Diskuse o Lisabonské smlouvě a její vysvětlování jsou nezbytné, měly by však být věcné
Kritici Lisabonské smlouvy (LS) často používají argumenty podporované spíše silnými slovy než fakty. Například Petr Mach (EURO 48/2008) varuje, že „Lisabonskou smlouvu nelze jednostranně vypovědět … Pokud by se někdy v budoucnu dostala do vlády většina, které by se podmínky našeho členství nelíbily, nelze ji jednostranně vypovědět a vrátit se k současnému stavu před ní“.
Kocourkov
Setkáváme se s poněkud anekdotickým chápáním jakékoli smlouvy. Vezmeme-li historickou posloupnost smluv, tak dle Petra Macha by mělo být možné, že by třeba Lucembursko, zakládající člen Evropského společenství (ES), uznávalo jen původní římskou smlouvu – tedy pouze Radu o šesti členech – vypovědělo z ne zcela jasných důvodů všechny následující (Jednotný akt, Maastrichtskou a Amsterdamskou smlouvu a další) a odmítalo všechny aktivity EU, které se jí vymykají. Britové by třeba mohli odmítnout vše, co následovalo po Jednotném aktu a tak dále. Takový Kocourkov ve fungování jakékoli mezinárodní organizace by byl skutečně zábavný.
Petr Mach by si však měl všimnout něčeho jiného. Článek 50 Lisabonské smlouvy totiž stanoví, že „každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z unie vystoupit“. Předchozí smlouvy odchod některého státu z EU nepředpokládaly. Pokud Lisabonská smlouva dle Machova přání nebude schválena, bude zachován dosavadní stav, který je jedinou alternativou. Pak je však vlastně zastáncem nemožnosti odchodu z EU.
Dílčí úspěch
Prezident Václav Klaus se pokouší vysvětlit složitosti Lisabonské smlouvy v článku Manuál pro začátečníky (MF Dnes, 27. prosinec 2008). Společně se svými poradci však některé záležitosti přehlédl. Tvrdí, že některé parlamenty potvrzovaly smlouvu rychle, aniž by znaly její text v domácím jazyce. Za to však lze vinit zákonodárce v těchto zemích, protože LS vyšla v Úředním věstníku ES již 17. prosince 2007 ve všech 23 úředních jazycích EU.
Pokud jde o hospodářskou politiku, nesouhlasím, že jsou členským státům EU ubírány pravomoci a přesouvány do Bruselu. Klaus uvádí třeba oblast nepřímých daní. Srovnáme-li však ustanovení dnes platné Smlouvy z Nice (články 90 až 93) a Lisabonskou smlouvu (články 110 až 113), zjistíme, že jsou identické. Řečeno jinak, žádná větší centralizace nenastává. Nic se ani nemění na ustanovení, že o daňových záležitostech se musí hlasovat v Radě jednomyslně – každý stát má právo veta.
Je však pravda, že již od vzniku vnitřního trhu, který začal plně fungovat v roce 1993, přijala Rada (jednomyslně samozřejmě) mnoho omezení u nepřímých daní – přechod od daní z obratu k dani z přidané hodnoty a některá ustanovení o dolní hranici sazeb DPH a spotřebních daních. Jednotný vnitřní trh nemůže splnit očekávání ohledně efektivní alokace zdrojů, pokud jsou v různých členských státech EU odlišné ceny jen v důsledku rozdílných nepřímých daní. To si uvědomují především neoliberální ekonomové, a proto by měli spíše kritizovat dnešní stav. V této citlivé oblasti bylo totiž dosaženo jen dílčího úspěchu.
Nezbytnost spolupráce
Václav Klaus také v článku píše, že LS zavádí pravomoci, jako by šlo o federální stát. A dokumentuje to na členění pravomocí v hospodářské oblasti na výlučné, sdílené a podpůrné. Porovnáme-li příslušné pasáže s předchozími smlouvami (nejen se Smlouvou z Nice), zjistíme, že stejné věci se pouze jinak nazývají. V článku 3 Smlouvy z Nice se píše o „společných politikách“. Jejich ekvivalentem jsou v „lisabonském“ názvosloví „výlučné kompetence“. Dále se vymezují oblasti politik „bez přívlastku“ (také se jim říká „komunitární“), dle LS „sdílené pravomoci“.
Srovnáme-li obsah ustanovení v článku 3 Smlouvy z Nice s články 3 a 4 Smlouvy o fungování EU (druhá část Lisabonské smlouvy), zjistíme přesný opak tvrzení Václava Klause o postupném převádění pravomocí státu ve prospěch „Bruselu“. Nyní do kategorie společných politik spadají rybolov, obchodní politika, celní unie, zemědělství a doprava. Dle LS z ní mají být vyřazeny doprava, zemědělství a rybolov kromě udržování mořských biologických zdrojů. O tyto aktivity rozšiřuje oblast sdílených pravomocí.
Tato kategorie se však také rozšiřuje „zdola“ (tedy z výčtu aktivit, v nichž EU podporuje pouze konkrétní) oproti dnešku pouze o energetiku. Problémy ze začátku roku ukázaly, že spolupráce členských států EU je nezbytná. Jde o rozvoj tranzitních sítí (nejen plynu, ale i elektřiny) a fungování trhu s energií a o bezpečnost jejích dodávek v EU.
Byl to především tlak a iniciativy Rady a Evropské komise, které několik desítek let usilovaly o liberalizaci energetického trhu jako logické součásti liberalizovaného vnitřního trhu EU. Pokud jde o energetickou politiku, dle článku 194 Smlouvy o fungování EU se jakákoli opatření Rady či Evropského parlamentu „nedotýkají práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií“.
Diskuse o Lisabonské smlouvě a její vysvětlování jsou nezbytné. Měla by to však být věcná diskuse opřená o fakta, nikoli o silná slova.
Polemika
Na článek Chybná výměna od Petra Macha z Centra pro ekonomiku a politiku (EURO 48/2008) zareagoval Zdeněk Šrein, profesor Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí na Labem.
