Jaká je asijská kinematografie 21. století
Kultura a konzum jdou v Koreji dobře dohromady. Alespoň v „asijském Cannes“ je to na bíledni. Nejde ani tak o dvě nejfrekventovanější témata největšího filmové akce na asijském kontinentě, festivalu v Pusanu. Jde o přístup diváků i organizátorů.
Část festivalového programu se letos nově představila v centru města v prostorách dvou obrovských nákupních komplexů, které doslova rostou za pochodu. Ve dne v nich pulzuje čilý ruch zákazníků, takže dostat se do pátého, osmého či devátého patra do festivalových multiplexů je rychlejší po svých než výtahem, v noci zase buší dělníci na stavbách přes den zahalených. Vlastně se podivíte, že mnozí zákazníci zamíří také do kinosálů. Letos jich přišlo více než 170 tisíc během devíti dní. Viděli rekordních 355 filmů z rekordních 70 zemí, z toho rekordních 144 mezinárodních a světových premiér.
Novinky na pláži
Na rozdíl od jednašedesátiletých francouzských Cannes má Pusan za sebou teprve čtrnáct ročníků. Za tu dobu si však vydobyl značný domácí i mezinárodní respekt. Podobně jako Cannes i pusanský festival umístil své centrum s festivalovými stánky u moře na nejznámější a nejkrásnější korejské pláži Haeundae. Jenže na pusanský festival se jezdí zaprvé, zadruhé a zatřetí na nový asijský film. Hlavní soutěžní sekci festival naplnil dvanácti asijskými filmy z jedenácti zemí. Kromě dvou korejských snímků byly zastoupeny Čína, Thajsko, Indie, Hong Kong, Japonsko, Malajsie, Irák, Írán, Filipíny a Tádžikistán, který přišel se svým vůbec prvním domácím filmem natočeným po osmnácti letech od rozpadu Sovětského svazu.
Je evidentní, že filmy, které z Pusanu odjedou s cenami, ale třeba i jen s pouhým doporučením, mají cestu do světa otevřenou. A „doporučení“ zaručuje už jen výběr do programu pusanského festivalu. Jedněmi z nejsledovanějších se jistě stanou dva vítězové hlavní soutěže – irácký Výkop (Kick Off) a domácí korejský V nesnázích s láskou (I’m in Trouble). Režisér prvního z nich Shawkat Amin Korki natočil protiválečné drama, v němž se vrací k údělu kurdských uprchlíků před režimem Saddáma Husajna v Iráku. Zapomnění nacházejí lidé v provizorním uprchlickém táboře na fotbalovém hřišti. „Sám jsem prožil dětství mezi hrůzami války, chtěl jsem ukázat naše příběhy,“ vysvětlil režisér, jehož rodina uprchla z Iráku do Íránu, když mu byly dva roky. Jeho korejský kolega So Sang-min se zaměřil na současnost a problémy mladé generace, kam sám se svým debutem patří. Ač se sám projevil na setkání režisérů jako velmi stydlivý, jeho příběh o třetiřadém básníkovi, který se zamilovává a rozchází, je sebejistě komentován se suchým humorem.
Vítězové nad globalizací
Když se jede korejským expresem KTX ze Soulu, nejlidnatějšího města Koreje s 11 miliony obyvatel směrem na jih do druhého největšího korejského města Pusanu, který čítá přibližně pět milionů obyvatel, vytušíte, kde ponejvíc žije celkových 48 milionů obyvatel Koreji. Cestu totiž lemují vysoké paneláky s přinejmenším dvaceti patry. Aby se návštěvník dostal k původním domkům, historii a přírodě, musel by sjet z hlavních tepen a vydat se do vnitrozemí či do hor. Při návštěvě velkoměst se mu naopak ukáže obraz takového velkoměsta, jaké zná ze zpráv či některých asijských filmů. Charakterizují ho ohromná zalidněnost, přesuny skupin obyvatelstva po velkoměstských ulicích, velmi často s rouškou na ústech, která je víc než před prasečí, ptačí či jinou chřipkou má chránit spíše před zamořeným ovzduším. Na jedné straně jsou ve městě stále místa, kde vám nabízejí domácí, pro Evropana specificky „voňavá“ jídla, kde prodavači posedávají na zemi a vystavují levné oblečky a kde vás, pokud jste exotická osoba ženského pohlaví, krátce řečeno běloška, okukují a oslovují muži. Na druhé straně jsou tu obrovská obchodní střediska, stejně unifikovaná a se stejným zbožím jako shoping centra celé planety.
Nad globalizací vítězí jen tradiční domácí restaurace, které servírují své tradiční pálivé kimči k nudlím či rýži a praskají ve švech. Kromě svého jídla jsou Korejci věrní i domácímu filmu. Za poslední čtvrtletí Korea v tržbách za domácí díla překonala svůj rekord z roku 2007. Zasloužily se o to mimo jiné dva z několika domácích trháků Trosečník na měsíci (Castaway on the Moon), odehrávající se v Soulu, či horor Haeundae, odehrávající se v Pusanu. Trosečník na měsíci je první film mladého režiséra jménem Lee Hey-jun (I Hey-čun), který si enormním úspěchem svého debutu na sebe ušil bič. „Tlak, který kolem sebe cítím, je velmi silný a celé mi to komplikuje,“ připustil v Pusanu, „natáčení dalšího filmu už nebude jen zábava, jako když jsem točil Trosečníka.“ Trosečník na měsíci je téměř pohádková fantazie, plná barev a optimismu v příběhu dvou osamělců dnešní doby: ve velkoměstě se na chráněném ostrůvku v řece rozhodne přepracovaný mladík Kim spáchat sebevraždu, ta se mu však nepovede a naopak se mladíkovi ukáže krása života v divoké přírodě. Druhým osamělcem je dívka Kim, která trpí fobií z otevřeného prostoru, tudíž je léta uzavřená ve svém pokoji a život venku sleduje pouze dalekohledem. A jednou zamíří i na ostrůvek a najde spřízněnou duši, což ji donutí sebrat veškerou odvahu, vyjít ven a vyhodit z mostu na ostrůvek vzkaz v lahvi. Kim na ostrůvku odpovídá psaním do písku…
Kasovní trhák Haeundae je první domácí katastrofický film a fantazíruje o tom, že se na pláž v Pusanu (ano, právě na centrum filmového festivalu) valí tsunami. Poněkud katastrofickou informací pro producenty však byl fakt, že ještě před uvedením filmu do distribuce se dostala na veřejnost pirátská kopie, která způsobila producentům miliardové škody. Odborníci napočítali více než sto tisíc stažení z internetu za den a pirátská kopie byla za pár dní k dispozici také v Číně.
Asijští piráti
Právě filmové pirátství bylo na konferenci v Pusanu označeno za největší problém současného asijského filmu. Podle slov obchodníků snižuje tržby až o padesát procent. Pirátská distribuce filmu Haeundae měla štěstí, že byla rychle zastavena a film se s téměř deseti miliony prodaných lístků dostal mezi tři obchodně nejúspěšnější filmy v korejské historii Koreji. (Jistě nebylo náhodou, že konferenci o pirátství pořádala právě společnost CJ Entertainment, která stojí za tituly jako Haeundae, Trosečník na měsíci či za vítězným V nesnázích s láskou.)
Specifický pirátský problém roste korejským produkcím hned za humny. Pirátská kopie thrilleru se dostala dokonce i do sousední Severní Koreje, kde ji stáhl student v domě svých příbuzných pár kilometrů od čínských hranic. Byl vysledován a zatčen nikoliv za pirátství, nýbrž za propagaci ideologie nepřátelského státu, jak se na festivalu také informovalo. Ještě před deseti lety byl člověk v Severní Koreji, který tajně sledoval filmové hity či mýdlové opery z Jižní Koreje či Spojených států, odsouzen za politický zločin k těžkým pracím. Dnes již jsou tresty mírnější v podobě pokuty či týdnů neplacených veřejných prací, avšak přístup k internetu je stále v Severní Koreji limitován.
„Dříve trvalo přinejmenším půl roku, než se kopie jihokorejských filmů objevily v Severní Koreji. Dnes je to něco málo přes měsíc,“ uvedl Oh Yang-yeol (O Jang-jol), profesor severokorejských studií na univerzitě v Soulu, a dodával: „Mladí lidé v Pchjongjangu chodí nápadně podobně oblékaní a ostříhaní jako hvězdy jihokorejských televizních dramat.“ Ukazuje to, že jihokorejské televizní seriály s tituly jako například „Podzim v mém srdci“ či „Zimní sonáta“ jsou u severních sousedů nesmírně populární. Avšak ne všechna pašovaná díla jsou srdceryvné mýdlové opery. Na černé listině se nachází například drama „Spojení v bezpečnostní zóně“ (Joint Security Area) o zakázaném přátelství dvou vojáků, kteří slouží v demilitarizované zóně rozdělující obě Koreje. Přesto Oh Yang-yeol doufá, že severokorejské úřady zmírní cenzuru a částečně otevřou hranice části jihokorejské tvorby. Obzvláště dnes, kdy častá studentská výměna mezi Severní Koreou a Čínou razantně zvyšuje počet pašovaných pirátských kopií hollywoodských či jihokorejských filmů.
