Menu Zavřít

FASCINUJÍCÍ ABSURDITY

8. 8. 2001
Autor: Euro.cz

Zpráva Komise IPB

Václav Klaus sice říká, že prodej IPB byl krádeží století za bílého dne. Transakční smlouvy se však psaly nejspíše přes noc a možná také ve tmě. Parlamentní vyšetřovací komise se snaží vnášet do situace trochu světla, zřejmě o to ale většina viníků nebude mít zájem a začne ze všech sil a všemi prostředky usilovat o zahlazení stop. Po téměř roční práci připravila vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky svoji závěrečnou zprávu. Komise, která měla objasnit rozhodování státu v kauze Investiční a Poštovní banky (IPB), se sešla na 24 řádných schůzích, zasedala celkem 34 dnů, vyslechla třicet svědků. Vyšetřovací spis, který má 9200 listů, bude předán Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k dalšímu využití. Kompletní zprávu komise, která má 21 stran, najdete na webové stránce týdeníku EURO (www.euro.cz/01/27/clanky/ipb.html). Klíčovou přílohou vyšetřovacího spisu je znalecký posudek Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, který vypracoval jeho ředitelem Vladimír Balaš, jenž je vedoucím katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Posudek je ve většině bodech naprosto zdrcující zprávou zejména pro státní úředníky, kteří IPB prodali Československé obchodní bance (ČSOB). Balašovu zprávu (14 stran) rovněž najdete na internetové stránce týdeníku EURO. Selhání úřednických špiček. Komise zkoumala a v závěrečné zprávě popsala klíčové momenty existence IPB a jejích předchůdkyň, Investiční banky a Poštovní banky, od roku 1989 do června 2000. Ze závěrů vyplývá, že problém, který v bance explodoval před nucenou správou, vznikl především chybou státních úředníků na ministerstvech, Fondu národního majetku a České národní banky (ČNB). Komise usoudila, že odpovědnost za řadu úmyslných či neúmyslných kroků, které nakonec z hlediska vývoje IPB vedly k tragickému konci, nese asi deset bývalých vysoce postavených státních úředníků (viz galerie). Proto v návrhu usnesení mimo jiné doporučuje Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze prošetřit případnou trestněprávní odpovědnost jednotlivých osob. Komise vládě Miloše Zemana doporučuje „usilovat o novaci transakčních dokumentů s ČSOB tak, aby byly uvedeny v soulad s právními předpisy a aby bylo dosaženo větší vyváženosti ve prospěch České republiky. V případě nedohody zvážit napadení příslušných smluv u nezávislého soudu pro příkrý rozpor s dobrými mravy . Komise ukládá stálé komisi pro bankovnictví důsledně kontrolovat celý proces restrukturalizace aktiv IPB a o jeho průběhu pravidelně informovat poslance. Porazit konkurenci díky daru od státu. Při hodnocení transakčních dokumentů Komise IPB, která vycházela zejména ze znaleckého posudku ředitele Ústavu státu a práva AV ČR Vladimíra Balaše, má za to, že prvořadým zájmem vlády by mělo být současný smluvní vztah mezi státem a ČSOB alespoň částečně narovnat. Poslancům zjevně vadí, že zatímco stát za prodej 66 procent akcií ČSOB získal zhruba 40 miliard korun, za prodej 100 procent IPB zaplatí soukromé ČSOB zhruba 100 miliard. „ČSOB získává státem zcela očištěnou IPB do svého vlastnictví. Nelze říci jinak, než že darem. Pro představu, jaká je skutečná hodnota očištěné IPB, lze zvolit metodu referenčního příkladu. Jako vhodný příklad může paradoxně posloužit privatizace samotné ČSOB. Vezmeme–li v úvahu, že tržní síla obou bank (zjednodušeně měřená jejich podílem na trhu depozit) je 2,4:1 ve prospěch IPB, vezmeme–li v