Výkonnost Mossadu buď upadá, nebo jde o záměrné poškození britsko-izraelských vztahů
V dubajském hotelu Al Bustan Rotana byl 20. ledna 2010 ve svém pokoji nalezen mrtvý aktivista Hamasu Mahmúd Mabhúh. Jeho jméno vešlo ve známost v roce 1987 v souvislosti s únosem a zavražděním dvou izraelských vojáků. V poslední době se věnoval logistice Hamasu, pašoval peníze a zbraně z Íránu do Gazy.
Teprve devět dní po jeho úmrtí dubajské úřady zveřejnily podezření, že Mabhúh byl zavražděn. Pokoj, kde ho nalezli, byl však zevnitř zajištěn západkou i řetízkem. Podezření vzbudilo až stopové množství svalového relaxans neboli ochabovač svalů s velmi krátkým poločasem rozpadu, které bylo zjištěno v jeho těle. Tato běžně dostupná látka totiž může ve větším množství způsobit srdeční zástavu. A to právě zapříčinilo smrt Mahmúda Mabhúha.
Dubajská policie brzy poté oznámila jména jedenácti podezřelých osob vesměs ubytovaných ve stejném hotelu s Mabhúhem. Od té doby se počet podezřelých každým dnem zvyšoval. V době uzávěrky šlo již o 30 osob. Na podporu svých tvrzení dubajská policie zveřejnila na internetu půlhodinový sestřih záběrů z kamer umístěných na dubajských ulicích, v obchodních domech, v lobby inkriminovaného hotelu a v jeho chodbách u výtahů. (Vchody do pokojů však hotelové kamery pochopitelně nemonitorují.)
Dubajská policie postupně zveřejnila další informace týkající se vždy blíže nespecifikované množiny osob z okruhu podezřelých. Některé osoby měly tak kvalitně padělané pasy, že pasová kontrola na letišti neměla šanci je odhalit. Některé osoby použily kreditní karty spojené s firmou Payoneer, jež je majetkově propojena s nejmenovanou izraelskou společností a jejíž výkonný ředitel sloužil ve speciální jednotce izraelské armády. Některé osoby opakovaně volaly na rakouské telefonní číslo.
Podle posledních informací dubajská policie zajistila vzorek DNA jedné podezřelé osoby a množství otisků prstů osob vytipovaných z podílu na vraždě.
Podivnosti
Dubajská policie odborníky přímo konsternovala svou schopností bleskově analyzovat pohyb obrovského množství osob z tisíců hodin kamerových záznamů, spojit údaje z různých databází a zdrojů, vytipovat a provést detailní analýzu pohybu podezřelých, jejich komunikace a užití dokladů. Výkon dubajských úřadů je proto brilantní spíše z hlediska mediálního než odborného. Mohly pracovat v dobré víře, ale získané informace, které je navedly jistým směrem, a tak umožnily rychlý postup vyšetřování, mohly vycházet z jim neznámého scénáře.
Bezpečnostní experty udivuje, že tak významný exponent Hamasu cestoval bez ochranky. Hamas ani neupozornil dubajské úřady. Možná proto, aby na své cestě do Číny upoutal co nejmenší pozornost. Nebo snad měla tato část cesty privátní charakter?
Pochybnosti
Byl Mabhúh opravdu zavražděn? Forenzní zprávu jsme nečetli. Kromě varianty s vraždícím komandem se pak nedá vyloučit třeba varianta obchodní, kdy Mabhúhův krevní tlak stoupl následkem šokující zprávy z burzy,nebo varianta milostná, kdy mu vyskočil tlak z něčeho úplně jiného. A Mossad pak byl umně do hry vpleten, aby zůstala Mabhúhova čest a rodinná památka neposkvrněna a mohl být pohřben jako hrdina.
Byl-li zavražděn, měli s tím něco společného lidé ze záznamů dubajských kamer? To pouze mosaďáci svedou současně držet tenisovou raketu, telefonovat a přitom popocházet? Jsou poznat podle způsobu, jak nosí bagáž na pokoj a zpět do auta? Upadnou v podezření ještě další lidé, kteří jezdili s Mabhúhem výtahem, nebo ho potkali na chodbě? Kolik hotelových hostů opustilo stejné patro hotelu po vraždě Mabhúha? Kolik lidí z hotelu odjelo z Dubaje po vraždě Mabhúha? Kolik návštěvníků Dubaje náhle zkrátilo původně deklarovanou délku svého pobytu? A kolik dubajských návštěvníků mělo ve skutečnosti v pořádku své pasy? To by musely dubajské úřady prověřit tisíce lidí a pak by zjistily třeba věci, které by výsledky jejich šetření značně „naředily“. Třeba by se zjistilo skutečné množství osob, které při cestě do Dubaje nějakým způsobem zakrývají svoji pravou identitu.
Sledování osob je umění zastírat až nadpřirozeně přirozeným způsobem směr svého zájmu a pohybu. Odvozovat dalekosáhlé a závažné konspirativní jevy na základě toho, že se na záznamu hotelové kamery dvě osoby minou a jedna z nich vzápětí začne telefonovat, je dosti odvážné. Že se v hotelu míjejí a potkávají občas titíž hosté, je celkem běžnou okolností, závislou na jejich denním režimu. Jsou-li ubytováni na stejném patře, je jejich setkávání statisticky mnohem pravděpodobnější.
Předvedená rekonstrukce pohybu vražedného komanda podle záběrů hotelových kamer proto evokuje spíše montypythonovské skeče. Mohlo to samozřejmě být tak, jak tvrdí dubajské úřady. Na druhou stranu však šikovný scenárista dokáže na existující obrazový materiál zpětně napsat mnoho scénářů, od veselých až po tragické. A logika jejich následné analýzy pak připomíná – abychom nechodili daleko – brilantní hádanku se záměnou typicky české provenience: Nahradíme-li ve slově „láska“ čtyři písmena a jedno ubereme, dostaneme slovo „pivo“. Nahradíme-li v tomtéž slově pět písmen a jedno přidáme, dostaneme slovo „fernet“. A to již nemůže být náhoda!
Zcizené identity
Skandál způsobila skutečnost, že zfalšované pasy členů údajného vražedného týmu obsahovaly jména reálných osob žijících porůznu po celém světě. Jeden pas byl pravý, ale zase pozoruhodně rychle vydaný na základě zneužitých údajů. Největší rozruch panoval kolem padělaných pasů na jména britských občanů sídlících v Izraeli. Velmi symptomatický je pak mediální stín nad zcizenými identitami osob, které s Izraelem nikdy neměly nic společného.
Používání krycích dokladů je běžná zpravodajská i policejní praxe. Jejich užití na území vlastního státu bývá upraveno zákonem, na rozdíl od použití na území cizích států, kde zákonem ani upraveno být nemůže. Řídí se zpravodajskými zvyklostmi a zkušenostmi. Například po ztrátě padělaných britských pasů v roce 1984 se izraelští zpravodajci pečlivě vyhýbali všemu, co by mohlo Brity znovu naštvat.
Z tohoto hlediska tuplovaně nehorázné zneužití britských pasů v kauze Mabhúh lze vysvětlit buď šlendriánem, nebo úmyslem. Nedá se vyloučit, že morálka – a tudíž výkonnost – Mossadu upadá. Současně by ale přitom musel zcela ignorovat možné poškození britsko-izraelských vztahů. Anebo někdo chce, aby tyto vztahy byly špatné.
Identity použité pro krycí doklady musí obstát při předpokládaně hloubové prověrce nepřítelem. V této kauze to však bylo úplně obráceně! Jistě, žijeme v době elektronických databází a výkonných vyhledávačů a analytických softwarů. Této skutečnosti si je vědom i Mossad. Ale média se samozřejmě pozastavila nad Brity, jejichž pasy se dostaly do rukou izraelským úřadům přinejmenším při jejich příletu. Jako by to byl důkaz o izraelské účasti. Jenže na mediální kampaň, která má poškodit Izrael, to stačí. Co na tom, že důkazy dubajské policie třeba v budoucnu neobstojí. Kromě týdeníku EURO totiž média nezajímají pozitivní zprávy.