Evropská exotika
Pusanský festival se letos rozhodl inovovat a založil soutěžní sekci neasijských filmů, aby zviditelnil a podpořil i kinematografie mimo asijský region. „Je to také příležitost pro nás, mladé evropské tvůrce, že se můžeme inspirovat a porovnávat naše filmy se snímky kolegů z asijských kinematografií,“ ocenila novou soutěžní sekci italská režisérka Susanna Nicchiarelliová. Přijela s celovečerním debutem Kosmonautka o šestnáctileté Italce, která vzhlíží k austronautické velmoci 60. let minulé století, tedy k Sovětskému svazu. Nicchiarelliová byla jednou z 26 evropských režisérek a režisérů, kteří se zúčastnili festivalu díky aktivitám European Film Promotion, financovaných Media programem Evropské unie. „Máme velmi dobré vztahy s pusanským filmovým festivalem už dvanáct let. Naším zájmem je, aby se evropské filmy zviditelnily a aby je sami tvůrci mohli osobně představit korejskému publiku, které je tu mimořádné,“ uvedla zástupkyně European Film Promotion Andrea Froese-Moessová. Před čtyřmi lety začala tato organizace podporovat účast evropských zástupců v Pusanu, aby pronikli na asijský filmový trh. Jeden z podporovaných snímků, finský Poslední žijící kovboj (Last Cowboj Standing), získal v nové soutěži neasijských filmů hlavní cenu. Moderní verzi příběhu Kaina a Abela představili osobně v Pusanu producent snímku Jarkko Hentula a režisérka Zaida Bergrothová, která studovala na pražské FAMU. S pomocí European Film Promotion také mohla režisérka Mira Fornayová osobně uvést svůj slovensko-český film Lištičky a šestnáctiletý herec Samuel Spišák slovensko-český film Nedodržený slib.
Útěcha v čaji
Diváckým zážitkem byla čínská novinka Chengdu, miluji tě (Chengdu, I love you). A stojí za podrobnější poznámku. Vznikla jako reakce na nedávné ničivé zemětřesení v S'-čchuanu. První příběh situuje do roku 2029. Traumatizovaného chlapce, který ležel několik hodin v sutinách, se jeho okolí snaží vyléčit hudbou, tanci a obřady pití čaje. Druhý příběh se vrací do jiného kritického období. V roce 1976 se pomátlý bývalý majitel slavné čajovny snaží předat své umění nalévání čaje mladé dívce. Zemětřesení zničí vše, jen čajovna Chengdu (Čcheng-tu) zůstane jako zázrakem netknutá. A za jejími zdmi se dokazuje, že správně nalévat čaj je umění a sexy. Chendgu, miluji tě je typickým příkladem současné východní produkce. Divák při sledování asijského filmu 21. století zjistí, že jeho tvůrci často volí složitá vyprávění, nesouvislé přeskoky v čase, které nutí diváka být stále ve střehu, hledají nové způsoby jak upoutat a udržovat v napětí. A napadá ho, že je to podobné pocitu, který pramení i z pohybu v asijské velkoměstské společnosti.
Jak si potom zařadit, že jedním z nejúspěšnějších snímků festivalu v hektickém Pusanu bylo „pomalé“ kanadské Dědictví? Po adrenalinových přesunech skrze davy lidí z místa na místo a z patra do patra náhle plátno nabídlo klidný film o lékařce, která přijde z města na venkov zastoupit starého místního lékaře. Nachází blízký osobní vztah k pacientům, jimž se stává matkou, dcerou, sestrou či přítelkyní, a nepěknou hornickou vesnici si bere k srdci víc, než si chce připustit. Vnitřní klid hledá v okolní krajině plné hlubokých lesů a jezer. Téma zdánlivě banální, vyprávění zdánlivě tradiční, v divácích však zanechává pocit klidu a sounáležitosti.