úvahu, že IPB má komplexní a neodvolatelnou záruku za celou bilanci a že kupující (ČSOB) získal celý podnik včetně potenciálu a postavení dceřiných společností IPB na finančním trhu, pak hodnota kolem 100 miliard korun není nijak přeceněna. V této úvaze navíc nejsou zahrnuty multiplikátory, které plynou ze zcela dominantního postavení ČSOB a IPB na českém bankovním trhu, stojí ve zprávě komise. V rozporu s dobrými mravy. Tuto úvahu podporuje i právník Vladimír Balaš ve svém znaleckém posudku. „Co je však zcela zarážející, je skutečnost, že se do promítané hodnoty IPB nepromítá hodnota bankovního trhu, kterou ČSOB s IPB získala. Je přitom nabíledni, že v případě likvidace IPB standardní metodou by ČSOB zdaleka nezískala takový podíl, jaký by asi získaly na drobnou klientelu orientované Komerční banka či Česká spořitelna, které k tomu účelu disponovaly mnohem rozsáhlejší sítí poboček. Podíl trhu 22 procent a zhruba tři miliony klientů představují jistě značný potenciál. Dá se dokonce tvrdit, že se ČSOB stává plně konkurenceschopná právě díky daru, který od státu v podobě IPB dostala, tvrdí Balaš. Soudí, že řada ustanovení transakčních smluv je přinejmenším sporná a není vyloučeno, že by je nezávislý soud mohl kvalifikovat jako ustanovení, jež jsou v rozporu s dobrými mravy. „Kromě toho jsem přesvědčen i o tom, že některá ustanovení jsou přímo v rozporu s platnou českou právní úpravou. Naprosto zjevné je i to, že smlouvy jsou koncipovány příliš jednostranně a v podstatné míře zvýhodňují ČSOB. Je však sporné, zda by mohly být považovány za neplatné pouze pro svou jednostrannost, uvádí Balašův znalecký posudek. ČSOB může inkasovat dvakrát. „Bude–li ručitel, tedy stát, plnit namísto dlužníka (například úvěrového dlužníka bývalé IPB), nestává se po splnění ručitelského závazku automaticky věřitelem zaručené pohledávky, a nenáleží mu tedy práva na plnění z pohledávky zajištěné jeho ručením, stojí v posudku právního experta Balaše. Vyvozuje z toho, že ČSOB je podle podmínek smlouvy oprávněna obdržet plnění jak od státu, tak od původního dlužníka a obě tato plnění je oprávněna si ponechat. Balaš upozorňuje, že ocenění aktiv se provádí k 19. červnu 2000, kdy již nabyla účinnosti záruka ministerstva financí za veškerá aktiva bývalé IPB. „To by mělo znamenat, že ke dni ocenění veškerá oceňovaná aktiva již byla zajištěna státní zárukou, a jejich hodnota tedy nemohla být horší, ale naopak jen lepší než účetní. Dosud prováděná ocenění ČSOB tuto skutečnost neberou v úvahu, říká posudek Ústavu státu a práva AV ČR. „Vzhledem k tomu, co jsem ze smluv vyčetl, se však domnívám, že by standardní řešení problému IPB bylo levnější variantou. Nebudu však předcházet událostem. V každém případě se však domnívám, že by s ČSOB měla být sjednána nově záruka, a to tak, aby nebyla v rozporu s obecně platnými právními předpisy, uvádí Balaš, který – jak ve svém znaleckém posudku píše – nebyl oslněn vybroušeným právnickým stylem transakčních smluv, spíše naopak. Dokumenty nepovažuje ani za příliš vyvážené, nicméně jejich případné vady se prý mohou projevit až při praktickém naplňování jejich ustanovení. „Právní záruky pro stát nejsou příliš dobře zakotveny, a tak nezbývá než doufat, že určitých sporných míst nebude ČSOB zneužívat, dodává Balaš. Otázkou je, zda se ministerstvo financí pod politickým tlakem Komise IPB a daňových poplatníků obrátí na soud, aby dosáhlo zmírnění dopadů prodeje IPB pro daňové poplatníky. Zatím tomu nic nenasvědčuje. Ale co není, může být…

WT100

Klíčové osoby a klíčové chyby
Kdo může podle komise za krach IPB a její prodej ČSOB Hrubé pochybení státních úředníků a zjevný úmysl
Fond národního majetku se neúčastnil na navyšování základního jmění při druhé emisi akcií ve dnech 1. až 10. prosince 1993, což bylo hrubým pochybením, které zcela zásadně ovlivnilo možnosti státu rozhodovat o dalším vývoji banky. Zejména pak rozhodujícím způsobem omezilo možnosti optimální privatizace státního podílu v IPB. Vzhledem k výjimečnosti tohoto rozhodnutí a časování jednotlivých kroků se toto opatření jeví jako zjevný úmysl nepři–pustit po fúzi Investiční banky a Poštovní banky roli státu jako majoritního vlastníka a posílit pozici managementu banky.

  • *Odpovědní jsou: Tomáš Ježek, předseda výkonného výboru FNM Roman Češka, 1. náměstek ministra privatizace Jiří Skalický, předseda prezidia FNM a ministr privatizace Ivan Kočárník, ministr financí Josef Tošovský, guvernér ČNB Ivan Kočárník tento závěr vyšetřovací komise odmítl. „Pokud se pamatuji, tak v takzvané bankovní čtyřce, která byla poradním orgánem předsedy prezidia FNM, se nikdy o nenavyšování kapitálu v IPB nejednalo, sdělil ve čtvrtek 28. června agentuře ČTK. Dodal, že odpovědnost měl v tomto případě pouze FNM. Bez bankovní doktríny státu Až do listopadu 1996 neexistovala koncepce rozvoje, respektive privatizace bank se státní účastí, což komise IPB považuje za vážný nedostatek. Tato skutečnost do značné míry ovlivňovala kompetentnost výkonu vlastnických práv státu v IPB. Odpovědní jsou: Vláda ČR a Bankovní rada ČNB z let 1992 až 1996 Stát vykonával svá vlastnická práva pasivně a neúčinně. Jeho působení v této oblasti bylo působením hlavního akcionáře, který mlčí. Strategický rozvoj nebyl paradoxně ovlivňován především vlastníkem Investiční banky a Poštovní banky, ale téměř výlučně jejich managementem. Zástupci státu v orgánech bank neměli při svém rozhodování oporu v žádné státní doktríně. Byli nuceni spoléhat se na vlastní úsudek, ze kterého navíc nebyla vyžadována žádná odpovědnost. Odpovědnost nesou: Členové takzvané bankovní trojky (ministr financí, guvernér ČNB a předseda FNM), respektive takzvané bankovní čtyřky (ministři financí a privatizace, guvernér ČNB a předseda FNM) za dané období a zástupci státu v dozorčí radě IPB. Společnost s nulovým ručením Změnou privatizačních podmínek 4. března 1998 vláda ČR a) rozhodla o prodeji státního podílu nikoliv strategickému investorovi, ale společnosti s nulovým ručením, ve které se riziko spekulativního chování limitně blížilo jistotě. b) smluvními podmínkami umožnila vytvořit prostředí, kde se zájmy investora logicky nekryly s ekonomickými zájmy ČR. c) upustila od ověření auditu zadaného bankou vlastním auditorem a zejména upustila od podmínky vyjednávání o odkupu podceněných aktiv. Tím upustila od možnosti dosáhnout výhodnějších a vyváženějších smluvních podmínek pro ČR. Odpovědní jsou: Ivan Pilip, ministr financí Josef Tošovský, předseda vlády Alibi nedůsledného a neúčinného dohledu Výkon bankovního dohledu ČNB, zejména v období pro prodej státního podílu, hodnotí Komise IPB jako málo důsledný a neúčinný. Soustřeďoval se mnohem více na vlastní alibi než na možná aktivní řešení, která mu umožňuje zákon. Za zvlášť závažné pochybení pokládá Komise IPB: a) Udělení souhlasu Saluka Investments plc. k nabytí akcií IPB 30. září 1998. ČNB tímto souhlasem umožnila, aby se dominantním vlastníkem stala společnost bez jakýchkoliv záruk. b) Komise IPB disponuje dokumentací, která nasvědčuje, že navýšení základního jmění formou podřízeného dluhu proběhlo v roce 1998 tak, že banka poskytla investorům úvěry za účelem nákupu podřízených dluhopisů. Pokud další šetření toto důvodné podezření potvrdí, jedná se o selhání výkonu bankovního dohledu ČNB. c) Nedůsledná a alibistická reakce bankovního dohledu na zjištěnou skutečnost, že odprodej pochybných úvěrů v roce 1999 byl realizován skupinou závislou na IPB. Přitom odprodej třetí straně nezávisle na Investiční a Poštovní bance byl podmínkou auditora pro udělení výroku „bez výhrad za rok 1998. Odpovědnost nesou: Josef Tošovský, guvernér ČNB Pavel Racocha, člen bankovní rady Ota Kaftan, člen bankovní rady Vrchní ředitelé sekce bankovního dohledu ČNB Stát postupoval podle scénáře ČSOB, překročení pravomocí Scénář násilného převzetí IPB formou nucené správy a následného prodeje Československé obchodní banky byl jako jedna z rovnocenných variant dlouhodobě připravován v ČSOB a prezentován ČSOB ministru financí a guvernérovi ČNB na jednání v Paříži 30. května 2000. Materiál předkládaný vládě České republiky 15. června 2000, konstrukce transakčních dokumentů i schvalovací dokumentace Ústavu pro ochranu hospodářské soutěže Brno nese shodné věcné i formální znaky s tímto dokumentem. Státní instituce ve dnech 16.–19. června 2000 postupovaly shodně podle scénáře ČSOB. Odpovědnými osobami jsou: Pavel Mertlík, ministr financí Josef Tošovský, guvernér ČNB Stanovením úkolů nucenému správci co nejrychleji prodat podnik ČSOB překročila Bankovní rada ČNB své zákonné pravomoci. Odpovědnost nesou: Členové Bankovní rady ČNB Způsob výběru investora 16.–19. června 2000 byl bezprecedentní a netransparentní. Odpovědnost nesou: Petr Staněk, nucený správce IPB Členové Bankovní rady ČNB Nucený správce banku prakticky nespravoval. Zhostil se pouze úkolu banku převzít a prodat, aniž mohl tušit, co vlastně prodává. Odpovědnost nesou: Petr Staněk, nucený správce IPB Členové bankovní rady ČNB Ujednání v příkrém rozporu s dobrými mravy Transakční dokumenty podepsané 19. červ–na 2000 jsou jednostranně výhodné pro Československou obchodní banku na úkor státního rozpočtu. Na základě šetření a znaleckého posudku Komise IPB konstatuje, že transakční dokumenty nejsou zcela v souladu s platnými právními předpisy a že se jedná o ujednání, která jsou v příkrém rozporu s dobrými mravy. Ve svém důsledku získává Československá obchodní banka na úkor státního rozpočtu neoprávněnou výhodu ve výši mnoha desítek miliard korun. Odpovědnost nese:**

Pavel Mertlík, ministr financí

  • Našli jste v článku chybu?