Proč Brazilci milují fotbal a nesnášejí svoji vládu a mezinárodní fotbalovou federaci za to, jaké jim připravily mistrovství
FIFA, táhni domů! hlásaly transparenty Brazilců před rokem. Statisíce občanů tehdy vyšly do ulic, aby protestovaly proti tomu, jak vláda utrácí peníze potřebné na školství, zdravotnictví a infrastrukturu za drahé stadiony pro letošní mistrovství světa v kopané. A třímají je v rukou i letos, byť proti sportovní monstrakci demonstrují v řádově nižších počtech.
Mezinárodní fotbalová federace je v největší latinskoamerické zemi veřejným nepřítelem, který je vedle hlavních viníků, tedy místních politiků, odpovědný za přílišnou drahotu v Brazílii. Masové protesty loni nečekaně vypukly poté, co se v Sao Paulu zvedly ceny hromadné dopravy o 20 centavos (1,70 koruny) za jednu jízdu. Jedna skupina aktivistů vybízela lidi, aby jízdenky posílali do švýcarské centrály FIFA k proplacení.
Brazilští bílí sloni „Firmy se bojí vyvěsit reklamu spojenou s turnajem. Vědí, že by jim ji lidé zničili, protože jsou na šampionát strašně naštvaní,“ rozohnila se psycholožka Maria Luisa Cabralová, když jsem se jí v dubnu ptal, proč po celém Rio de Janeiru nejsou s výjimkou Coca-Coly vidět žádné plakáty, které by ohlašovaly největší globální sportovní akci roku.
Už loni při Konfederačním poháru, který byl generálkou na mistrovství, sloužily výrobky sponzorů za terče nespokojencům.
Cabralová podobné chování radikálů odmítá, ale s myšlenkou protestů souhlasí. „Před nemocnicemi stojí dlouhé fronty pacientů, protože nám chybějí lékaři. Ale my si stavíme stadiony podle standardů FIFA,“ vyslovuje poslední dvě slova asi se stejným odporem, jako když Václav Klaus mluví o normách EU na životnost žárovek.
Ty prokleté standardy FIFA… Chtějí, aby na tribunách byla místa výhradně k sezení a zastřešená. Vyžadují větší počet záchodů, velkoplošných obrazovek, únikových cest, než jaké místní stadiony dosud měly. Takže Brazílie musela stavět nové arény na zelené louce nebo se pustit do komplexní rekonstrukce jako v případě slavného stadionu Maracana. Ten se přes modernější vzhled mnoha fandům nelíbí – jako když si štamgast nemůže zvyknout na to, že mu jeho putyku předělali na nóbl bar.
Ale modernizace byla nutná. Nic jiného nezbývalo, protože FIFA vlastní licenci na mistrovství světa, kterou nabízí jednotlivým státům. Když se o pořadatelství ucházejí, musejí počítat s tím, že se budou hrát podle not předsedy mezinárodního fotbalu Seppa Blattera. „Nemůžeme ho z ničeho obviňovat. Podmínky byly dopředu jasně dané. Vinit můžeme jen naše politiky, že soutěž naplánovali do dvanácti míst. FIFA požadovala jen osm stadionů,“ odporuje hlasu ulice saopaulský novinář Marcos Guterman, který je autorem knihy Jak fotbalem vysvětlit Brazílii.
Tehdejší socialistický, hospodářsky úspěšný prezident Lula da Silva, který pro svou domovinu kromě šampionátu vybojoval s nadšenou podporou národa i letní olympijské hry pro rok 2016, obě prestižní sportovní události bral jako potvrzení nové, významnější role své vlasti na globální scéně. S pompou chtěl ukázat, že s Brazílií je třeba počítat. A proč mít turnaj jen na osmi místech, když je možné planetě předvést krásy celé rozlehlé republiky?
Brazilci mohou mluvit o štěstí, že vláda nerozhodla fotbalovou elitu přivítat ve všech osmnácti městech, která se hlásila o svých pět minut slávy a naději na investice do dopravní sítě. Z těch, tedy investic do infrastruktury, ostatně nic nebylo. Exekutiva počítala s tím, že se o fotbalové svatostánky postará výměnou za licenci k provozování soukromý sektor, takže erární zdroje bude možné namířit do zvětšení letišť, rozšíření silnic a posílení hromadné dopravy.
Jenže investoři se o sportoviště nijak nepřetahovali.
