O zastavení emisí freonů, které ničí životně důležitou ozónovou vrstvu, začalo jednat mezinárodní společenství v osmdesátých letech. Výrobci protestovali. Evropská federace chemického průmyslu tvrdila, že by zákaz způsobil „přebudování rozsáhlých sektorů důležitého průmyslového odvětví,…bankroty menších firem,…dopady na inflaci a zaměstnanost. Federace varovala, že za freony není náhrada a žádná ani „nebude k dispozici v dohledné budoucnosti“. Americká společnost Du Pont alarmovala, že „celá odvětví by se mohla položit“.
Politici odmítli kapitulovat a podepsali sérii smluv, jež freony postupně zakázaly. V roce 1995 se dopady zabýval Panel pro technologické a ekonomické posouzení Montrealského protokolu. Výsledek: světová eliminace škodlivých látek způsobila spotřebitelům pouze velmi malé nebo žádné náklady. V řadě případů náhradní technologie ušetřily náklady a zvýšily kvalitu oproti freonovým. Dokonce i tam, kde oficiální prognózy očekávaly, že se náhradu podaří nalézt nejdříve za osm či devět let, průmyslu zavedení nového řešení trvalo jen dva roky. Freony se dnes zpravidla považují za modelový příklad hladkého odstranění vážného ekologického problému.
Pesimistické předpovědi.
Pikantní historka o jednom omylu? Nejen. Podrobné studium debaty o ekologických zákonech ukazuje, že jde o typický příklad. Průmysl skoro pokaždé varuje, že nová zelená legislativa zvýší náklady, poškodí konkurenceschopnost, připraví lidi o práci a výrobci se odstěhují do zemí se slabšími standardy. Empirické analýzy ale zjistily, že se tyto prognózy také skoro pokaždé zmýlily.
Americký ekonom Hart Hodges v analýze Economic Policy Institute (EPI) zkoumal dvanáct různých případových studií. Dospěl k výsledku, že ve všech byly reálné náklady daleko nižší než předpovídané. Například očekávaná cena za snížení emisí oxidu siřičitého se ukázala být nadsazenou o 100 až 300 procent. V některých případech rozdíl přesahoval dvacetinásobek. Podobné výsledky přinesl výzkum, který pro švédskou vládu připravil Stockholmský environmentální institut. Ať už šlo o povinné katalyzátory v nových autech, omezování kyselých dešťů, snižování množství škodlivin v motorových palivech, americký zákon o čistotě ovzduší, omezování azbestu, benzenu, halonů i vinylchloridu, mezi varovnými prognózami a realitou zeje hluboká propast.
Nedotčená konkurenceschopnost.
Důvodů je několik. Náklady na dodržování ekologických předpisů obvykle činí jen malou položku, většinou pouze jedno až dvě procenta nákladů firmy. Případů skutečného uzavření továrny kvůli neschopnosti plnit zelené standardy je proto jen zanedbatelný počet. Ve Spojených státech v letech 1987 až 1990 byly ekologické předpisy příčinou jen 0,1 procenta zrušených pracovních míst. Pro srovnání: změny vlastnictví způsobily čtyřicetkrát více případů.
Ekologické zákony tedy nevedou k drastickému zavírání továren a propouštění. Ovšem nepoškozují produktivitu podniků sice mírněji, ale pořád dost na to, aby snižovaly jejich konkurenceschopnost? Evidence ukazuje, že nikoli – spíše naopak.
Analýza EPI srovnala výsledky různých dílčích studií, které zkoumaly dopady ekologických zákonů na konkurenceschopnost firem. Nenašla v nich žádný měřitelný vliv. Další výzkum dokonce odhalil, že ty sektory, které ve Spojených státech utratily více za plnění zelených standardů, paradoxně konkurují dovozcům úspěšněji než méně regulovaná odvětví.
V Německu, zemi s nadprůměrně dobrými ekologickými standardy, se podíl nejvíce dotčených sektorů na exportních trzích v letech 1970 až 1990 paradoxně zvětšil ze dvanácti na čtrnáct procent, zatímco celkový podíl domácího zpracovatelského trhu vykazoval opačný trend. Totéž se stalo ve Finsku a Rakousku, které rovněž patří mezi nejzelenější evropské státy. Evropská komise zadala průzkum dopadů legislativy požadující zavedení takzvaných nejlepších dostupných technologií (BAT) na papírenský průmysl, cementárny a metalurgii neželezných kovů. Továrny s lepšími ekologickými výsledky obecně nebyly znevýhodněny, naopak: mnoho zkoumaných podniků je obrátilo ve svoji konkurenční výhodu.
Strach ze změny.
Světová banka v roce 1997 publikovala studii, která se zabývala zahraničními investicemi ve čtyřech vybraných rozvojových zemích. Statistická analýza nenašla doklady, že by se investice systematicky soustřeďovaly do špinavějších průmyslových odvětví nebo že by investoři do třetího světa odcházeli kvůli nižším ekologickým nákladům.
Proč se tedy prognózy pravidelně mýlí? Za prvé proto, že pracují se statickými poměry. Většina kalkulací a priori předpokládá, že podniky použijí pouze ta řešení, která právě leží na stole. Jinými slovy: nepočítají s inovacemi. Ale průmysl na regulace většinou reaguje novými čistými technologiemi, které znečištění sníží podstatně levněji.
Prognózy navíc obvykle počítají pouze náklady a nehledí na zisky. Ovšem čistá řešení zvyšují efektivnost ve spotřebě surovin a energie, podporují zavádění moderních technologií a potažmo i konkurenceschopnost. Zelená opatření proto v celkové bilanci často mají kladný ekonomický výsledek. “ Podniky se zpravidla bojí změny, ale když už k ní dojde, perfektně ji umí obrátit ve svůj prospěch,“ komentoval trefně sekretář bruselské Evropské ekologické kanceláře John Hontelez.
