Někdy ani talent režiséra a lákavé obsazení nestačí na natočení dobrého filmu. Tohle mohl být dokonce skvělý film, zabila ho však přehnaná snaha vytvořit nového Leona s tváří dospívající brutální Nikity.
Foto: Falcon
Hlavní dějová linie nás zavádí do odlehlé divočiny na severu Finska, kde žije i čtrnáctiletá hrdinka Hanna v podání na Oskara nominované Saoirse Ronan (Pokání). V hlubokém lese ji tu v naprostém utajení vychoval ovdovělý otec Erik (Eric Bana), bývalý agent CIA. Ten na sebe vzal roli učitele, cvičitele i živitele pomsty, kterou chce pověřit právě svou dceru. Objektem jeho nenávisti je agentka Marissa Wieglerová (Cate Blanchett, například Babel), která se nesmazatelně – bohužel tragicky – zapsala do osudů jeho rodiny.
Téměř dvouhodinový film nabízí především cestu plnou akcí a dobrodružství. To je ale možná na překážku tomu, aby se divák mohl dostat pod kůži jednotlivým postavám a poznat je do hloubky. V daném případě by taková analýza byla o to zajímavější, že všichni důležití aktéři děje jsou bezcitní, přitom všichni svým způsobem divákům imponují. Navzájem si tak kradou jejich pozornost, a tak nakonec možná nepřiroste divákovi k srdci ani jedna z nich. Na zevrubnější popisy zkrátka v soukolí akce není prostor. Drobné náznaky charakterů jsou tak jen nešťastně napěchovány mezi utíkající děj.
Co se hereckých výkonů týče, za zmínku stojí zejména Hanna v podání Saoirse Ronan. Ta hraje rozpolcenost postavy, která se setkává s cizím světem a novými emocemi svého dospívání, naprosto věrohodně. Do zcela bezcitné polohy se evidentně bez problému dostala i Cate Blanchett. Jenže na jeden snímek, který měl velký potenciál získat si diváka nejen akcí, ale i emocemi, je toho chladu až moc.
Režisér Joe Wright, jenž má na svém kontě úspěšné snímky jako Pýcha a předsudek či Pokání, tak vybudoval mezi divákem a příběhem jen vratký most. Návštěvníka kina proto strhne spíš akce, výborná bojová choreografie, dobrá kamera a hlavně vynikající hudba, o niž se postaralo britské duo The Chemical Brothers. Právě jejich skladby možná v příběhu odvádějí nejvíc práce, když dokáží být na jedné straně patřičně dravé a strhující, na straně druhé i chytlavě naivní a tklivé.
Ne že by film Hanna byl špatný, přesto ale doufejme, že na životopisném snímku Anna Karenina, který bude mít u nás premiéru příští rok, režisér předvede více ze svého umu.
Hodnocení Vládi Baráka: 50 %