Právě naopak. Kdo by také provozoval stadion v Manausu uprostřed amazonského pralesa nebo v Cuiabá uprostřed širých lánů sóji, když v těchto městech nemají ani pořádné mužstvo. Nemluvě o tom, že na brazilskou fotbalovou ligu chodí i v Riu kvůli vysoké ceně lístků méně lidí než na soccer v USA. A kolik hvězd světové pop music asi přijede do takového Natalu, aby pobavily chudé obyvatelstvo brazilského severovýchodu? Tito „bílí sloni“ se pro města stanou zátěží, protože je budou muset draze udržovat, aniž by jim přinesli odpovídající užitek. Nejde to jako v Rusku Lulova socialistická nástupkyně v úřadu Dilma Rousseffová si na rozdíl třeba od takového Vladimira Putina nemůže v čele demokratického státu pomoci tím, že výstavbu sportovišť dá za povinný úkol místním oligarchům. Aby se vyhnula ostudě, musela sáhnout do státní kasy a na nic jiného už nezbylo. Zatím se útraty odhadují na téměř 14 miliard dolarů, ale lidé se bojí, jaká čísla ukáže závěrečné vyúčtování. Cítí, že nakonec nebudou ze všech těch investic mít žádný prospěch. Že je vlastně Brazílie po mistrovství odepíše. Čtyřpětinová podpora, kterou šampionát měl v době jeho přidělení, k letošnímu dubnu spadla na slabou polovinu.
„Hlavní chybou byla slibovat, že se kvůli mistrovství zlepší infrastruktura. Lepší metro v Riu přece potřebujeme kvůli dopravě lidí do práce, a ne kvůli kopané,“ říká právník a ekonom se specializací na sport Pedro Trengrouse. Namítám, že sliby o vylepšení dopravní situace kvůli úspěšnému zvládnutí davů fanoušků jsou běžným nástrojem exekutivy kdekoli na planetě, když si pro nějakou sportovní akci potřebuje zajistit podporu veřejnosti. „Ale vždy je to chyba. Je to chyba, chyba, chyba, chyba,“ utíná Trengrouse, který jinak brazilské přípravy chválí, jakýkoli další pokus o argumentaci.
Muži, kterého mi k rozhovoru doporučila s Brazilským fotbalovým svazem spřízněná Nadace Joao Havelange, nepřipadají nijak nemístné – patrně úplatky nafouknuté – náklady na vybudování stadionů. „I ten nejdražší u nás stojí třikrát méně než rekonstrukce Wembley v Londýně. To jenom vy v Evropě u nás stále hledáte nějaké nedostatky,“ stěžuje si na negativní zprávy o mistrovství. Jaksi zapomíná, že ve stejném duchu jej svorně kritizují i místní média.
Nejmarkantnější bylo, že Brazílie téměř u všech stadionů prošvihla datum dokončení. Například v Curitibě a v Sao Paulu, kde bude 12. června turnaj zahájen zápasem domácího týmu a Chorvatska, byly stavby kolaudovány teprve v květnu. FIFA, která neměla žádný plán B, nad touto liknavostí nervózně lomila rukama. Až její sekretář Jérôme Valcke, který je zodpovědný za kontakt s hostiteli, v březnu 2012 nevybíravě prohlásil, že „Brazílie potřebuje kopnout do zadku“. Měl pravdu, ale za volbu slov by kopanec zasloužil sám. „Jsou to koloniální manýry,“ rozčiluje se Trengrouse. Latinská Amerika je obecně na sebemenší náznak pohrdání z Evropy extrémně citlivá. Však se také Valcke rychle omlouval.
Afrika nad Brazílii „Problémy s včasným dokončením stadionů byly i před čtyřmi lety v Jihoafrické republice. A kdo si to dnes pamatuje? Všechna utkání se odehrála a bez problémů dostala na obrazovky celé planety. Byl to skvělý turnaj a ten u nás bude ještě lepší,“ slibuje Trengrouse.
Novinář BBC Tim Vickery, který jihoamerickou kopanou zblízka pozoruje už dvacet let, však říká, že vztahy mezi hostitelem a fotbalovou organizací nikdy nebyly tak napjaté. „Pro Jihoafrickou republiku byl šampionát symbolickým završením cesty od apartheidu k normálnosti, a tak se maximálně snažila FIFA vyhovět. Zato Brazílie, které podobná motivace chyběla, byla někdy až lehkomyslně sebevědomá,“ argumentuje zpravodaj. „Navíc tu dlouho chyběla koordinace z centra, takže se o přípravy spíše nestaraly, než staraly jednotlivé státy federace. FIFA to podcenila. Je to pro ni velká lekce,“ dodává.
Zjistit vyjádření FIFA k tomu, jak je se současným organizátorem mistrovství spokojena, bohužel nejde. Mluvčí světové organizace požaduje poslat otázky písemně a slibuje brzké zodpovězení, ale přes opakované urgence žádná odpověď nepřijde. Mimoděk tak jen potvrzuje pověst, kterou má FIFA v Brazílii – totiž spolku arogantních papalášů.
Brazilci museli kvůli FIFA narychlo ohýbat některé vyhlášky. Třeba tu pivní. V zemi je kvůli obavě z násilností v ochozech zakázán v místě konání zápasu prodej alkoholu. Fanoušci to řeší tím, že do sebe nalijí plechovku piva těsně před prohlídkou u detektorů kovů ve vstupní bráně. Něco takového by jeden z nejdůležitějších sponzorů, pivovar Budweiser, těžko snesl, a tak po dobu mistrovství bude pivo v hledišti povoleno. Tato konkrétní skutečnost Brazilcům jistě vadit nebude, ale zanechává pachuť, že cizí organizace má sílu měnit místní pravidla hry.
FIFA sice oficiálně prohlašuje, že se necítí jako terč nepřátelství, ale napětí je patrné.
Jedním z kroků, jak se ho snaží zmírnit, je stlačení cen vstupenek pro místní diváky o pět dolarů níž, než kolik stály v Jihoafrické republice. Studenti nebo senioři za lístky ve skupině zaplatí pouze patnáct dolarů. „Na rozdíl od Afriky bude naprostá většina zápasů vyprodána. Brazilci se klidně půjdou podívat i na utkání asijského mužstva s africkým,“ poukazuje Vickery na to, jak se zájem o fotbal tluče s nechutí vůči šampionátu. Však také lidé opakují, že nejsou proti tomu, aby země pořádala mistrovství. Ale strašně jim vadí, jak se jejich vláda a FIFA zhostily jeho organizace.
Kdo ještě zbývá? Indie V posledních letech se fotbalové šampionáty a olympiády přidělují do zemí, které dříve byly maximálně destinací pro exotickou dovolenou.
Posuďte sami. Mistrovství světa: 2010 Jihoafrická republika, 2014 Brazílie, 2018 Rusko, 2022 Katar. Olympiády: 2008 Peking, 2010 Vancouver, 2012 Londýn (dvě výjimky potvrzující pravidlo), 2014 Soči, 2016 Rio de Janeiro. Pak se to vrací do „normálu“: 2018 korejský Pchjongčchang a 2020 Tokio, ale pro zimní hry 2022 se vzhledem k tomu, jak postupně odpadávají evropští kandidáti, za favorita považuje kazašské Almaty.
Podobné přeskupování pozic ve prospěch globálního jihu můžeme vidět i ve Formuli 1. Úspěchy na poli sportovní diplomacie svědčí o tom, že rozvojový svět má mnohem výraznější hlas v planetární politice než před dvaceti lety. A také v ekonomice: pro nadnárodní megafirmy jsou při jejich lovu na zákazníky čím dál důležitější i lidé z dosud opomíjených, ale bohatnoucích regionů. Třeba k arabským klientům se jistě dá proniknout snáze z Kataru, než kdyby se mistrovství v kopané přidělilo Austrálii.
Při každém exotickém úspěchu zazní v Evropě hlasy škarohlídů, že to nemůže dopadnout dobře. I když je výrazně ztišili Jihoafričané, kteří bez závažných zádrhelů přes všechny hororové vize zorganizovali úspěšný fotbalový turnaj. Stejně tak nakonec celkem zabodovalo Soči. Uvidíme, zda Brazílie tento trend navzdory pesimistickým předpovědím při svém fotbalově-olympijském dvojboji potvrdí. Snad to neskončí dvojchybou.
Ale i když v hostitelské roli selže, je jasné, že sportovní megaakce už tropické kraje neopustí.
Takže kdo bude další? Z velkých civilizací v seznamech pořadatelů zatím nápadně chybí miliardová Indie. A třeba ani neskončí podobnou ostudou jako tamní hry Commonwealthu v roce 2010. l
Prezident Lula da Silva bral fotbalový šampionát i olympiádu jako dvojí potvrzení nové, významnější role své vlasti na globální scéně. Pro Jihoafrickou republiku byl šampionát symbolickým završením cesty od apartheidu k normálnosti, a tak se maximálně snažila FIFA vyhovět. Brazílie byla někdy až lehkomyslně sebevědomá.
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce
