Černobílý snímek je oslavou amerického němého filmu před jeho přechodem ke zvukovému záznamu. Divák je zde „odkázán“ pouze na hudební doprovod, herecké výkony a hru se světlem a stínem. Ta je přitom ve snímku nejzdařilejší. Naivní předvídatelnost si příběh udrží až do hollywoodského happyendu.
Foto: Forum Film CZ
V roce 1927 natáčí George Valentin (Jean Dujardin) v továrně na sny svůj další snímek. Úspěšný herec éry němého filmu je na vrcholu své kariéry. Zatímco však na veřejnosti rozdává autogramy a úsměvy, v manželství s půvabnou Doris (Penelope Ann Millerová) zažívá vztahovou nudu a narůstající vzájemné odcizení. Jeho nejbližšími a věrnými přáteli jsou jeho pes, který je také zvířecím hrdinou filmových dobrodružství, a osobní řidič Clifton (James Cromwell). Do rozjeté kariéry se Georgeovi připlete neodolatelná Peppy Millerová (Bérénice Bejoová). Ta má v plánu stát se novou star hollywoodského nebe, a tak se jí některé triky, jež jí George nezištně předá, velmi hodí. A zatímco hvězda Valentine pomalu mizí z plakátů, protože mistr nedokáže chytit tempo éry zvukového filmu, jméno a hvězda Peppy Millerové stoupá pomalu a jistě nahoru.
Jean Dujardin je dobrou volbou. Hollywoodský úsměv mu opravdu sluší a neokoukané tváři tak nějak snadno věříte. Stejně tak Bejoová hrou očí a mimikou nezapře rozvernost i cílevědomost. Nicméně jak příběh lehce zrychleně pokračuje záběr po záběru a neodvolatelně přechází do chaplinovské éry, nemají herci šanci plně předvést svoje umění. Stejně tak divák nemá dostatek prostoru, aby si vychutnal jejich profesionalitu a herecký talent.
Snímek je navíc dějově velice průhledný, což je sice trend, který odpovídá soudobému pojetí nezvukového filmu, nicméně předvídatelnější děj měl snad pouze Cameronův Avatar. U devadesátiminutové metráže nemluvený film zápasí s pozorností diváka a graduje přeslazeným happyendem, ze kterého mi i při pouhé vzpomínce trne na patře. Silnou stránkou filmu zůstávají momenty poctivé filmařiny, která si pohrává zejména se světlem a stíny postav i objektů. Stejně tak je bravurně zvládnutý hudební doprovod z autorského pera Ludovica Bource. Jednotlivým záběrům vdechla život a divákovi vyprávěla mnohem víc než hrdinové snímku.
Vzhledem k tomu, že je snímek natočen pro americké publikum a zakonzervován hollywoodskými filmovými počátky, odpovídá tomu i jeho nepříliš nadčasová kvalita určená k jednorázové konzumaci s popcornem a coca-colou. Pokud toužíte po evropské černobílé klasice, sáhněte určitě po německém snímku Kabinet doktora Caligariho, který ani po téměř 100 letech neztratil punc dobře odvedené filmařiny.
Hodnocení Vládi Baráka: 65 %
