Fakt

„Doufáme, že pánové hned tak neskončí.“

Vážené čtenářky a vážení čtenáři, úvodem jenom takovou malou organizační změnu: z technických důvodů jsme se rozhodli přehodit pořadí jednotlivých částí článku. My jsme původně nejdříve publikovali rozhovor se zajímavou osobností a po něm následovaly méně zajímavé doplňující texty, až nakonec došlo na texty, které nezajímaly vůbec nikoho. Ovšem zkušenost ukázala, že to nebylo šťastné řešení. Totiž rozhovor se zajímavou osobností pokaždé začíná atraktivní fotografií a přitažlivým titulkem. Obvykle je však obrázek tak podařený a titulek tak silný, že se od nich čtenář neodtrhne a nic dalšího už se nedozví. Takže dnes to obrátíme.
Nejprve bychom rádi zodpověděli dotaz, který nám poslala paní Jindřiška Svatošová z Moravské Třebové. „Vážená redakce,“ ptá se paní Jindřiška Svatošová z Moravské Třebové, „je pravda, že většinu českých a moravských novin a časopisů vymyslel Jára Cimrman?“
Ano, to je dotaz, který se úzce týká dnešního tématu Co dělají Cimrmani v zimě. Cimrman je autorem celé řady novin a časopisů. Ovšem výlučné autorství všech mu připisovat nemůžeme. České a moravské tištěné médium je, jak známo, záležitost folklórní, je to součást lidové tvořivosti podobně jako národní píseň, pověst či pohádka. Ovšem slyšíme-li například nějakou hezkou národní píseň, málokdy litujeme, že autora nelze vypátrat. U tiskového média tomu bývá naopak. Cimrman se proto prozíravě rozhodl stát se novinářem anonymním. Přesto se mu podařilo ovlivnit tvorbu celých generací žurnalistů. Ptáte se jak?
Pro odpověď se musíme vrátit do zimních měsíců roku 1903, kdy Cimrman působil jako odpovědný redaktor časopisu Vlastenec. Vlastenec měl být - alespoň to tvrdil v podtitulu - sebekritickou revue přátel kopané. Avšak vinou chabého sportovního ducha dopisovatelů, zejména z Letné a z Edenu, se záhy změnil v kritickou revue nepřátel Rakouska-Uherska. (Poznámka pro korektorku následuje: Paní Přibylová, píše se ještě slovo revue opravdu po francouzsku, anebo je už taky počešťujeme? Ověřte, opravte.) Nikoho nepřekvapí, že Cimrman jako redaktor Vlastence geniálně uplatnil nejen své protihabsburské cítění, ale také zálibu ve zkratkách. Například svoji oblíbenou „poznámku redakce“, kterou často vkládal mezi protihabsburské myšlenky svých dopisovatelů, zkrátil nejprve na „pozn. red.“, a později dokonce na pouhé PR. „I tak drobný žánr, jakým je poznámka redakce,“ píše Cimrman, „může rozhodovat o velkých penězích. To ale neznamená, že na něj bude redakce bombasticky upozorňovat hned dvěma slovy o patnácti písmenech.“ Ve svých proslulých PR se Cimrman snažil otupit ostří kritiky společenských nešvarů tím, že zadarmo chválil výroky politiků a výrobky průmyslníků a pochleboval cenzorům. Čím prohnilejší byla budova monarchie, tím byly Cimrmanovy PR obsáhlejší. Mnohdy zabíraly celé dvoustrany. Cimrman se tak vlastně stal vynálezcem public relation, počesku „píáru“.
Jára Cimrman ovšem neobohatil českou žurnalistiku pouze o píár. Své výhrady adresované autorům psal na stránkové obtahy článků, a často ve zkratkách. Tak například zkratka LN znamenala: lLépe netisknout. Na stránkách s dalšími méně zdařilými texty čteme dokonce exaktně rázné HN neboli holé neštěstí. Pouze na zachovaných stránkách s placenou inzercí zkratky chybějí, většinou tam bývá připsáno jen rozvláčné „Majlant für Düsseldorf“.
Obtahy se zdařilejšími články pak Cimrman opatřoval lakonickou poznámkou E8, což znamenalo: Emilovi vyplatit 8 zlatých honoráře. Osmi zlatými Cimrman pomáhal svému oblíbenému přispěvateli Emilu Stříbrnému. (Vídeňský profesor Fiedler zastává verzi, že zkratkou E8 Cimrman mínil „Slečna Erika ať ke mně přijde v osm večer kvůli obtahům“. Fiedler se dokonce domnívá, že právě Cimrmanově zálibě ve večerním kolektivním čtení lze připisovat původ českého výrazu „obtáhnout“.)
Cimrmanovi se v E8 tak zalíbilo, že se rozhodl založit vlastní časopis pod tímto názvem. Ačkoli se mu nepodařilo vydat ani jediné číslo E8, i tak jeho génius ještě stačil obohatit novinářskou hantýrku. Když Cimrman těsně před spuštěním rotaček revidoval stránkové obtahy (pozn. pro kor. následuje: Prosím Vás, paní Přibylová, opravdu se nedá stránkový obtah vyjádřit ještě nějak jinak, třeba stránky s vysázeným textem?), pravidelně se dostavil policejní inspektor Klein, veškerou sazbu zabavil a Cimrmana obvykle sebral. Této výrobní fázi říkal Cimrman redakční uzávěrka. A snad ještě perlička, že Cimrmanův redakční korektor se jmenoval Šotek.
Ještě než se pustíte do čtení dalších dotazů a odpovědí na téma Co dělají Cimrmani v zimě, neodpustíme si drobnou poznámku. Někdy se nám stává, že čtenáři nepoznají, kde text končí. Většinou zůstanou sedět, ani nezatleskají, pouze otočí stránku. Aby se to tentokrát nestalo, prozradíme vám pointu celého článku. Jedna z osob, o kterých píšeme, pronese: Jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa. Opakuji: Jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa.

Tak například je tu dotaz, co dělá soubor Divadla Járy Cimrmana v zimě? • Jako každoročně, i letos vyráží herecká družina Divadla Járy Cimrmana na pravidelné zimní soustředění: v lednu podniká šňůru v okolí Janských Lázní (Nová Paka, Semily, Železný Brod), v únoru se vydá do Beskyd a Jeseníků. Výběr lokalit není náhodný - pánové se budou ve volném čase věnovat i zimním sportům. Běžkovat bude zejména Zdeněk Svěrák a Jaroslav Weigel se synem Michalem, na sjezdovky se zřejmě postaví Ladislav Smoljak, Ivan Hermel a Václav Kotek.
• Náklonnost k zimním sportům není u členů souboru nijak překvapivá. Jak cimrmanologové uvádějí, i geniální Jára Cimrman měl k zasněženým velikánům vřelý vztah. V těžkých podmínkách tamních Alp například zavedl (a po nějaký čas také vykonával) funkci porodního dědka. Pokud jde o jeho odhalování bílých míst na dobových mapách, zkoumal život polárních Samojedů. Na útěku před vyhladovělým kmenem Mlasků pak minul Severní pól o pouhých sedm metrů!
• Kromě toho se soubor divadla připravuje na oslavy. V květnu nejspíš Divadlo Járy Cimrmana oslaví desetitisící představení ve své historii. Na kterou ze čtrnácti her toto jubileum vyjde, není ještě známo. Jisté ale je, že Hospoda na mýtince se letos odehraje již po tisící. Nejnovější Afrika (premiéra na podzim 2002) už nasbírala 270 repríz. Tato hra měla jako jediná dva různé konce - finále se měnilo podle toho, zda v hlavní roli cestovatele Emila Žáby vystupoval Ladislav Smoljak nebo Zdeněk Svěrák. Dnes již došlo ke konsenzu a hra končí recitací Sládkovy Křišťálové studánky.
• Mimochodem, podle průzkumu provedeného Divadelním ústavem je Jára Cimrman druhým nejhranějším autorem v českém divadle. Předběhl jej pouze William Shakespeare. Ten však, jak dobře víme, „zamrzl“ u divadla a kromě svého oboru už nic převratného nedokázal…
• V roce 2004 oslaví Cimrmani ještě jedno slavné výroční. Jak cimrmanologové uvádějí, „díky matrikáři IV. vídeňské farnosti Franzi Huschkovi, který prováděl většinu zápisů ve stavu opilosti, nelze dodnes s jistotou říci, zda se manželům Marlen a Leopoldu Cimrmanovým narodil synek v mrazivé únorové noci roku 1856, 1864, 1868 či 1883. Matrikářův nejistý rukopis připouští i rok 1884.“ Takže dobrá zpráva: i v tomto roce tomu bude sto dvacet let, co se Jára Cimrman narodil.

A máme tu před sebou další dotaz. Čím se členové souboru zahřívají? Ano, to je dotaz, na který lze odpovědět úryvkem ze hry Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909.

UČITEL (čte z deníku): Dnes byl vydán zákaz hovorů o kamnech, teplých krajích, peřinách, spále a podobně. Náčelník správně usoudil, že nás takové představy oslabují, a pro následující dny vydal seznam témat povolených k rozhovorům.
Téma na pondělí: Význam mrazu v boji proti infekčním chorobám.
Úterý: Zimní krása okenních skel.
Středa: Zážitky z bruslení.
Čtvrtek: Medvědi - vyzvedněte přednosti ledního.
Pátek: Holomrazy.
Sobota: Mráz - nejlepší děda.
Jak vidno, je skutečně o čem hovořit. Zajímavé je, že v našem kolektivu, jindy tak hovorném, od vydání témat vládne většinou ticho. Jen onehdy, když náčelník usnul, slezli jsme se s Frištenským a Šofrem pod jednu deku a vyprávěli si o požáru Národního divadla.

(Jen tak na okraj, Dobytí severního pólu se prý v hlavách autorů zrodilo z představy, jak by asi vypadali herci, kdyby se na scéně pohybovali na lyžích. Toto severské drama je patrně nejoblíbenější hrou spoluautora Ladislava Smoljaka, který v něm ztělesňuje nezapomenutelnou postavu Varla Frištenského.)

Další zajímavý dotaz se týká nedávného objevu cimrmanologů: Je pravda, že Cimrman se o rozvoj internetu zasloužil mnohem více, než přiznávají cimrmanologové v semináři předcházejícím hru Afrika? Ano. Kdo občas brouzdá po internetu, možná mu neuniklo, že Jára Cimrman pokořil i tuto metu. Nemáme teď na mysli jeho slavné informační šapitó „Všechno víme - odpovíme“, instalované svého času ve vídeňském Prátru, nýbrž jeho současnou virtuální prezentaci, spuštěnou pro zábavu i poučení loni v září.
Na doméně www.cimrman.at (pojmenované na památku dominy Annemary Tilbachové, s níž Cimrman spolupracoval při vylepování svého zpravodaje na veřejné budovy - zkráceně veby) si lze elektronicky prolistovat zažloutlé stránky ve stylu novin ze začátku 20. století. Jejich autoři z týmu Globe Internet vycházeli z podoby skutečného deníku Národná obroda z roku 1903, který je zaujal včetně ohmatání, přeložení a typografických chyb.
Kromě nápadité grafiky stojí za zmínku, že Cimrmanův zpravodaj vychází denně až ve třech různých vydáních - dopoledním, poledním a odpoledním (z bezedného cimrmanovského rezervoáru čerpá čerstvé zprávy David Smoljak).
Kromě informací o programu, repertoáru, členech souboru a samozřejmě i Járovi samotném jsou zde flashové hry (záludná osmisměrka či zvukové Pekseso aneb PEKelně SE SOustřeď), ale také literární soutěž pro tvořivé čtenáře „Pište s Járou“, na jejímž konci čekají na šťastné vyvolence vzácné lístky na představení. Do této zábavné sekce však mohou vstoupit pouze kovaní znalci mistrových her…
Přes četné pochvaly, kterých se už Cimrmanovu zpravodaji dostalo (hned v úvodníku se dočtete, že pro stížnosti a jinak neopodstatněné nářky rubrika nebyla zavedena), hodlají držitelé géniova odkazu stránky dále zlepšovat a krášlit: přibylo například hledání v Ottově slovníku naučném, audioukázky z Cimrmanových her, v plánu jsou rozhovory se členy souboru.
Kde jsou ty časy, kdy byl Cimrman při své kolportáži odkázán pouze na kyblík, lepidlo, pomoc stárnoucí Annemary a nedůstojné stěny veřejných budov (neboli domů) - dnes jsou jeho výtvory i ideje dostupné všem zvědavcům přímo z pohodlí jejich domovů.

