Letošní ročník festivalu startuje 1. července. Než se o osm dní později slavnostně uzavře vyhlášením nových držitelů Křišťálového glóbu, odpromítá se na dvě stě celovečerních a krátkometrážních filmů
Bonmot praví, že v prvním červencovém týdnu se filmoví profesionálové i fanoušci v České republice dělí jen na dvě skupiny: na ty, kteří „jsou ve Varech“, a na ty, kteří by tam být chtěli. Návštěvníci však zajímavost akce posuzují hlavně podle filmů, které se na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech hrají. Za jejich výběr, respektive za dramaturgii programu nese odpovědnost skryté srdce festivalu – programové oddělení. Podoba devíti festivalových dní je výsledkem jeho celoroční práce.
Průběžně omlazovaný tým od roku 1994 formovala Eva Zaoralová. Významná česká filmová kritička a publicistka, která příští rok oslaví osmdesátiny, nyní festival zastřešuje jako umělecká poradkyně a funkci uměleckého ředitele po ní převzal Karel Och. „Výběr filmů letos probíhal podobně jako vždycky: jde o kolektivní dílo programového oddělení, které zůstává už dlouho v prakticky stejném složení,“ vysvětluje dramaturgyně Ivana Novotná.
Pokud se festival někam posouvá, pak ve snaze cizelovat své postoje a „politiku“: zatímco festivaly typu Cannes, Benátek nebo Berlína mohou sázet na „velká“ jména filmových celebrit, Vary kladou důraz i na začínající tvůrce. Letos jde zřejmě o rekord: ze 179 uváděných dlouhometrážních titulů je 54 debutů.
Domácí trochu v pozadí
Nejviditelnější vizitkou každého festivalu zůstává soutěž celovečerních hraných filmů. V té diváci stejně jako loni uvidí dvanáct titulů, které si v Karlových Varech odbydou světovou, mezinárodní anebo evropskou premiéru. Největším překvapením je v letošním roce absence české kinematografie. Ani účast slovensko-českého snímku Martina Šulíka Cigán nemůže zastřít fakt, že pořadatelé nenašli v rámci domácí produkce žádný snímek odpovídající jejich nárokům.
To neznamená, že domácí produkce na festivalu chybí. Vedle výběru toho nejzajímavějšího z české tvorby na diváky čeká zbrusu nový český snímek – originální tragikomedie Nic proti ničemu. Nový film jedné z nejzajímavějších osobností české nezávislé scény – režiséra Petra Marka – se bude ucházet o vítězství v prestižní sekci Na východ od Západu. O titul nejlepšího dokumentárního filmu zabojuje Martin Mareček se snímkem Pod sluncem tma.
Letos sice členové programového oddělení „svůj“ český film nenašli, v soutěži jsou však hned dva filmy německé. „Oba snímky nás ihned zaujaly skvělými hereckými výkony a originalitou,“ objasňuje Ivana Novotná. „Rozhodli jsme se tentokrát nebrat ohled na to, že jednu zemi v hlavní soutěži zpravidla reprezentuje jen jeden film.“
Řecká premiéra
Mezi osobní favority soutěže počítá dramaturgyně programového oddělení kanadský snímek režiséra Ivana Grbovice Romeo 11, který je vizuálně podmanivým portrétem mladého muže snažícího se vyrovnat s fyzickým hendikepem. Debutem je také izraelský soutěžní snímek Restaurátor či kanadsko-americký Spoluautor, kterým se mezi režiséry zařadil Martin Donovan (známý jako herec z filmů varského nezávislého oblíbence – režiséra Hala Hartleyho). Prvním celovečerním dílem je rovněž příběh dvou kamarádek toužících po svobodě Lollipop Monster. Film německé režisérky Zisky Riemannové připomíná legendární Sedmikrásky Věry Chytilové.
„Pro mne osobně je zajímavý i ruský snímek Beduín,“ přidává se druhá dramaturgyně programového oddělení Lenka Tyrpáková. „Jeho režisér Igor Vološin do Varů poprvé přijel už v roce 2002 s dokumentárním filmem Kurva. A civilní melodrama Ukrajinky, která chce kvůli penězům pro nemocnou dceru odnosit dítě pro homosexuální pár, je už čtvrtým filmem tohoto režiséra, který uvádíme,“ dodává.
Právě Vološinův příklad potvrzuje správnost sázky na debutanty. Patří totiž mezi tvůrce, kteří ve Varech „začínali“ a opakovaně se tam vracejí, i když se řadí k renomovaným filmařům. To je případ čtyřiačtyřicetiletého kanadského režiséra Denise Villeneuvea. Festivalu se účastnil už v roce 1998 a postupně se z postu nezávislého autora propracoval až k letošní vlastní retrospektivě.
K takovým „varským věrným“ možná přibudou i reprezentanti režisérské generace, jež se nedávno začala formovat v Řecku, patrně i pod vlivem ekonomické krize. Ta patří k letošním objevům karlovarské dramaturgie. „Jde o vůbec první přehlídku těchto tvůrců na světovém festivalu,“ upřesňuje Ivana Novotná.
Hranice mezi realitou a fikcí
Festival se opírá o strategickou geograficko-politickou polohu České republiky, jež se nachází na pomyslné hranici mezi východní a západní Evropou. V regionu je MFF Karlovy Vary současně jediným festivalem kategorie A. Z toho vychází i soutěžní sekce Na východ od Západu, která je letos mimořádně zajímavá. Kromě jednoho titulu z dvanácti jde o premiéry, z poloviny se jedná o debuty. Mezi nimi na první pohled zaujme drama slovenského režiséra Petera Krištúfka Neviditelný svět v hlavní roli s českým hercem Ivanem Trojanem.
Filmy v této sekci jsou letos formálně i žánrově nebývale různorodé. O ocenění pětičlenné poroty se tak uchází polský animovaný snímek Ježek Jiří inspirovaný satirickým komiksem pro dospělé, v soutěži nechybí ani dokument (chorvatský příběh o veselé tryzně za zemřelou babičku Marijiny), výrazně artový titul (podmanivý gruzínský snímek Bílé jako sůl) či energické nezávislé drama (makedonská road movie Punk’s Not Dead).
„V rámci sekce Na východ od Západu jde o posun novým směrem, se kterým jsme však už teď mimořádně spokojení,“ potvrzuje Lenka Tyrpáková. Programové oddělení si plně stojí i za dalšími soutěžními sekcemi. Ve Fóru nezávislých se o ocenění bude ucházet dvanáct titulů. Také v tomto případě jde vesměs o snímky mladých tvůrců, vynikajících originálním pohledem na svět. To platí zvláště pro tragikomedii O.K., dost a sbohem, jejíž hrdina se na předměstí Tripolisu pokouší vymanit z role maminčina mazánka, kanadský mystifikační dokument Sunflower Hour i pro minimalistický britský snímek Víkend. Ten vypráví o dvojici gayů, kteří se rozhodnou svůj vztah na jednu noc trochu prodloužit.
„Pro většinu titulů z této sekce platí, že zajímavý, vtipný, uvěřitelný a profesionálně kvalitní film se dá udělat i za málo peněz,“ připomíná Ivana Novotná. Názornou ilustrací tohoto postupu je absolventský snímek Švédky Mariken Halleové Možná zítra, který začíná jako banální školní cvičení natáčené ledabyle s partou kamarádů na video a končí jako znepokojivá úvaha o křehké hranici mezi fikcí a relitou. Režisérka totiž neznámé kolemjdoucí dotazované na ulici postupně nahrazuje herci, které režíruje.
Jedním z hlavních témat, která v nejrůznějších podobách zazní napříč sekcemi v řadě „varských“ filmů, je tak vztah mezi nepřikrášlenou autenticitou a její pečlivě vykonstruovanou nápodobou.
O tom, jak a proč se zabývat realitou, mají zcela jasno tvůrci dokumentů, kterých se letos v soutěžní dokumentární sekci sešlo šestnáct. O přízeň poroty se bude ucházet polská ministudie ruské duše Na konci Ruska nebo efektní, napůl animovaný Britský průvodce uměním předvádět se. Protagonista tohoto dokumentárního portrétu, legendární výtvarník a pořadatel Alternativní Miss World Andrew Logan, bude jedním z hostů festivalu. Dalším zajímavým dokumentem v této sekci je snímek F jako Fotři, jehož autorka Andrea Blaugrundová Nevinsová se vydala do zákulisí americké alternativní hudební scény, aby zjistila, jak se známí nonkonformní punkrockeři vyrovnávají s rolemi zodpovědných tatínků.
Poprvé ve třech rozměrech
I když na soutěžní klání bude tradičně upřena největší pozornost, velkému zájmu se v Karlových Varech pravidelně těší různé nesoutěžní sekce, především Jiný pohled a Horizonty. V jejich rámci se diváci mohou seznámit i s díly, která letos zabodovala u konkurence. Z MFF v Berlíně tak do západočeských lázní doputoval letošní držitel Zlatého medvěda, íránský snímek Rozchod Nadera a Simin a ceněné nové dílo maďarského mistra Bély Tarra Turínský kůň. Taneční dokument Wima Wenderse Pina, který na nekomerční úrovni experimentuje s formátem 3D, se stane prvním stereoskopickým filmem promítaným v rámci karlovarského festivalu.
Přehlídka filmů ovšem neklade důraz jen na žhavé novinky. Obrací pozornost veřejnosti i k filmové historii prostřednictvím nejrůznějších retrospektiv. Právě v tomto směru si domácí festival v posledních letech vybudoval vynikající pověst. Řada návštěvníků se právě k retrospektivám uchyluje jako k historicky prověřeným jistotám, a dává jim dokonce přednost před novými filmy.
Taxikář a Marketa Lazarová
Nový umělecký ředitel Karel Och svou letitou péči o velké osobnosti americké kinematografie tentokrát nasměroval k tvorbě režiséra Samuela Fullera. Unikátní, rozsáhlou retrospektivu čítající deset filmů a soustředěnou především na padesátá léta korunuje válečné drama Velká červená jednička (1980), jehož původní verze, drasticky sestříhaná producenty, se dočkala rekonstrukce v roce 2004.
Další mimořádnou událostí festivalu je projekce jednoho z dlouhodobě nejvlivnějších děl poválečného Hollywoodu – postvietnamského dramatu amerického režiséra Martina Scorseseho Taxikář (1976). Verze, která byla restaurována loni ve špičkovém digitálním rozlišení 4K, patřila k ozdobám letošního Berlinale. Festival v tomto směru navazuje na nejnovější světové trendy i na vlastní úspěchy, které měl s restaurovanými verzemi jiných významných opusů světové kinematografie – Gepardem Luchina Viscontiho nebo Červenými střevíčky Michaela Powella a Emerica Pressburgera.
Jedním z vrcholů Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech bude slavnostní uvedení čerstvě digitálně restaurované kopie mistrovského historického filmu Marketa Lazarová. Snímek, který řada filmových odborníků považuje za vůbec nejvýznamnější titul domácí historie, natočil v roce 1967 František Vláčil. O novou podobu filmu se zasloužil i samotný festival. Pomohl totiž u jednoho ze svých sponzorů, Nadace ČEZ, najít finanční prostředky umožňující nákladný restaurátorský proces. A postaral se o nové anglické titulky, které legendární opus opět zpřístupní v zahraničí.
