheib, Tomáš Velinský
investor: Pražská plynárenská
data vzniku: studie 1999, projekt 2000, realizace 2001
Do halového prostoru, který původně sloužil jako centrální kotelna na tuhá paliva, je vestavěno pět podlaží kanceláří. Jsou přístupné z vnitřního ochozu, který obíhá atrium otevřené přes všechna podlaží a prosvětlené střešním světlíkem. Do prostoru atria je umístěn prosklený výtah, schodiště a místa pro sezení. Řešení atria vychází z požadavku tento půdorysně nevelký prostor prosvětlit a „provzdušnit“. Proto je volena maximálně odhmotněná kombinace použitých materiálů, jejich tvarování a barevné řešení.