Palestinská mezihra
Celý případ je buď motivován vyřizováním účtů, nebo k tomu alespoň poskytuje dobrou příležitost. Jakýsi představitel Hamasu učinil ve spojitosti s vraždou Mabhúha podivně nejasnou zmínku o dvou držitelích palestinských pasů, kterým byl odmítnut vstup do Jordánska. Jeden z nich se podle jiného zdroje údajně setkal s osobou podezřelou ze spoluúčasti při atentátu na Mabhúha, a to v místě, čase a způsobem, budícím podezření. Druhý z nich byl jednou palestinskou frakcí kdysi odsouzen k smrti. Tito někdejší aktivisté Fatahu byli následně vydáni dubajským úřadům. Z Fatahem kontrolovaného Západního břehu by však s příslušnými pasy neměli problém vstoupit do Jordánska. Oni však měli pasy, které se používají v Gaze, k nimž je potřeba mít ke vstupu do Jordánska povolení. To však neměli.
Nadto jiný aktivista Hamasu, Nahr Masúd, byl prý údajně v Damašku vyšetřován pro údajnou účast na atentátu. Hájí se tím, že prý opustil Dubaj ještě před vraždou. To ale přinejmenším jeden z údajných atentátníků také, a přesto je dáván do souvislosti s vraždou. Zdá se tedy, že snaha Hamasu zatáhnout do kauzy Fatah moc nefunguje. Možná je to však výsledek urputné snahy informátorů z Hamasu, kteří spolupracovali s atentátníky, odvrátit od sebe pozornost.
Íránská stopa Podle dubajské policie někteří podezřelí opustili Dubaj na člunu směřujícím do Íránu. Ten se k věci nevyjádřil. V této souvislosti lze s užitkem číst hluboké analýzy Íránu z pera bývalého agenta CIA Roberta Baera, zpravodajce, hodného toho jména. Jeho názory nepotěší ideology, politruky a všechny ty „binární myslitele“, pro něž se svět skládá pouze z nul či jedniček. Írán se podle Baera stal velmi chladně a trpělivě kalkulující velmocí, ať se to politikům, zastydlým v poslední válce, líbí či nikoliv. Íránské hrátky s různými kdysi třeba i znepřátelenými frakcemi na téma sjednocení proti Izraeli jsou podle Baera součástí jeho dlouhodobé strategie. Soudí přitom, že nepřátelský postoj vůči Izraeli je zcela utilitární, a může se překvapivě změnit. Něco podobného, mohl Írán předvést zase ve vztahu k Mabhúhovi. Nebyl by prvním, ani posledním.
Otázky, ne odpovědi
Izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman byl pozván do Bruselu „na kobereček“. Ministři EU toho moc nepředvedli, protože o účasti Izraelců na smrti Mabhúha nejsou žádné důkazy. Ukojili se vydáním bezzubého prohlášení, v němž odsoudili zcizení identit občanů EU k provedení atentátu. Statečně ho pak okomentovali, že „neměli prý pochybností o tom, koho mají na mysli“. My ovšem víme, že ministři bez otázek jsou pro civilizaci ještě větším nebezpečím než případná rvačka teroristů s Mossadem utrženým z řetězu.
Stal-li se Mabhúh skutečně obětí atentátu, pro koho bylo tak důležité zavraždit koordinátora pomoci Hamasu z Íránu? Nebo si jen někdo přál povzbudit morálku v situaci, kdy bojové nadšení všeobecně vyprchává? Výsledkem je skutečně potenciální eskalace blízkovýchodního konfliktu, nikoliv jeho uklidnění. Komu to může vyhovovat? Byl negativní mediální ohlas cenou za vraždu nebo vlastním cílem akce? Možná to někomu stálo za to, aby měl Izrael problémy.
Na druhou stranu však dodejme, že proti terorismu se má bojovat přesně cílenými akcemi, podobnými této. S vyloučením civilních obětí. Že je něco základního v nepořádku, co se „boje s terorismem“ týče, naznačuje pak velmi příznačně skutečnost, že ony mnohé civilní oběti v Iráku a Afghánistánu nevzbudily tolik pozornosti jako fatální konec jednoho bývalého aktivního teroristy.
