Fenomén Aero

Pražskému filmovému životu vládne malý žižkovský biograf

Je to asi drzé tvrzení, ale řekněme to: Pražskému filmovému životu od konce devadesátých let nevládnou multiplexy, ale žižkovské kino Aero. V éře vyleštěných multikin prosycených vůní popcornů vykazuje některé zvláštnosti: lehce ošoupaná atmosféra, živý bar, možnost vzít si s sebou do sálu pivo, a dobré filmy.

Jak Titanic prohrál

Když končil státní filmový podnik, svá chátrající kina nabízel hlavně městům. Aero bylo jedním z posledních, které podnik nabídl. Nikdo tam nechodil, ale byl to jediný fungující biograf v Praze 3. Žižkovští radní se rozhodli, že ho udrží v provozu, a hledali provozovatele. Vybrali projekt, který sepsal Pavel Rajčan, jeden z autorů vyhlášené žižkovské hospody U vystřelenýho voka, spolu s Petrem Vítkem. Paradoxně neměl ani jeden z nich s filmem vůbec žádnou zkušenost. Koncem roku 1998 dostali klíče od kina, ale co s ním? Někde sehnali trochu peněz, zrekonstruovali bar a napsali zkušenému Jiřímu Králíkovi do Uherského Hradiště (autorovi kultovního festivalu), ať jim pomůže.
První myšlenka byla promítat komerční filmy a ze zisku dotovat náročnější klubové snímky. „V prvním měsíci se tam hrál vedle sebe Titanic a kontroverzní Passoliniho snímek Saló, 120 dní sodomy. A překvapení nastalo. Na Titanic přišlo pár lidí a na Saló bylo plno. Na artové filmy chodilo víc a víc lidí, a tak asi od třetího měsíce se komerční filmy přestaly promítat,“ říká o začátcích fenoménu Aero jeho nynější dramaturg Ivo Anderle. „Zpočátku to fungovalo tak, že večer kluci vysypali pokladnu kina a baru a šli nakoupit pití a potraviny na další den. Začínali úplně od nuly.“ Nabídka klubových filmů byla ovšem v době začátků velmi omezená. Existoval Projekt 100, fungoval Artcam, existovalo klubové kino Konvikt, ale náplň pro Aero se hledala velmi obtížně. V Praze v té době nebylo kino s kombinací takového programu a atmosféry. Mimochodem, až do roku 2000 neexistoval v hlavním městě kromě Galaxie ani žádný multiplex. „Když jsem v polovině roku 1999 přišel do Aera, začaly se dělat velké ucelené přehlídky, například Wima Wenderse, Akiho Kaurismäkiho… a to hrozně zafungovalo, Aero si na tom udělalo jméno, jezdili sem lidé z celé Prahy, protože neměli jinou možnost, byli jsme první a jediní, kdo něco takového nabízel,“ říká Anderle.

Jak se šíří aerovirus

„Aeropiloti“ si řekli, že když to funguje v Praze, mohlo by i jinde. Když se v Hradci Králové uvolnilo kino Centrál, podařilo se jim ho získat. I přes velkou snahu se ovšem v Hradci nedaří pokrýt náklady na provoz. Zato druhá akvizice se podařila. V květnu roku 2004 obsadili dramaturgové Aera pražské kino Světozor. V centru města a se dvěma sály. Podle Iva Anderleho měl být Světozor naleštěnější kino pro střední vrstvu. „Pracovně jsme si říkali, že jestli je Aero III. cenová, ošuntělá lidovka, tak Světozor bude taková dvojka. Nedělat to moc experimentální, připravit standardní artový profil, ale ne s malým a. Aby sem mohl večer přijít s manželkou padesátiletý zubař, který má nějaké povědomí o kultuře, čte, ale nevěnuje se filmům nijak pravidelně.“
Všechno dopadlo trochu jinak. Dříve museli provozovatelé náročnější dokumenty, videa nebo krátké filmy odmítat, protože by nenaplnili velký sál Aera. Ale pro malý sál Světozoru pak vymysleli dokumentární pondělí, pravidelně se hrají experimentální žánry. „Řada lidí to bere jako Aero,“ poznamenává dramaturg Anderle, „tak, jak jsme to chtěli rozlišit, se nám to nepodařilo. Sami sobě jsme postavili velkou konkurenci, což už se projevilo v návštěvnosti Aera.“ Velký sál Světozoru plní samozřejmě svou reprezentativní funkci, zahajují se tu festivaly a přehlídky, uvádějí premiéry. Světozor má bezpochyby úspěch, v žebříčku loňské návštěvnosti kin v České republice je se svými 95 tisíci diváky hned za multiplexy.
Když ale pohlédnete ke stropu nebo se zaposloucháte do vrzotu sedaček, je zřejmé, že nutně potřebuje rekonstrukci. Jednou z možností, jak opatřit peníze na tuto investici, je přilákat sponzory symbolickým prodejem sedadel. „Přemluvíme známé lidi od filmu, aby s tím začali, a nabídneme to podnikatelům. Bude to jakési členství v klubu, mohlo by je nalákat, že budou v klubu se Zelenkou, Hřebejkem nebo filmovými herci a že párkrát do roka budou mít šanci se s nimi setkat. Budeme je zvát na premiéry, festivaly a podobně… Zkusíme to, jinak peníze na rekonstrukci zatím nemáme,“ plánuje Anderle.
Na podzim loňského roku vznikla Osa 9 – spolek pražských kin, které propojuje tramvajová linka číslo 9. (S motorizovanými návštěvníky artová kina příliš nepočítají, mají své zkušenosti. A navíc ty bary v předsálí…) Cílem Osy 9 je uvádět kvalitní filmy nejen v premiérových týdnech, ale udržet je na plátnech co nejdelší dobu. Škoda jen, že devítka nejezdí kolem dalšího odvážného pražského kina – bia Oko nedaleko Letenského náměstí. To zůstává poněkud osamocené a bohužel i méně navštěvované, přestože nabízí velmi hodnotný program. Chybí mu však základní deviza Aera a Světozoru – věrní návštěvníci.

Jak vypěstovat diváka

Aero hned od počátku fungovalo jako značka, jako kultovní místo. Nejen kvůli pivu, které si můžete vzít do sálu. Strategie boje o diváka je propracovanější. Dopoledne Aero promítá pro školy, především filmy ze Zlatého fondu světové kinematografie. Ve čtvrtek odpoledne je filmový klub, kam mají středoškoláci vstup zdarma a ke každému filmu se jim dostane fundovaného úvodního výkladu. V mail listu mají aeropiloti asi čtyři tisíce středoškoláků, posílají jim informace o Zlatém fondu světové kinematografie, upozorňují na program Aera i Světozoru, ale třeba i na zajímavé filmy v televizi. „Snažíme se budovat dlouhodobější vztah diváků k našim kinům,“ říká Ivo Anderle, „v současné situaci, kdy těch kin, především multiplexů, je hodně, je strašně důležité, aby si divák jako první vzpomněl na nás. Já se jen bojím, že to je zatím jistá setrvačnost z dob, kdy byla v Praze nabídka dobrých filmů omezená. Dnes je trh mnohem širší a my nemůžeme ustrnout, nebo o diváky přijdeme. To jsme si uvědomili díky Světozoru.“ Kolem kina Aero vznikl specifický slovník. V kabině sedí aeropiloti, obrátit se můžete i na letušky nebo se zúčastnit soutěže Aerokraťas. A pakliže se dostanete do mail listu, už jste ztraceni, je z vás ryba v síti.
V současné době se uvažuje o oživení interiéru nejen ve Světozoru, ale i v Aeru. Bar už působí velmi unaveně a lidí, které odradí nepohodlí a trochu zašlá atmosféra, přibývá.

Jak se nedělá holding

Dobrý program dnes k přilákání publika nestačí. Dalším nápadem aeropilotů proto byla „filmová galanterie“ Terryho ponožky, kterou otevřeli na sklonku loňského roku ve Světozoru. Pokřtil ji osobně Terry Gilliam, člen legendárního Monty Python Flying Cirkusu. Koupit tu můžete vše, co nějak souvisí s dobrými filmy: videokazety či DVD, knihy o filmech i tvůrcích, filmové scénáře, časopisy, plakáty i trička. A funguje rovněž na webu.
To nejdůležitější přišlo vzápětí: založení vlastní distribuční společnosti Aerofilms. Dramaturgové obou kin se již nechtějí spoléhat na ne zrovna odvážné a nápadité distributory a filmy se rozhodli nakupovat sami. A to nejen hrané, ale i dokumentární. Ivo Anderle říká, že o distribuční společnosti z legrace uvažovali již několik let. „Byli jsme hodně blízko asociaci českých filmových klubů a tam jsme se naučili, jak se to dělá, jak probíhají jednání s producenty, jaké jsou ceny a tak dále. Taky se nám zdálo, že existuje spousta dobrých filmů, které nikdo nekupuje, a my bychom je uměli sehnat. Navíc máme diváky na dosah. Normální distribučka koupí film a pak musí přesvědčovat kina, aby to hrála. Ne že bychom spoléhali jen na svoje dvě kina, to by nešlo, ale máme základ - máme kde udělat premiéru. Pak jsme ale zjistili, že to všechno stojí příliš peněz, a tak jsme museli sehnat investora, který si myslí, že je to dobrej fór a bude to fungovat a někdy mu to vrátíme.“
Trochu paradoxní je, že Aero, Světozor, Aerofilms a hradecký Central jsou samostatné subjekty. Jsou sice silně personálně propojené, ale nezastřešuje je žádná společnost. „No, není to zrovna výhodné,“ krčí rameny Anderle, „jak pitomci si fakturujeme sami mezi sebou.“

Jak koupit film

Když se aeropiloti shodnou, že se jim nějaký film líbí, je tu ještě druhé měřítko: kapsa. Zjišťují nejen to, za jakých podmínek se dá film dovézt, kolik na něj musí přijít lidí, aby se zaplatil, ale například i jestli jej odvysílá televize. Mezi cenami filmů jsou markantní rozdíly, třeba Kachní sezónu si producenti cenili na velké peníze, ale jakmile zjistili, že Aerofilms jsou jediní, kdo má o film v Česku zájem, srazili cenu asi na čtvrtinu původní. „Filmy jsou zvláštní zboží,“ říká Anderle, „lidí, kteří je prodávají, je málo, a těch, co to kupují, zrovna tak. Někoho znáš, potkáš, dej za levno, nebo tě někdo naopak natáhne…“ Prvním filmem, který společnost Aerofilms zakoupila, byl dokument Můj architekt Louis Kahn. To ovšem ještě neměli zaregistrovanou novou společnost, takže distribuce probíhá pod hlavičkou kina Světozor. Dokument natočil architektův syn Nathaniel Kahn. Otce znal jen málo, byl nemanželské dítě a bylo mu pouhých jedenáct let, když Louis Kahn zemřel. Dospělý syn, dokumentarista, se rozhodne svého otce poznat a zároveň o svém hledání natočit film. Snímek je výjimečný právě propojením osobní a dokumentární složky, Louise Kahna poznáváme nejen jako architekta, ale i jako blízkého člověka. Stojí před námi geniální architekt, který na téměř všech svých projektech prodělal. Člověk, který své vlastní pojetí architektury našel až v pozdním věku. Muž zmatený a podivínský, který měl paralelně tři rodiny, které o sobě navzájem nevěděly. Osamělý běžec, který zemřel na pánských záchodcích na jednom z newyorských nádraží.
Prvním oficiálním distribučním počinem Aerofilms je film Dítě (L´enfant) režisérské dvojice bratří Dardennů, vítěz loňského festivalu v Cannes. V českých kinech se objevil v druhém lednovém týdnu. Dvojici mladých outsiderů, Soně a Brunovi, se narodí dítě. Bruno je však prodá k adopci a až zděšená Soňa ho donutí se pro dítě vrátit. Zaplatit však musí dvojnásobek toho, co za dítě původně dostal. Nehostinná periferie, pochmurný příběh, ale i nehostinné zpracování – autoři využívají filmových možností jen minimálně, film má téměř dokumentární atmosféru. Žádné citové vydírání, ale na druhé straně pro zhýčkané diváky trochu nuda.
Začátkem února se v kinech objevil další aerofilm, kterému se dostalo značné publicity. Jde totiž o dokument Super size me Američana Morgana Spurlocka. Ten si na vlastní kůži vyzkoušel, co s člověkem dělá rychlé občerstvení. Jeden měsíc jedl třikrát denně pouze u McDonald's a málem přišel nejen o zdraví, ale i o rozum. Dokument vyvolal velké pozdvižení na předloňském festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Ani ti nejotrlejší již do místního mekáče nezabrousili. (I když Ivo Anderle říká, že naopak při promítání dostal chuť na hamburger.)
V únoru také vyšlo první DVD z produkce Aerofilms, kultovní Stalker Andreje Tarkovského, ve výjimečně kvalitním obrazovém i zvukovém záznamu. Na březen připravili aeropiloti premiéru mexické nízkorozpočtové černobílé komedie Kachní sezóna. Zatím posledními úlovky jsou dva snímky kultovního Kima Ki-Duka, konkrétně Samaritánka a Luk.

Jak zapojit hlasatele

Výběr filmů je zatím spíše náhodný, odvíjí se vlastně od toho, co dramaturgy Aerofilms zaujme. Spoléhají se především na znalost „svého“ publika. Tomu se jistě bude líbit i znělka Aerofilms, která bude pro každou distribuční premiéru nová. Televizní hlasatel Alexandr Hemala uvádí každý snímek podobně, jako to dělal předtím, než hlasatele v České televizi zrušili. Spojení šaškovství a nostalgie. Přece se v kině nikdo nebude nudit.