Margot Honeckerová, vdova po východoněmeckém bossovi Erichu Honeckerovi, do konce svých dnů nepřestala nenávidět demokracii
Říci, že šéf východního Německa Erich Honecker nebýval v dobách své vlády vyloženě oblíbený, je eufemismus. V duších svých krajanů však jeho působení zanechalo prostor pro jistou dávku soucitu. Po pádu režimu vŤroce 1989 utekl do Sovětského svazu a našel azyl na chilské ambasádě v Moskvě. Když byl posléze vydán německým úřadům k vyšetřování, říkalo se mezi východoněmeckými „Ossies“, že je to pro něj úleva. Proč? Protože na ambasádě sdílel jedinou místnost s manželkou Margot (17. dubna 1927 – 6. května 2016).
Takovou pověst tehdy mezi Němci měla paní Honeckerová, v letech 1963 až 1989 ministryně školství a hlavní ideologický tahoun režimu, jemuž jinak velel její manžel. Není jisté, jestli následující více než čtvrtstoletí otupilo ostří jejich antipatie; určitě však nezměnilo nic na tom, co si o východním Německu a své roli v něm myslela ona sama.
KOVANÁ FANATIČKA
Říkalo se jí Fialová čarodějnice, a to jen zčásti kvůli barevným kadeřnickým kreacím. Zatímco její manžel byl tělem i duší byrokrat, Margot byla vždycky vnímána jako něco, co Čechoslováci od padesátých let téměř neznali: skutečný komunistický fanatik.
Coby ministryně školství pečlivě dbala na to, aby politická role školy v životě mladých Němců nestrádala. Kromě obligátní marxistickoleninské propagandy měla hlavní zásluhu na vojenském výcviku žáků v očekávání válečného střetu se Západem. Mělli na to někdo jiný názor, byla to paní ministryně, kdo přesvědčoval učitele, aby své žáky udávali.
(Ve státě, kde byl informátorem Stasi každý třetí občan, to nakonec nebylo zase tak divné.) Co hůř, sestrojila systém, jenž odebíral děti „nepřátelům státu“ – a těch bylo v podstatě tolik, kolik se jí zlíbilo.
VŤroce 1993 utekli Honeckerovi do Chile, jehož vláda jim nabídla azyl jako výraz vděku za tutéž službu v obráceném gardu za dob vlády generála Pinocheta. Zatímco Ericha zachránila od odpovědnosti za tisíce mrtvých (především těch, kteří zemřeli ve snaze překonat Berlínskou zeď) jen smrt vŤroce 1994, Margot se ze své role nikdy zodpovídat nemusela. Ne že by ji to trápilo. „Snad nemyslíte, že obětuji svůj světonázor na oltář současných dějin,“ řekla v rozhovoru s britským deníkem The Daily Telegraph, „žili jsme v NDR dobře. Můžete si říkat, co chcete, ale fakta ignorovat nemůžete.“ To bylo v době, kdy ještě zhruba dva tisíce rodin hledalo své děti rozprášené po celé zemi v rámci již zmiňované politiky násilných adopcí. „Neměli žádný důvod utíkat,“ tvrdila Margot.
VLAŽNÝ POTLESK PRO GORBAČOVA
Narodila se jako Margot Feistová v Halle, v rodivrodině komunisticky smýšlejícího chudého ševce. Válka skončila, když jí bylo 18; ve dvaadvaceti, když se vytvářel Volkskammer, východoněmecký parlament, se stala jeho nejmladší členkou. Coby poslankyně se seznámila s Honeckerem – ženatým, o patnáct let starším šéfem FDJ, svazu komunistické mládeže. Když
roce 1952 otěhotněla, Erich se rozvedl a vzal si ji. O tři roky později nastoupila na ministerstvo; za dalších osm let, kdy ještě Honecker byl řadovým členem politbyra, už jej vedla.
Jejich vztah brzy ochladl, ale v sedmdesátých letech, kdy Honecker převzal roli východoněmeckého vůdce, vytvořili politicky silný pár. Byla vždy ostře sledovanou postavou; když v Berlíně vŤroce 1989 mluvil Michail Gor bačov, nikdo nepřehlédl, že si při potlesku po jeho projevu sedla jako první, aby aplaus utišila. Zemřela v Santiagu de Chile ve věku 89 let. „Nesu nějakou vinu? Nepřipouštím si to, mám tlustou kůži,“ řekla ve svém posledním rozhovoru s novináři.
