Anh Hung Tran, režisér vietnamského původu, přivedl na plátna filmovou podobu stejnojmenného knižního bestselleru Haruki Murikamiho. Příběh se odehrává na konci 60. let v Japonsku. Dospívání několika jedinců zkomplikuje láska a smrt. Film si divákovu pozornost získává postupně a naplno až v druhé části příběhu.
Foto: Asmik Ace
Ve středu dění stojí téměř dvacetiletý student Toru Watanabe (Ken‘ichi Matsuyama), který přitahuje do svého života další, mnohdy dost komplikované, dospívající duše. Jeho zrající já se tak brzy setkává se smrtí a leckdy řeší problémy, se kterými se nedokážou vypořádat ani dospělí.
Překvapilo mě, s jakou otevřeností se ve filmu mluví o sexu, zejména ženy tu dokáží konkrétně a bez zbytečného slovíčkaření pojmenovat jistou potřebu nebo sexuální problém. Opravdovým tabu tady ale zůstávají vlastní emoce hrdinů, jsou jakoby nevyslovené, potlačené a skryté ve vnitřních bouřích, které jednotlivé postavy prožívají.
Děsivá sexuální frustrace trápí Toruovu kamarádku a později i přítelkyni Naoko, kterou působivě ztvárnila Rinko Kikuchi (zahrála si i ve snímku Babel). Většinu filmu ji uvidíte v situacích, kdy potřebuje chodit, jakoby všechno svoje trápení chtěla ušlapat svými rychlými kroky. Scénu, kdy Naoko společně s Toruem pochoduje několik minut bez střihu loukou, jež se zmítá v poryvech větru, budete zřejmě v prvních vteřinách nezúčastněně sledovat, než se necháte strhnout jejím duševním peklem.
Tranovo vizuální představení je barevné, zároveň se nebojí divákovi předložit delší nesestřihaný pohybující se pohled kamery. Často nechává absolutní ticho v záběru, které vyplňují jen přirozené zvuky, bohužel v některých scénách volí i agresivní hudbu, kterou i agresivně utne, místo pozornosti tak u diváka vyvolá spíše šok. Snímek také trpí při jednotlivém střídání postav, které sice do děje přicházejí a odcházejí v logickém sledu, ale občas divákovo soustředění zkomplikují vzpomínky na jiné, již nežijící postavy. A právě tyto natahované sekvence a vzpomínky mohou ve výsledku diváka nudit a přesměrovat jeho energii do plic, kdy zhluboka nosem nasaje a povzdychne v očekávání něčeho, co děj posune jinam.
Věřím, že tento snímek bude narážet na nepochopení, a to v důsledku jinak kulturně založené země, jako je právě Japonsko. Více v obraze budou také ti diváci, kteří si před zhlédnutím filmu přečtou nejprve knihu. Nakonec se ale ukáže, že láska je ve všech jazycích i kulturách stejná.
Hodnocení Vládi Baráka: 70 %