A teď dotaz na doktora Svěráka a profesora Smoljaka. Kdy jste si začali dopisovat? Se Svěrákovou uměleckou cestou k Ladislavu Smoljakovi souvisí jedna z jeho drobnějších literárních prací, kterou Zdeněk Svěrák zaslal do redakce Mladého světa v roce 1962. Tato raná povídka nese název Ladislav a sníh a vy si ji jistě rádi přečtete celou.

Ladislav a sníh

V naší ulici bydlí kromě jiných lidí i Ladislav Šíma. Je mu pět let a každý ví, že dostal pod stromek sáňky. Každý to ví proto, že Láďa den co den vytahuje sáňky ven, a třebaže sníh ještě nenapadl, vláčí je po chodníku, jako by se nechumelilo. Nepříjemně to skřípe a v naší ulici, která je tak šedivá, že to víc už nejde, vypadá ta každodenní akce jako provokace.
Včera, když jsem ho zase viděl, jak sedí obkročmo na svých sáňkách a zevluje, řekl jsem mu: „Nemáš co dělat, viď? Tak aspoň neblázni a schovej ty saně.“
Láďa na mě nepohlédl; řekl jen: „Umbrý den,“ a to velmi hlasitě a tak, že to vlastně znamenalo: „Hele, moudrej pane, já tě pozdravil, a tím mám svoje odbyto.“
Potom jsem se na něj ještě podíval z okna. Seděl tam jako dřív, hromádka neštěstí na zbrusu nových saních. Kolem něho poskakovali vrabci a pochvalovali si, jak je dobře, že není letos sníh, poněvadž co se jeden vždycky nahrabal, než sehnal něco do zobáku na otop.
Ale vtom se vrabci rozprchli, k chodníku přistálo černé auto zubaře Jelínka. Totiž ne docela černé. Jelínkovo zasloužilé autíčko mělo vzadu na kufru sníh. Nefalšovaný, kvalitní sníh. Vypadalo to jako nesmysl a šediví vrabci naší šedivé ulice to kvitovali slovy: „Pánové, nenechte se vyvést z klidu. To je propaganda!“
Ale Láďu auto se zasněženými zády fascinovalo. Už neseděl. Stál. V ruce držel provázek od svých nezajetých saní a nedíval se na to, jak zubař Jelínek sundává ze střechy dva páry lyží, ale na sníh. Jelínek zašel do domu a Láďa zneklidněl. Teď pouští provázek na zem a přistupuje zezadu k autu. Vidím všechno z okna jako na dlani. Dodává si odvahy a krade sníh z Jelínkova auta!
Zůstávají tam černé čáry po jeho prstech.
Když se Jelínek vrátil, nic nepoznal. Autíčko třese výfukem a odjíždí do garáže. Láďa se za ním dívá, pořád ještě ji vidí, bílou skvrnu v šedivé ulici, pak se tam připletl oprýskaný rohák a je po ní.
Vrabčí parta se uklidnila a vrátil se jí humor.
Láďa se opět posadil na své nové sáňky a z rukou mu odkapávala kapka po kapce.

Zdeněk Svěrák Mladý svět 1/1962

Tehdejší redaktor Mladého světa Ladislav Smoljak (shoda jmen v názvu povídky se jménem redaktora je čistě náhodná!) odpověděl nesmírně zajímavě, alespoň jak tvrdí doktor Svěrák. Povídku prostě otiskl.
Jak dopadl pokus o její zfilmování, uvidíte v dokumentu Tatínek. První a hned celovečerní portrét Zdeňka Svěráka teď ve vršovické střižně dokončují režisér Jan Svěrák, Martin Dostál a střihač Alois Fišárek. Kameramanem byl světový reklamní režisér Ivan Zachariáš a Zdeněk Svěrák se tu podle autorů představí „veřejně, intimně, pravdivě i možná trochu jinak, než jak se na spoluobjevitele českého génia Járy Cimrmana sluší a patří“. Česká televize plánuje Tatínka nasadit v tom nejsledovanějším čase - od osmi večer, na ČT 1 a o Vánocích 2004.

Nyní je tady celá hromada dotazů, které se týkají domovské scény Divadla Járy Cimrmana. Například dotaz: Co je pravdy na tom, že to, že Divadlo Járy Cimrmana se obejde bez ženského živlu, není pravda? (Poz. pr. kor. následuje: Paní Přibylová, pomoc!!! Co zkusit variantu: Co je nepravdy na tom…)

My jsme popravdě řečeno dotaz tohoto druhu předpokládali a rozhodli jsme se proto veřejnosti představit paní Janu Pazderníkovou. Jana Pazderníková:

Doufáme, že pánové hned tak neskončí

„Žižkovské divadlo je přístav, v němž jsme zakotvili po strastiplné plavbě. Je to divadlo ‚akorát‘. Je akorát tak velké, aby herec měl k divákovi blízko, je akorát tak daleko od centra, aby nebylo na periferii. Akorát nám chybělo, že se nejmenuje Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, a to už se podařilo napravit. Až přestaneme hrát, akorát se vypustí Mistrovo jméno a bude to zase Žižkovské divadlo otevřené všemu, co stojí za to uvádět. Přejeme si akorát, aby to nebylo zítra, protože je nám tu dobře.“ Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák a všichni Cimrmani

Nediví se občas někdo, že v čele cimrmanovského divadla stojí žena? Moje postavení skutečně už pár lidí zmátlo. Ujištění, že nejsem tajnou členkou souboru, nýbrž ředitelkou stálé cimrmanovské scény, však zatím každého pochybovače uklidnilo.

Kdy jste viděla první představení Járy Cimrmana? To je až ostudné. S Divadlem Járy Cimrmana jsem se setkala až v souvislosti s jejich příchodem do Žižkovského divadla. Znala jsem samozřejmě filmy autorské dvojice Svěrák-Smoljak, ale první představení jsem viděla, až když nás tehdy pozvali do Solidarity. Hráli Blaník, na to nezapomenu. Trochu jsem se styděla, ale v tom našem amatérském divadle nás to táhlo spíš k Voskovcovi s Werichem a Suchému a Šlitrovi. Cimrmani mi v dospívajícím věku unikli.

Vy jste vlastně v Žižkovském divadle déle než „Cimrmani“… Vystudovala jsem sice pedagogickou fakultu, nicméně už někdy ve třetím ročníku jsem věděla, že učit nepůjdu. Od roku 1976 jsem totiž hrála v amatérském Anebdivadle. Sídlili jsme na Praze 3, tehdejší Žižkovské divadlo patřilo pod stejný kulturní dům, takže jsem tady prožila de facto celé mládí. Po škole jsem nastoupila jako pedagog v jeslích, kde jsem pracovala asi šest let, a přitom dál hrála. A v roce 1991, kdy se místa jeselských pedagogů rušila, se v Žižkovském divadle uvolnilo místo provozního.

Jak se Divadlo Járy Cimrmana vůbec dostalo na Žižkov? Tehdy zde dozníval repertoár z osmdesátých let. Hodně hostovalo Činoherní studio Ústí nad Labem, HaDivadlo, Divadlo Na provázku, byl tu Karel Heřmánek, který stál před založením Divadla Bez zábradlí, konzervatoř. Podobně jako tenkrát ve všech divadlech trošku stagnovala návštěvnost, zároveň se ale všem otevíraly nové možnosti. Tak jsme čekali, jak vše dopadne, a do toho přišel na jaře 1992 pan Svěrák s panem Smoljakem. Tehdy se rušily obvodní kulturní domy a stejný osud měl potkat i „jejich“ Solidaritu v Praze 10. Měli de facto nejistou sezonu, nechtěli čekat, až jim řeknou my vás tu už nechceme. Hledali proto sami a přišli i za námi. Kdysi, za starých slavných let Žižkovského divadla zde hostovali, líbilo se jim tu. My jsme samozřejmě kývli. Jednak není třeba mluvit o tom, čím je Divadlo Járy Cimrmana, a jednak to vyřešilo i naše hledání, kam se bude repertoár divadla ubírat. Jára Cimrman později pronikl do názvu divadla a dá se říct, že jeho duch ovlivnil i vnitřní prostor celé budovy.

V roce 1992 jste byla ještě provozní? Tenkrát odcházel tehdejší ředitel Milan Schejbal na konkurz do Divadla ABC, kde je nyní uměleckým ředitelem. Řešili jsme, co, jak a kdo. Jenže všichni, které jsme oslovili a kteří by nám vyhovovali, měli vesměs svoje plány a nechtěli od nich utíkat. Ředitelovat jsem moc nechtěla, ale naprosto prozaicky jsem si řekla, že než by mi šéfoval někdo cizí, raději to vezmu.

A spokojená…? Přestože jsme staggiona - není tu stálý soubor, který by každoročně vytvářel několik inscenací, nejsme repertoárové divadlo - je provoz podobný jako u jiných divadel. Inscenace se tu sice netvoří, ale zase musíme neustále nějaké shánět a divadlo plnit. Jinak je to provoz v podstatě malý, včetně mne sedm stálých zaměstnanců.

Na prknech Žižkovského divadla Járy Cimrmana měl premiéru Záskok a Švestka, loni na podzim k nim přibyla i Afrika aneb Češi mezi lidožravci. Jak si novinka vede v porovnání s předchozími cimrmanovskými kusy? Afrika se chytila velmi dobře a byla prakticky po celý rok vyprodána. Teď to vypadá, že nejpalčivější divácká zvědavost byla ukojena a publikum začíná znovu volat po staré dobré klasice. Také ansámbl si pro vlastní osvěžení párkrát do měsíce rád Afriku proloží nějakým starším kusem - i tak je ale Afrika zatím na programu nejméně pětkrát do měsíce.

Nejdražší vstupenky prodáváte za 230 korun. Není to trochu přepych? Vždyť vám je lidé doslova rvou z ruky! S cenou vstupenek je to citlivá věc - dokonce i někteří diváci nám vyčítali, proč je neprodáváme dráž, když je o ně takový zájem. Navrhovali třeba, abychom vyčlenili řadu dražších VIP lístků, na které by se třeba pak nemusela stát v předprodejích fronta. Jenže nám jsou zatím některé principy pořád dražší než vidina lépe platících diváků. Cimrmani i Žižkovské divadlo si vždycky zakládali na tom, že jsou divadly lidovými, přístupnými všem bez rozdílu věku, postavení i majetku. A my si zkrátka myslíme, že by to tak mělo zůstat. Takový přístup samozřejmě něco stojí. Rozdíl mezi cenou vstupenky a skutečnými náklady u nás dorovnávají z podstatné míry sponzoři, v čele s generálním partnerem divadla, finanční skupinou PPF. Nebýt jejich podpory, vypadala by jinak asi nejen cena lístků, ale i celý provoz.

Jak vlastně vypadá kolonka vašich příjmů? Kromě významného příspěvku od finanční skupiny PPF nás pravidelně financuje i Městská část Praha 3, která dotuje prostory, mzdy, energie a drobné opravy. A hlavně - radnice nám dovoluje, abychom případný rozpočtový přebytek použili k modernizaci divadla, což považuji za velmi osvícené. Příjmy plynou i z pronájmu divadelních prostor, které se snažíme postupně technicky i vzhledově vylepšovat - instalovali jsme například nové osvětlení scény i hlediště, foyer a šatny dovybavujeme nábytkem a doplňky z Cimrmanovy doby, tedy přelomu 19. a 20. století. K bezbariérovému přístupu do hlediště přibyl minulý rok i tentýž přístup na jeviště, takže Jan Kašpar, který hraje na vozíku, už může na scénu vjíždět bez pomoci kulisáků.

To už je ale spíše kolonka vašich výdajů… Jistě - celá budova ve Štítného ulici číslo 5 byla navíc loni zařazena mezi památkově chráněné objekty, čímž se všechny opravy a úpravy administrativně i technicky komplikují a zdražují. Jenom nové dveře do průjezdu, které bychom rádi letos pořídili, vyjdou při skloubení bezpečnostních a estetických požadavků skoro na milion korun. Jinak nás ale čekají běžné kroky: celé divadlo, včetně Cimrmanovy světničky ve foyeru, potřebuje vymalovat. Podlahy by si zasloužily novou krytinu, stěny stylová svítidla - ta z 80. let už opravdu nejsou žádná sláva - a diváci zase klimatizaci, abychom v parném létě nemuseli větrat jenom otevřenými dveřmi. Ideální by byla samozřejmě celková rekonstrukce, ale finanční realita nám dovoluje dělat zatím jen dílčí, pečlivě zvažované kroky. Fakt, že jsme teď s generálním partnerem podepsali už druhou smlouvu na čtyři roky, nám však umožňuje nejen důstojně existovat, ale i tvořivě myslet dopředu.

Jaký repertoár kromě her z dílny Cimrman-Smoljak-Svěrák vaše divadlo nabízí? Kromě cimrmanovských her, kterých je i s Afrikou na programu čtrnáct, u nás stabilně vystupují studenti hudebně dramatického oddělení pražské konzervatoře. Také za nimi chodí stálé publikum, byť samozřejmě ne tak početné jako na Cimrmany - s tímhle unikátním ansámblem ale může těžko někdo soupeřit. Konzervatoristé tu v posledních letech nastudovali několik opravdu povedených her, které předvádějí se sympatickým nasazením: doporučila bych třeba Dobře placenou procházku, kterou jsme zařadili do repertoáru v sezoně 2002/2003, Kancelář v režii Josefa Laufra nebo nejnovější Sen noci Svatojánské, který nastudoval renomovaný divadelník Karel Kříž. Loni tu hostovala například bratislavská Astorka a Korzo, letos by měl opět přijet Milan Lasica s inscenacemi Život na trikrát a Vtedy na Jamajke. Opět zveme amatéry a poloprofesionály, jako je divadlo Pibimpapa, Nejhodnější medvídci, Máj nebo Divadlo na tahu.

Co budete dělat, až jednou Cimrmanovo jméno z názvu Žižkovského divadla zmizí? To je otázka, na kterou zatím nemám odpověď. A myslím, že to neví nikdo. Letos to bude už osmatřicet let, co byl autor Jára Cimrman se slávou vzkříšen pro větší slávu českého divadla. A my jen doufáme, že pánové Smoljak a Svěrák s restaurováním jeho geniálních her hned tak neskončí.

Která z her Mistrova repertoáru je vaší nejoblíbenější? To je těžké. Úplně nejraději mám asi Záskok, který je mi svým divadelním prostředím nejbližší. Ale ono se to přelévá. V této sezoně jsem si zamilovala Cimrmana v říši hudby. Již několik let se hraje s živou muzikou a je to mnohem silnější dojem, než když zpívali z pásku. Mám ale ráda všechny: Dobytí severního pólu, Švestka je skvělá, nová Afrika…

Znáte někoho, kdo chodí na úplně všechna představení? Z fronty už známe některé obličeje, které tu stojí každý měsíc. Bývají to starší lidé. Jeden pán si s sebou nosí i stoličku. Prodej je ale omezený, maximálně čtyři lístky na osobu na celý měsíc. Někdo si zase hlídá alternace - volají, kdo hraje, ne jen zda pan Smoljak nebo Svěrák, ale i ostatní herci. V jedné alternaci už představení viděli, tak chtějí druhou. Představení pořád drží svou poetiku, ale pánové jsou tak rozdílní, že je zajímavé vidět hru víckrát v různém obsazení.

Vy jste jistě viděla všechny Cimrmanovy hry… Samozřejmě. Ale nedívám se vždycky, když mám službu. To nejde a kolikrát ani nemám chuť, ale když se jdu do hlediště podívat aspoň na chviličku, okamžitě mě to strhne a zůstanu až do konce. Přesto je neumím citovat, nevím, co je v kterém semináři. Když se mě někdo přijde zeptat, ve které hře je ta a ta věta nebo výrok, tak se jdu zeptat pánů. A ti také často loví v paměti. Jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa. Opakuji: Jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa.

(Po. pr. kor. násl.: Paní Přibylová, opakování neškrtejte, ať to nedopadne jako posledně.) (Popkorn: A hlavně nezapomeňte v konečné verzi textu všechny popkorny zlikvidovat! Aby to tam zase nezůstalo. Ono se to pak mizerně vymetá.)