U nás doma právě vrcholí boj o stovky miliard dotací z evropských fondů. V Evropě se zase začíná diskutovat, že ty miliardy tekoucí na východ je třeba poněkud přidusit, zvláště když po brexitu jich bude k dispozici o dost méně. Případně evropské elity zkoumají, nakolik by se daly tyto peníze využít ke zkrocení neposlušných postkomunistických zemí, které se vzpouzejí všeobjímající bruselské moudrosti.
Je tedy namístě podívat se, nakolik tato modla české vládní politiky ovlivňuje ekonomický vývoj v zemi a k čemu vlastně dotace potřebujeme. Celková čísla vypadají velkolepě. Od roku 2004 jsme dostali zhruba o 650 miliard korun více, než jsme do Bruselu odvedli. To je částka, za niž by bylo možné kompletně dostavět a obnovit celou českou dopravní síť. Leč nestalo se tak a má to své důvody.
Předně třetina přitékajících peněz, tedy částka kolem 30 miliard korun, je každoročně součástí financování společné zemědělské politiky EU. Slouží tedy k zakonzervování struktury zemědělské výroby a limitování produkce tak, aby méně produktivní výrobci nebyli v rámci EU ohrožováni konkurencí. Je tím sice zajišťována jistá zaměstnanost na venkově v určitých zemích EU, ale přínos k prosperitě v případě Česka je zanedbatelný, či dokonce záporný.
Peníze navíc
Pro ekonomiku jsou důležité investice. Především ty do infrastruktury. Je skutečností, že tyto investice jsou již řadu let takřka v absolutním rozsahu předurčeny programy EU. Ve fiskální politice tak evropské peníze nahradily standardní daňové příjmy. Samozřejmě kromě povinné patnáctiprocentní spoluúčasti českého státu. Uvolněné daňové příjmy pak byly přesměrovány do sociálních programů a především do nákladů na provoz státu v podobě mezd státních zaměstnanců.
To má docela zásadní vliv na stabilitu a předvídatelnost vývoje veřejných financí, jak ukázalo hospodaření státu v loňském roce. V rozpočtu bylo plánováno 106 miliard korun a nakonec přiteklo 171 miliard korun. Zároveň došlo k mírnému propadu investičních výdajů, což mělo za následek vznik vysokého přebytku státního rozpočtu.
Stav čerpání z eurofondů:
Zdroj: mmr
Značný příliv peněz z Bruselu byl dán tím, že evropské fondy proplácejí projekty zpětně po dokončení jejich jednotlivých etap. Do té doby jsou financovány jakoby z domácích zdrojů, ale ve skutečnosti jde o evropské peníze přijaté za dokončené projekty.
Jak budou nabíhat projekty z nového programovacího období, vzroste i potřeba čerpání domácích zdrojů, tedy de facto peněz, které přitekly v roce 2016 zdánlivě navíc.
Mizivý přínos projektů
Projevuje se to již v letošním roce, kdy jsou sice kapitálové výdaje za prvních pět měsíců oproti loňsku nižší o osmnáct miliard korun, ale příjmy z EU poklesly ve stejném období o 70 miliard a rozpočet se propadl do devatenáctimiliardového deficitu.
Problém těchto investic je pak v tom, že jsou alokovány nikoli podle ekonomického přínosu, ale podle toho, jak jsou jednotlivé stavby připraveny a nakolik prošly schvalovacím procesem včetně projednáním EIA podle evropských pravidel. To například z financování vylučuje podstatnou část zdaleka nejefektivnější dálniční stavby v Česku, Pražského okruhu. Peníze tak končí často v projektech, jejichž ekonomický přínos je mizivý, nebo dokonce záporný.
Především však názory, že by se bez evropských peněz u nás nic nepostavilo, protože by na to nebyly peníze, jsou zcela liché. Například roční částka, o niž současná vláda za dobu svého mandátu zvedla objem mezd ve státním sektoru, by pokryla dvě třetiny evropských peněz určených na kapitálové výdaje státu.
Představy bývalého vládního tajemníka Prouzy zveřejněné na počátku roku 2014 o tom, že evropské kohezní fondy zvýší roční výkon ekonomiky do roku 2025 o 4,7 procenta, se z tohoto pohledu jeví jako zcela iluzorní.
Od roku 2004 jsme dostali zhruba o 650 miliard korun více, než jsme do Bruselu odvedli. To je částka, za niž by bylo možné kompletně dostavět a obnovit celou českou dopravní síť. Leč nestalo se tak a má to své důvody.
Dále čtěte:
